It will be good

25. ledna 2012 v 23:28 | Claire |  Bedtime Stories



- Alex -
Jedno jediné přání, provází mě nocí. "Prosím, otoč se Christiane!" Nic jiného si mé srdce nepřeje. "Prosím otoč se a vrať se zpět k mím dveřím." Opravdu mi nezbývá nic jiného než, tu stát a cítit jak někdo láme mé srdce?. "Chrisi." Zašeptají má ústa do tiché noci, ale on pokračuje dál. Jediné co mi zůstalo je náramek. Stříbrný náramek. S nejbolestnějším věnováním, které pro mě v tuhle chvíli existuje. "Pro nejlepší kamarádku." Nakonec jsem tedy zavřela dveře a potom se zhroutila na zem jako celý můj svět a naděje.
I knew I wouldn't forget you
And so I went and let you blow my mind

- Shauny -
Právě se nacházím v nemocnici a čekám na někoho, kdo mi řekne jak jsou na tom, ti které miluji. "Přežíjí to vůbec?" Ptám se sama sebe, když mi na mysli vytanou vzpomínky. "Tolik krve. Všude ticho. Jen já, oni a má bezmoc..." Cítím, jak se mé srdce třepotá. "Jako motýl." Napadne mě náhle. Nikdy nic není jisté. "Kéž bychom se nepohádali! Kéž bych jim stihla říct, jak moc je mám ráda!"
Do you ever feel, feel so paper thin
Like a house of cards
One blow from caving in

- Erik -
Jediné co vidím je tma. "Možná, že když teď otevřu oči, stane se zázrak." Zkusím to, ale nic. Stále vidím tmu. Jsem slepý a vždy budu. Už si ani nepamatuju jaké to bylo vidět barvy, duhu, něčí tvář. Říká se, že vzpomínky zůstanou. "Ale kde je mám najít v té velké tmě. Kde?"
Tell me did you sail across the sun
Did you make it to the milky way to see the lights all faded
And that heaven is overrated


- Beth -
A je to tady. "Úsměv Beth." Je to jen další rok. Teď prostě nasadíš smile a budeš předstírat, že tu chceš být. Nebude to těžké. Jen prostě každému poděkuješ i když by sis přála být jen s jediným člověkem, úplně někde jinde, ale to se nestane. To přece sama dobře víš. Protože ten člověk, nemá takovou rodinu jako ty. Možná by bylo jednoduší, kdyby ti nedávali nic, než aby ti dávali něco jen aby se neřeklo. Tolik by to nebolelo. "Kašli na to. Prostě nasaď úsměv!"
Today I don´t feel like doing anything
I just wanna lay in my bed

 

Millie

9. července 2011 v 20:46 | Claire

Život se někdy zdá, jak na horské dráze. Jednou jsi na dně a jindy možná ještě níž.

~*~

Nikdo vám nedá návod na to, jak se smát, jak žít, jak odpovědět na to, když se vás někdo zeptá jestli to zvládnete. Když vám umře sestra, kus vás samotné, co dál? Co dál?..


Jmenuju se Millie. Millie Merlot a chci vám něco říct.
Lidé zapomenou a všechno bude v pořádku. Ano. Zapomenou. Jako jsem zapoměla já. Problém je v tom. že už si nevzpomínám, jaké to je. Jaké to je? Usmát se. Cítit lásku, dotek. Zavřít oči a vědět, že ať se děje cokoliv, tak to zvládnu. Usnout v něčí náručí s pocitem, že jsem v bezpečí. Zvednout pohled k nebi a vidět hvězdy, ne jenom prázdnotu. Přemýšlet o životě a né o smrti. Kdo by to tak chtěl? Každou hodinu, každého dne se musím ptát, jaký má smysl, žít.

Už se nechci ptát.
Potloukám se ulicemi a vím, že se nic nezmění. Lidé zapomenou a všechno bude v pořádku. Ano. Zapomenou.
Už je to dávno. Ano, už je to tak dávno, že si ani nepamatuju, jak to v mém nebi vypadalo. Mám pocit, že mám okolo sebe malou, železnou,



~*~

Jsem jen blázen, co se snaží přežít v tomhle divným světě, ale problém je v tom, že cítím. Každou

Tenhle život není pro mě. Už je to tak dávno. Ano, už je to tak dávno, že si ani nepamatuju, jak to v mém nebi vypadalo. Připadám si jakobych seděla v malé, železné kleci a můj život řídil autopilot. Jsem blázen, co netuší, jak naložit se svým životem. Člověk zralý na cvokárnu, s hlasy v hlavě, které ho neustále peskují, když si přeje, aby mlčeli. Trochu přiopilá, trmácející se pěšky domů s právě zlomeným podpatkem. "Kruci!" Ulevím si do tiché noci a vyzuju si ty zatracené lodičky. Rozhlédnu se kolem sebe a změním směr i cíl. Zamířím do parku, ke svému uklidňujícímu jezeru. Když jsem byla malá, se sestrou, to bylo naše úžasný a tajný místo. Jen naše. Né přímo tohle jezero, ale tam odkud pocházím ano. Na tom nezáleží. Jde jen o to, že jakmile sem příjdu, tak cítím, že jsem doma. Jde jen o to, že se tu cítím jako tehdy. Volná a klidná. Žádné problémi ani zmatek. Jakmile se dostanu až k okraji, přes chladnou zem, kterou jsem musela přejít, smočím kotníky v ještě ledovější vodě, jen proto, abych cítila. Abych cítila jinou bolest, než tu, kterou mi tepe srdce.



Nevím jak dlouho, jsem dokázala sedět bez hnutí, ale když jsem se konečně zvedla k odchodu, ty hlasy.. Ty hlasy v mé hlavě se znovu probraly k životu. Chtěla jsem se otočit a utéct do náruče svého bytu, ale někdo ovládl mé tělo.

"Nyden!"

~*~


Matně jsem cítila zimu, která mnou otřásala, protože jsem se přiliš ponořila do svých myšlenek. Ve dvou vteřinách jsem vytvořila ve své hlavě místnost, kde jsem stála v suchu a v teple, držíc všechno pod kontrolu. Konečně jsem si představila tvář, a přiřadila k ní jeden z hlasů. Když jsem byla hotová s Nydeninou podobou, z plných plic jsem se nadechla, abych se zeptala: "O co ses to k sakru pokoušela?!" Musím uznat, že jsem nebyla zrovna klidná, ale ve své mysli, můžu ječet, jak chci. Navíc, ona mě vážně chtěla zabít?







Hanah Larsen & Chapter 1

20. února 2011 v 0:21 | Claire |  Hanah Larsen & Mytery of life

Slova jsou jedem, který pálí na jazyku a v srdci umí zanechat malé bolestivé ranky.

~*~


Seděla jsem ve svém novém pokoji a pozorovala déšť bubnující o parapet. Vychutnávala jsem si ten zvuk. Bum. Bum. Bum. Nechávala jsem se jím pohltit. Cítila jsem, jak ze mě spadá všechno napětí a jak se mé ztuhlé tělo uvolňuje. Bum. Bum. Kapky mě vtahovaly mezi sebe. Zas a znovu jsem se rodila v oblacích, letěla vzduchem a nechávala se gravitací přitahovat k zemi, až jsem udělala malé, tiché, osamělé kap. Další bum a znovu bum. Věděla jsem, že bych takhle mohla zůstat celé hodiny, kdyby mě nevyrušil můj otravný mobil.
 


2. It is true

18. prosince 2010 v 23:59 | Claire |  Physically together






Je nějaký návod na to, jak žít dál, když umře osoba se kterou sdílíte svůj život? Je snad naděje na to, abyste se zachránili před šílenstvím, když jedinou bytostí, která stojí při vás je kočka vaší milované mrtvé kamarádky? Jste si jistí, že láska vašeho života umřela, protože to tak osud chtěl? Opravdu to byla jen nešťastná náhoda? Co uděláte, když si sáhnete na dno? Na dno vaší duše. Bude při vás vaše podstata bytí stát nebo právě bohyně je příčinou tragédie?!

Když se vzbudila a uvědomila si, že usnula na podlaze, vrátily se jí vzpomínky na události minulého dne. Při té skutečnosti se jí sevřelo srdce. Nechápala, jak je to možné. Jak může její srdce pracovat, když je zlomené? Jediné co zvládla bylo si vyčistit zuby. Netoužila vidět svůj odraz v zrcadle a proto se neobtěžovala v koupelně rozsvítit. Popadla klíče a ještě předtím než opustila byt naplnila Kefvě misku granulemi. Když konečně zabouchla dveře, aby utekla někam, kde jí nebudou pronásledovat myšlenky na její spolubydlící, uvědomila si že má hlad. Instinktivně se vydala k baru kousek od bytu. Pozdě si uvědomila, že na to místo chodila s Melanií.

Když vešla, zamířila rovnou k baru. Obědnala si něco rychlého a né příliš těžkého k jídlu. Snažila se nemyslet. Prostě dělat jen to co je třeba. Nechala číšnici odběhnout, aby splnila její obědnávku. Očimla přejížděla pult u kterého stála a nevědomky si začala probírat své kaštanové vlasy. "Katalíno!" Ozval se naléhavý šepot za jejími zády. Když ten hlas poznala začala se otáčet. "Ne! To přece.." Začala slova ve svých myšlenkách, ale než stačila svou větu dokončit, zůstala znovu sama. Stála jako opařená a zírala na místo před sebou. V duchu si stále přehrávala co se právě stalo. "Vážně... Vážně jsem jí teď viděla? Seděla přímo tady?" Když se trochu vzpamatovala, přešla k boxu. Nikdy nevěřila v nadpřirozený věci a nikdy s tím nehodlala začít, ale víra a jejich bohyně...

Myšlenky proplouvaly její hlavou jako nikdy nekončící film. Tohle bylo místo Melanie. Tady si vždycky chodila sednout. Vždy si tady četla knihy a články které Katalína napsala. "Ale pokud jsem jí tady právě viděla, proč se mi nezjevila už doma?"





My favorite book

5. prosince 2010 v 20:11 | Claire |  Theme of the week


První jsem si řekla, že mezi knihami, které čtu, přece nemůžu najít favorita. Každou knihu, kterou jsem přečetla miluju, ale pak jsem si vzpoměla na Větrnou hůrku a řekla jsem si, že tahle knížka má přece jen v mém srdci o trochu větší místo. Ti z vás, kteří neví o čem ta knížka je, pro ty jsem sem přiložila děj a osobní ohodnocení.

Na příběh Heatcliffa a Kateřiny odehrávajíc se nejen na Větrné Hůrce, ale i v Drozdově mě přivedla pasáž z jiné mé oblíbené knížky. Nechávala sem si jí v ústraní, než dočtu všechny knížky, které jsem měla rozečtené a když jsem se k ní konečně dostala doufala jsem, že bude lepší než knížky od Jane Austonové, které jsou sice dobré, ale čověk má pocit, že nikdy neskončí a ve výsledku moc dojmu nezanechají. Byla jsem ráda, když se tato knížka později ocitla na sezamu povinné četby, protože román Emily Brontëové si to rozhodně zaslouží. S prvními řádky jsem kráčela ve stopách pana Lockwooda, nového nájemníka Drozdova. Pospolu jsme se brodily yorkshírskou přírodou, nabízející anglické bláto a vřesoviště, když jsme se snažily dostat Na Větrnou Hůrku. Poté co jsme vstoupily do oné usedlosti, ocitly jsme se v devatenáctém století. Přestože, jsme se zde objevili bez pozvání, nečekaně nás překvapí nejen nevlídné přijetí pronajimatele pana Heatcliffa, ale i drsná neskrývaná nenávist mezi obyvateli Větrné Hůrky. Přesto všechno můj společník pan Lockwood našel zalíbení v  Katce. Nakonec jsme díky nepřízni počasí nuceni přečkat zde noc a prožít strašidelné noční dobrodružství, které mého společníka podnítí pátrat po důvodech jenž vedly k neobyčejnému chování zdejších lidí.
Když se pak druhý den vydáme zpět do Drozdova, začíná se pana Lockwooda zmocňovat touha po rozlousknutí jejich zamotaného příběhu. K tomu se dobíráme díky společníkové hospodyni paní Nelly, která má celý onen příběh u svého srdce. Příběh, který vyprávý o dvou usedlostech a místních obyvatel, jejichž životy byly a jsou neúprosně ovlivňovány a manipulovány jedinou osobou - Heatcliffem. V první části vyprávění se vracíme zpátky do minulosti. Nelly zde popisuje čas, kdy starý Earnshaw, majitel usedlosti na Větrné Hůrce, otec dvou dětí - Hindleyho a Kateřiny - odchází na několik dní obchodně z domova. Cestou zpět, ale narazí na pětileté, zanedbané dítě. Z mírumilovné povahy se nad ním slituje a vezme ho pod svá ochranná křídla. Když ho přivede na Větrnou Hůrku, pojmenuje ho Heatcliff. O Heatcliffa se stará jako o vlastního a brzy ho začne upřednostňovat. Kateřina, přestože je velmi vrtkavé a sobecké povahy, si na nového bratra rychle zvykne a později se do něj zamiluje. Starší Hindley v něm však vidí svého soka a při každé příležitosti mu ztrpčuje život.

Když otec o pár let později umírá ujme se vedení na Větrné Hůrce právě Hindley se svojí manželkou.  Z nenávisti vykáže Heatcliffa na místo čeledína a Kateřině zakáže se sním byť jen vídat. Tím ukazuje, že Heatcliff už do rodiny nepatří. I když jsou pod dohledem, nachází chvíle kdy si spolu mohou hrát. Při jedné takové příležitosti se dostanou do Drozdova, kde se Kateřina zraní a je nucena zůstat u rodiny Lintonových. Heatcliff se tedy vrací na Větrnou Hůrku sám. V době, kdy Kateřina pobývá mimo Hůrku se spřátelí s Lintonovými dětmi Edgarem a Isabelou. Když se vrací zpět, Heatcliff si uvědomí, že se změnila a naučila se pánským způsobům. Cítí se náhle vedle ní nejistě, protože on sám chodí špinavý a neučesaný.

Uplyne několik let, kdy vztah mezi Heatcliffem a Kateřinou chřadne. Jelikož se Kateřině líbí Edgar a dává to na sobě znát uteče Heatcliff z domu. I když Kateřina Heatcliffa miluje vdá se za Edgara a odstěhují se spolu do Drozdova. O několik let později se Heatcliff vrátí zpět kvůli pomstě. Od Hindleyho, ze kterého je po smrti manželky zpustlý alkoholik, získává lstí moc nad Větrnou Hůrkou. Navštěvuje Kateřinu a přiměje ji k tajným schůzkám. Kateřina je brzy nucena volit mezi Heatcliffem a svým manželem. Toho však není schopná. Zhroutí se a onemocní. Aby toho nebylo málo, Heatcliff se v ní rozhodne vzbudit žárlivost a rozhodne se svést její švagrovou Isabelu, naivní mladou dívku. Tu však pouze využívá, nutí ji k útěku a tajně se s ní ožení. Isabele chvíli trvá, než prohlédne Heatcliffovu krutou povahu. Pak prchá co nejdále, aby ji manžel nenašel. Po devíti měsících porodí syna Lintona. Mezitím také Kateřina porodí dceru a umírá. Dcera dostane jméno Katka. Tu vychovává její otec a služebná Elena. Katka dospívá v krásnou a milou dívku, pravý opak své matky. Po smrti Isabely se k nim stěhuje také její bratranec Linton. Ten však nežije na Drozdově dlouho. Jakmile se Heatcliff dozvídá, že jeho syn je opět nedaleko, bere si jej k sobě. Přesto, že Linton je Heatcliffův syn, Heatcliff jej neváhá obětovat svému krutému plánu. Vzhledem k synovu podlomenému zdraví však musí pomstu realizovat rychle. A tak seznamuje Lintona s mladou Katkou a další lstí je přiměje k sňatku. Linton brzy po svatbě umírá. Katka, která se mezitím přestěhovala na Větrnou Hůrku, teď zůstává sama v cizím prostředí. Heatcliff ji nedovolí vrátit se do rodného domu na Drozdov. A co víc, nepustí ji na krok z domu. Je rozhodnut dotáhnout svou pomstu do konce. A když se již nemůže mstít své milované Kateřině, je rozhodnut pomstít se po letech alespoň její dceři. A tak nakonec Heatcliff dosahuje svého cíle. Mstí se celému světu za své nešťastné dětství, ale spokojen s dokonaným dílem teď jakoby ztrácel sílu k životu. Jeho mrtvá a milovaná Kateřina mu stále nedává spát a Heatlicff na ni musí neustále myslet. Postupně se uzavírá do sebe a ztrácí zájem o dění okolo sebe. Jediné na co myslí je, že ho jeho milovaná Kateřina volá k sobě. Právě v této době příjíždí můj společník pan Lockwood a hospodyně nás seznámí s tímto příběhem.
Mého společníka pak napadne, že se začne mladé Katce dvořit, ale než je toho schopen je znovu odvolán kvůli pracovním povinnostem do města. Když se po nějaké době vrací zpět do Drozdova a znovu se setkává s hospodyní Elenou, dozvíme se  jak nečekaně záležitost skončila. Heatcliff zemřel a s ním skončila i celá ponurá atmosféra, která panovala poslední roky nad vřesovišti. A s Heatcliffovou smrtí zmizela i jeho temná vláda nad osudy místních lidí. Nechal se pohřbít vedle své Kateřiny, aby tak mohl být  se svou lásku, alespoň po smrti. Mladá Katka se ujala svého zanedbaného bratrance Haretona a začala ho učit číst. Později se do sebe zamilovali, nyní se budou brát a stěhovat na Drozdov.
Větrná Hůrka tedy zůstane neobydlená. Čtenář jen může sledovat, jak nešťastné dětství může ovlivnit celý budoucí život člověka, v případě Heatcliffa i celého panství.

Přesto ale nic netrvá věčně, a tak snad alespoň po smrti nalezl Heacliff svůj dlouho marně hledaný klid a lásku a celé panství by se mohlo začít těšit na příznivější zítřky. Kniha vám nabídne nenaplněnou lásku a cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a celoživotní touhu po pomstě. Přestože se kniha dlouho po svém vydání nedočkala ocenění, v dnešní době už má své obdivovatele. Nemálo lidí smeká před Emily Brontëovou jenž použila nejen svou fantazii, ale i osobní prožitky ke své inspiraci. Podle mého mínění si Emily zaslouží, velký obdiv a úctu. Pokud toho není někdo schopen a určitě je nemálo těch, kteří toho schopni nejsou, tak by alespoň ze slušnosti nemusel projevovat své opačné pocity či dojmy a v klidu toto dílo přejít.
Emily Brontëová byla anglická spisovatelka a v době, když žila své dílo publikovala pod mužským pseudonymem Ellis Bell, aby se vyhnula předsudkům, které v sobě lidé vyvolávali, když autory vydávaných knih byly i ženy. Podle mého názory autorka dala svým postavám charatekry a vlastnosti, které si zaslouží zdůraznění.

Emily ve svém románu porušuje klasický pohled na ženství a mužství. Heatcliffa vykreslovala současně jako člověka, který dokázal být stejně tak citlivý, milující a zranitelný jako krutý, vypočítavý a mstivý.
Kateřina je energická, impulzivní dívka, mnohem samostatnější než její protějšek Edgar, který působí jako citlivý a pasivní muž. Do jisté míry evokuje představu jedince vychovávaného ve zlaté kleci, zatímco Kateřina se svobodně proháněla s Heathcliffem po yorkshirských vřesovištích. Pokud se zaměříme i na druhou generaci obou rodin, nestandardní zacházení s přívlastky hrdinů a hrdinek se opakuje. Kateřinina dcera Katka sice působí jemně, ale je zdravotně odolnější než Heathcliffův syn Linton, který má zdraví velmi podlomené. Katka je také odvážnější a snaží se Heathcliffově krutovládě vzdorovat, čehož ani Linton, ani Hareton nejsou schopni. Celkově hlavní ženské hrdinky románu, Kateřina a její dcera Katka, představují postavy mnohem vzdělanější a na vyšší společenské úrovni než jejich mužští partneři. Ženy navíc představují postavy morálně i fyzicky zdatnější oproti jejich mužským a majetným protějškům. Pro dobu 19. století byl revoluční i fakt, že celý příběh vypráví žena a navíc služebná Nelly Dean.





Writing

4. prosince 2010 v 22:42 | Claire |  Writing


My heart, how are you? - Tahle série byla vůbec první, kterou jsem začala psát. Předtím jsem o tom jen snila, ale když jsem pak začala, bylo to úžasné. Díky těmhle příběhům jsem poznala spoustu skvělích lidí a někdy se snažím v nich pokračovat. Tahle rubrika nemá konec, protože čím víc se k němu blížím, tím víc se věnuju jiným příběhům. Jako hlavní postavy vystupují Ben a Claire. Ráda bych vysvětlila o čem to je, ale nejlepší způsob jak se to dozvědět je, že si to přečtete.



Bride - Celý příběh začíná na konci, kdy nevěsta skočí z útesu. V dalších částích se vracíte na začátek vztahu mezi Nevěstou a jejím nastávajícím. Dozvíte se, jak moc se milovali. Podle mě není důležité vědět, že to skončí špatně, ale důvod, jaký za tím byl. Proč vůbec Riley, řekl "Ne!" v tu chvíli, kdy měl říct Ano?.. Pokud chcete vědět, proč se tak stalo, pak čtěte.



Endymión and Seléné - V dávných dobách se říkalo, že bohyně Seléne vozí měsíc po obloze. Každou noc následovala svého bratra Hélia, boha Slunce, aby zachytila jeho ohnivé paprsky a odrazila světlo zpět na Zem. Jedné noci tomu, ale bylo jinak. Když byla na své cestě, pohlédla dolů a spatřila ho. Endymióna. Pouhého pastevce spícího v horách. Zamilovala se do něho. Noc co noc shlížela na jeho jemnou krásu a milovala ho stále víc, dokud jednoho večera neopustila Měsíc mezi Sluncem a Zemí a nesestoupila dolů na travnatá pole, aby ulehla vedle něj.



Hanah Larsen & Mystery of life - Hanah je sama pro sebe zmatenou dívkou. Postupně jí je však odkrýváno tajemství jejího života a úděl jejího srdce. Záleží na tom, jestli h příjme nebo bude bojovat prioti své podstatě. Co když nakonec jsou vyhlídky na normální život lákavější, než dobrodružství při kterém je opravdu snadné přijít o život. Jenže co, když právě proto, aby mohla žít, musí bojovat?



Bedtime Stories - Příběhy, které nemají konec. Příběhy na které se můžete spolehnout, že skončí dobře. Takové, které vás nikdy nezradí, když potřebujete věřit, že všechno dobře dopadne. Jen si musíte vybrat ten správný.



Two brothers - Nevím jak dlouho jsem zůstal v téhle jedné příšerné poloze. Nenapadla mě ani ta možnost, že jsem ještě naživu. Už dávno jsem začal ztrácet pojem o okolním světě. Nedokázal jsem se ani soustředit na to, jestli se kolem mě něco děje. Byl jsem sám. Navždy sám. Má mysl se mi ani neobtěžovala oznámit to, když na mne někdo promluvil nebo se mě dotknul. Neměl jsem tu možnost pocítit dlaň na mé propůjčené tváři. Už to byly dva roky co jsem neprožil den, který by mě těšil. Dva roky. Každý z nich jsem dokázal jen nenávidět. Ani jsem nevěděl proč. Nakonec, když nadechla chvíle mé smrti, nemyslel jsem na nic jiného než na mého bratra. Na to, že jsem mu mohl poskytnou své tělo. Na to, že mohl cítit písek na svých chodidlech. Nakonec jsem se dokázal usmát a uvědomit si, že bych to udělal znovu. Že nelituju toho, že jsem obětoval svůj život, pro ten jeho.



Psychically together - Zde jsou příběhy o velké lásce a ještě dál. O láce a poutech, které se mezi lidmi vytváří. O 1.Alji a Nejim, kteří se do sebe zamilují a rikují své životy, proti společnosti ve které žijí a nakonec o svou lásku bojují ve světě, který ani neznají. O 2.Melanie a Katalíně. O kamarádkách na život a na smrt, která je jako velkou propastí mezi nimi. Dokážou čelit tomu co jim osud přichystal?



Son of Greek gods - Všechno jednou začíná, ale i končí. Někdy člověk nedohlédne za svá rozhodnutí, ale musí věřit, že vše bude v pořádku. Stejně, tak bohové. Dělají stejné chyby, ale mají věčnost na muka svého svědomí. Jednou se jeden z řeckých otců, rozhodl, že pokárá svého syna způsobem jakým to ještě nikdy nikomu nikdo neudělal, ale byla to jen záminka, aby syna zbavil prokletí, které hyzdilo jeho duši. Ten syn, který svého božského otce miloval, byl výjmečný. Bohyně Afrodité mu při narození věnovala polibek a tím i velký dar. Tento řecký syn, když vyrostl, měl jednu vášeň. A tou vášní byl tanec, ale políbila ho také Zeyha a tím ho proklela. Tento syn, nenáviděl lidskou rasu. Rasu z jejichž slz byl stvořen. Rasu z jejichž bolesti mohl dýchat. Rasu, díky které mohl milovat. Jeho otec proti Zeyh nemohl nic podniknout, až na to že synovi mohl ukázat cestu.



Affilates

4. prosince 2010 v 17:54 | Claire |  Affs

Elite

- miluju jí, protože má na svým blogu má úžasný příběhy. Někteří tvrdí, že spisovatelem nemůže být kde kdo, ale já říkám, že spisovatelem je ten, kdo to má v srdci a ty takovým člověkem jsi.

shitman
- no tak tohohle kluka mám ráda. Jeho blog je směsicí všeho na co příjde a taky mu slouží jako deník. Hlavně ho nikdy nepište s velkým S. Nemá to rád! :D
- na jejím blogu naleznete obrázky, které se mi moc libí, deník a taky povídku o klukovi se jménem Alex Barren. Nenechte se zmást. Tím její psaní nekončí. Má tam toho daleko víc.

- můj jedinečný a úžasný čipvampír :P Na jeho blogu je spoustu článků z jeho života ale i příběhy :)

Normal


- Glee. Najdete tam doslova a do písmene všechno, co se týče tohoto seriálu a to vážně nekecám. Fotky, zajímavosti, kde a kdy seriál stáhnout. Glee na Twitteru. Prostě všechno.

- její články mají hodne do sebe. Rozhodně stojí za to si je přečíst. Taky tam najdete články o knížkách, které miluju a informace o filmech, které jí zaujaly.

- přichází s novým blogem, který je takovým pokračováním předchozího Paranoia-world. Na novém blogu najdete články z deníku, spoustu muziky a taky vlastní tvorbu, protože Paranoia rád kreslí. :)


Wind

4. prosince 2010 v 15:26 | Claire |  Wind

Writing - Seděla jsem ve svém novém pokoji a pozorovala bubnující déšť o parapet. Vychutnávala jsem si ten zvuk. Bum. Bum. Bum. Nechávala jsem se jím pohltit. Cítila jsem jak ze mě spadá všechno napětí a jak se mé ztuhlé tělo uvolňuje. Bum. Bum. Kapky mě vtahovaly mezi sebe. Znovu a znovu jsem se s nimi rodila v oblacích, letěla vzduchem a nechávala se gravitací přitahovat k zemi. Nemyslela jsem na nic a na nikoho. Existovala jen takhle chvíle. Jenom jeden jediný okamžik, kdy jsem mohla zapomenout, že žiji. Realita mě však dostihla a já musela otevřít oči. Nakonec jsem ale našla způsob, jak se vrátit do této chvíle a tak kdykoliv, kdy potřebuju aby všechno zmizelo, píšu příběhy.



Theme of te week - Když není čas na nic jiného a můj život zaplňují starosti, u kterých bych si přála, abych je ve svém životě nemusela řešit, je tu alespoň Téma týdne. Pár minut mohu zapomenout na to, že se musím jít učit nebo jít na brigádu nebo a věnuju se článku. Zavřu dveře, tak aby bylo místo jen na jednu myšlenku - Co pro mě znamená jedno nebo dvě slova.



My mind - Když jsou místa v mém reálném světe moc daleko a já tam nemůžu být, pak je tu moje mysl, která mi pomůže se vyrovnávat s tím, co mě trápí. Představy, které mě obklopují, když se ocitnu tam, kde nechci být. Sny, které miluji, ale když se probudím, tak zmizí. Když cítím něco, čeho se nemůžu zbavit nebo když mě napadne myšlenka, kterou nemůžu realizovat. To všechno je tady. 



My diary - Je zima. Stojím na autobusovém nádraží a čekám nekonečných pět minut, než přijede můj bus. Přeju si jen jediné: ať už jsem v teple. Všichni kolem mě stojí a čekají se mnou. Přede mnou se ocitne autobus, který není můj, ale do kterého nastupuje s brekem malá holčička. Za ruku drží svou babičku. "Já nechci jet tímhle autobusem. Chci ten druhý!" Pláče holčička. "Ale zlatíčko. My musíme jet dvojkou. Jinak se nedostaneme domů." Holčička se zarazí, ale hned na to dupne malou nožičkou. "Né. Né. Né. My musíme jet jedničkou." Tohle se opakuje asi třikrát za sebou. Nakonec, ale holčička nastoupí a nakonec se baví s babičkou, který čaj spolu uvaří. Někdy nám všední zážitky, přinesou zvláštní pocity. Kvůli té holčice jsem se usmála. Přestože se snažila si prosadit svou a plakala kvůli hlouposti, zahřála nás, protože byla strašně roztomilá. Takové zážitky skrývá můj deník.



Diary of my world - Deník mého světa? Ten je tu proto, aby každý věděl, co se zrovna děje. Jestli probíhá rekonstrukce nebo proč dlouho nepřibyl žádný článek. Je možná pravdou, že moc článků, tahle rubrika mít nebude, ale když jsem jí neměla, tak jsem jí postrádala.



Affs - První jsou to přátelé tohoto blogu a nakonec se z nich stanou lidé, které mám ráda a kteří sem chodí, protože to mají rádi tady. I ti, které znáte pouhý týden si můžou probojovat cestu, až k vašemu srdci a já toho rozhodně nelituju.



People! - Názory a pocity k lidem, kterých si vážím a mám je ráda. Nevím jak jinak tuhle rubriku popsat. Existuje tu jen proto, že jim to nemůžu říct osobně nebo aby věděli, že to co jim řeknu soukromě za tím si stojím i tam, kde si to ostantí lidé, mohou přečíst.

Star

27. listopadu 2010 v 15:46 | Claire Lullaby |  Bedtime Stories




Byla jednou jedna hvězda a ta hvězda byla smutná. Nikdo jí nedokázal pochopit. Když promluvila, nenašel se nikdo, kdo by jí rozuměl. Když zpívala, nikdo jí neslyšel. Žádný z obyvatelů noční oblohy, nechápal její zármutek ani gesta, které jej provázely. Její slzy se rodily ve svitu měsíce a usychaly v prvních paprscích slunce. Nikoho nezajímalo, že pláče. Byla jen vzduchem. Jen něčím, co sloužilo k dokonalosti nočního nebe. Jedné noci však měl nadejít konec...

Brodila se noční mlhou. Bylo vidět sotva na jeden krok. Všude byly houfy blesků a tanečníci ve svém živelném větru prosily koruny stromů o jedno či dvě kola bez dechu. Hvězdy tančily ve stínu křídel nočního ptactva a ty nejzářivější z nich mohly dělat společnost velkému měsíci. Byl to obrovský průvod bez viditelných pravidel. Jejich jediným cílem bylo rozzářit noční nebe ostatně jako každou noc, když byly v dobré náladě. Každá hvězda si užívala ve své vybrané společnosti, až na jednu. Ta jediná hvězda se ztratila. Nevěděla kam se poděli její rodiče nebo zrádné přítelkyně. Netušila, kterým směrem se vydat a proto jí napadlo jediné řešení. Z hluboka se nadechla a poté zavřela oči. To jediné řešení, které jí napadlo, bylo taky její konečnou poutí. Když hvězda spadne, už se nikdy nemůže vrátit zpátky domů. Většinou je odsouzena ke smrti, ale tahle hvězda měla naději, neboť jí celý život postrádala. I když zde měla všechno, nikdy nenalezla to jediné po čem toužila. Nikdy nebyla schopna poznat lásku. Byla milována, ale nevěděla co je to milovat. Už se tedy rozhodla. S posledním výdechem se rozloučila s nocí, jakou jí znala a sundala si své střevíce, které každou hvězdu drží nad zemí. Zaklonila hlavu a potom nechala své tělo spadnout. Těsně před dopadem se znovu narovnala a přinutila vítr, aby jí nadnesl a ona elegantně sestoupila, místo krutého pádu. Jakmile se tak stalo, proměnila se. Její jas se ukryl v jejím nitru a ona pohasla. Místo záře, která obklopovala její tělo se zjevily šaty, které padly jako ulité na její ladný pás. Její oči zdobily stíny ze samotných hlubin oceánů. A vlasy? Ty byly spletené do tisíce různých copánků a přesto zdobily její obličej v rozspuštěných vlnách. Přestože ten účes byl dokonalý necházeli se v něm i perly samotných mořských pan. Vzhédla k noční obloze, aby se rozloučila s rodiči a svým vládcem, ale les ve kterém se ocitla jí bránil. Poručila svým nohám, aby jí vynesly z tohoto bludiště keřů a zeleně. Toulala se tedy mezi stromy a občas brouzdala i potůčkem, než narazila na obrovskou louku, kde byla konečně vidět její minulost. Když se rozhlédla i po prostranctví před sebou, všimla si spícího muže. Když k němu přistoupila blíž, došlo jí že jeho tvář není o mnoho starší než ta její. Přestože její věk by se možná ani nedal spočítat, mezi svými byla považována vždy za příliš mladičkou.
Když na něj hleděla a se zájmem si ho prohlížela, došlo jí, že teď poprvé pocítila, co je to být doma. Na tváři se jí oběvil smutný úsměv, protože ten, kdo byl jejím domovem, to nemohl cítit stejně, neboť jí neznal a možná jí nikdy nepozná. Usedla vedle něj a nechala ze své tváře kanout tiché slzy. Slzy zrozené z jeho nevinnosti. Věděla, že kdyby teď měla odejít, puklo by jí srdce. A kdyby puklo? Její duše by navždy bloudila po světě a vzhlížela střídavě k nebi i k tomuto místu. Opět jako už po tolikráté pocítila zoufalství, které nemohla snést žádná žijící bytost ve vesmíru. Snad jen ona sama. Schovala obličej do dlaní. Slzy padaly přes její tvář na šaty a louku, však jedna z nich, z těch tisíce slz, dopadla na tvář pastevce a otevřela mu tak jeho srdce i oči. Spatřil jí a ocitl se bez dechu. Netušil co říct i kdyby si vzpomněl, jak ústa otevřít. Před očima měl tu nejkrásnější dívku jeho světa. Jeho snů. Jakmile pochopil, že pláče, bez jediného zaváhání jí objal.

Možná tam sedí dosud. A ani jeden se nedokáže odprostit od toho druhého. Nedokázali by se smířit s tím kdyby jeden z nich zmizel.  Přes den ukrytí v záři slunce před jeho životem. V noci viděni těmi, kteří padlou hvězdu nedokázali pochopit. Nejdůležitější však je to, že navěky věků jsou pod zraky svých zamilovaných srdcí, které už nikdy nebudou bít bezdůvodně. Navěky.






Katynka Janků má svátek!

25. listopadu 2010 v 22:04 | Claire Lullaby




Usměj se a mě. Neboť jen pro tvůj úsměv jsem se narodila.


My dear,
miluju tě a nejsem schopná ti to dokázat. Mám pro tebe dvě věci, které se nosí na člověku aby nechodil, jak ho bůh stvořil a nejsem schopná ti je poslat. Mylsím na tebe každý den, ale nejsem schopná ti to aspoň napsat. když mě potřebuješ nejsem tam, a nai ta blbá smska mě nedokáže omluv. Máš se mnou trpělivost a nechápu proč mě vůbec trpíš. ( No vážně, vždyť už ani příběhy nepíšu. :D ) pro mě jsi jako moje sestra. Znamenáš pro mě neskutečně moc. A nejlépe a nedostatčně to snad dokáže pospat příběh Katalíny a Melanie, který se snad začně rozvíjet :)

P.S. Buď tak hodná, až se někdy uvidíme první co uděláš bude to, že mi nakopeš prdel, za to že jsem ti nepopřála k svátku jako první ano? :-* Odpustíš mi to? :( Já si to totiž neodpustím! :(


Claire Lullaby





Kam dál