Červenec 2010

If only he knew

30. července 2010 v 1:59 | Claire McCoy |  Hanah Larsen & Mytery of life





Ležela v trávě a pozorovala nebe. Nad hlavou jí poletovali ptáci. Myšlenky měla úplně zamotané. Snažila se najít cestu ke svému srdci, ale ono jí k sobě nechtělo pustit. Znovu si povzdechla. Pomalu zavírala a otevírala oči. Ani nevěděla co se vlastně pokouší vidět. Když si uvědomila, že vlastně ani netuší co dělá, přestala s tím a nechala je zavřené. Ani nevěděla, jak dlouho už tu vlastně takhle leží, ale to teď přece bylo jedno. Neměla žádné plány. Což bylo asi hloupé. Má prázdniny. Měla by se přece bavit. Místo toho tu leží, a přemýšlí nad tím jestli na ní taky myslí. Je možné, že teď na sebe myslíme zároveň? Utekl jí další povzdech "Kdyby mi tak dal znamení." Zašeptala si pro sebe. Před tím ani nevěděla, co vlastně chce a teď když už si skoro udělala ve všem jasno, tak jí to připadá ještě těžší. Srdce jí zatepalo, když si na něj jen vzpoměla. Když si vybavila jeho oči nebo smích. "To přece musí něco zmanenat." Vydechla ještě tišeji, ale větřík, který jí pořád hladil na kůži to stejně slyšel a pokusil se jí rozcuchat vlasy. Jakoby jí chtěl obavy vymést z hlavy. Možné by bylo více k věci použít výraz odvát pryč. Tak jako tak, jí donutil k úsměvu. K tomu typu úsměvu, který teď patříval pouze jemu. Samuelovi. "Proč mi nedá zmamení?" Nějaké opravdové, kterého bych se mohla fakt chytit." Cítila, že jí nálada zase klesá ke dnu. On byl příčinou jejího štěstí, ale i smutku. Toužila být s ním, ale nedokázala z něj vyčíst jestli i on to cítí takhle. Vybavila si všechny chvíle kdy byli spolu. S lidma i sami. Snažila se najít všechny klady, které by jí mohly z tohohle dilema dostat. " K čertu Same!" Zaklela si pro sebe. " To mi nemůžeš ukázat nic víc?" Zaprosila. a zkousla si ret. Zdálo se jí to nebo jí teď v tašce zavibroval mobil? "Ne to se mi jen zdálo a jestli ne, tak to nebude důležitý." Chvíli se přesvědčovala, jak je život nespravidlivý, až má z toho pocit úzkosti a z něj zase halucinace. Když jí došly snad všechny výmluvy, proč by se do tý tašky nemohla podívat, tak nafoukla tváře. Chvíli držela nasupeně vzduch v ústech a vnímala jen pocit zadostiučinění. Potom vzduch naráz vyfoukla a zašklebila se sama sobě. "Jsem cvok." Obhájila své počáníná sama před sebou a natáhla se pro mobil. Chvíli po slepu šátrala a pak ho konečně našla. S připraveným pocitem zklamání si odhodlala podívat na displey a málem otevřela pusu údivem. "Páni." Vydechla. Přišla mi zpráva. Dodala v duchu. Podívala se na odesílatele. "To je od Sama!" Vyhrkla nadšením a srdce se jí zatetelilo radostí. Celé dvě nedočkavé sekundy stravovala nově nabitou radost. Pak koukla na obsah smsky a vybrala si z toho jen to nejdůležitější. Po tváři se jí rozléval úsměv. "V pátek v Clubu a on tam bude!"

Bride - She is unbeatable woman of my life

28. července 2010 v 21:10 | Claire McCoy |  Bride





Copak existuje na světě někdo jiný s kým bych chtěl strávit zbytek života? No vážně. Jak si tuhle otázku můžu položit a čekat, že bych odpověděl ano. To je ale blbost. Stačí když se podívám do jejich očí a vím, že překonám cokoliv. Její vlasy. Když do nich zabořím tvář a vtáhnu do sebe tu vůni, ve vteřině zmizí celý příšerný den a jsem doma. Nikdy nepochopím jak může vonět po medu i mátě zároveň. Když mi věnuje úsměv, dokáže mně unést, kamkoliv si jen přeje. Ví vůbec o tom? Tuší jak bezvýhradně jí miluju? Toužím jí dát celý svět jako ona ho dává mně jen tím, že mi dovolí probouzet se vedle ní. Nezasloužím si jí. Napadlo jí to někdy? Nedokážu popřít, jak hrozný někdy opravdu umím být. Nikdy nepochopím, že si mně vybrala. Ze všech těch, které si kdy vybrat mohla. Věta, kterou mi řekla dnes ráno, když jsem jí žádal o ruku mi pořád zůstává v hlavě. "Ukradl si světu mé srdce." Pronesla to jako by toho litovala. V tu chvíli se mi málem rozsypal svět na miliony malým kousíčků, které by nikdo nedokázal poskládat zpátky. Sklonil jsem hlavu, aby neviděla tu bolest v mích očích. Jenže ve vteřině mi nadzvedla bradu, aby se mi do nich mohla zadívat. Chvíli jsme se na sebe jen koukali, než pronesla slova, které jsem nečekal, že je v životě uslyším. "Ukradl jsi ho a skryl na místo, kde bude navždy v bezpečí. Nedokážu si představit svůj život po boku někoho jiného. Neumím ani pomyslet na to, že bys nebyl se mnou. Život bez tebe by byl pro mně bezcenný. Miluju tě Riley Harrisne! Navěky budu chtít jen tebe. Miluju tě."
Dokázal jsem na ní jen tupě zírat. Kdybych byl schopen slova nejspíše bych stejně nic neřekl. Zaskočila mně. Byl jsem si jistý odmítnutím. Jak by mně mohla milovat. Všechen ten strach a obavy zmizely. Nemohl jsem uvěřit pravdě, dokud mně nepolíbila. Nevím jak dlouho jsem byl z toho okouzlujícího proslovu mimo, ale nakonec jsem ze sebe ještě jednou vysoukla tu otázku, abych se opravdu ujistil. Pořádně jsem se nadechl a ještě jednou se zeptal. "Takže si mně teda vezmeš?" Oči jsem měl pevně zavřené a napínal uši. Ani jsem nevěděl proč. Čekal jsem dvě dlouhé vteřiny, než jsem opět těsně u svých úst ucítil její dech, který ladně pronesl to jediné sladké slovo. "Ano." Na okamžik jsem otevřel oči. Cítil jsem, jak se mi na tváři rozlévá úsměv. Moje paže si jí tiskly k mému tělu. Tak silně a nežně, jak jen dokázaly. Potom už jsem dokázal vnímat jen naše polibky.




Bride - Wrong word

27. července 2010 v 20:44 | Claire McCoy |  Bride



"Ne!" Vydechl náhle. "Ne?" Zopakuje šeptem sama pro sebe. Ty slova jí zasáhnou přímo do srdce. Udělá jedinou věc, která jí impulzivně napadne. Vezme za lem šatů a utíká svatební síní. V očích ucítí první náznaky slz. Utíká dál. První slza sklouzne přes okraj a spadne na tvář. Setře jí nemotorně rukou a znovu uchopí za šaty. "Ne!" Ozve se v mysli znovu jeho hlas. Proběhne kolem posledních svatebčanů. Všem se na tvářích zračí nepochopení. Položí ruce na masivní dveře kostela a nátlakem je otevře. Vyběhne zničeně ven. Chce pryč! Snaží se na nic nemyslet. Utéct od té bolesti i krvácejícího srdce. V posledních vteřinách se ve skulině přivře závoj. Odepne se jí z vlasů a uvolní tak její dokonalé vlny. Seběhne poslední studené schody kostela a pokračuje dál. Utíká po ulicích s myšlenkou na něj. Na to jediné slovo, které řekl. Najednou se jí před očima zjeví jeho tvář. Zakroutí hlavou, aby ho setřásla. Spustí se déšť. Začne jí omývat. Utíká dál. Daleko a ještě dál. Běžela tak dlouho, že si začínala myslet, že by jí to třeba mohlo pomoci zapomenout. Jenže myšlenky na něj jí stále přepadaly. Dala do běhu všechno. Neměla v plánu se zastavit ani se nadechnout. Odhodila kytici, když si v koutku mysli uvědomila, že jí stále drží. Naposledy chytla šaty. Najednou se před ní vynořil útes. Nohy jí automaticky zastavily. Zaslechla moře. Pomyslela si, že jeho zvuky by mohly být to jediné, co přehluší její myšlenky. V mžiku zdolala skalnatou překážku a přešla k okraji. Kolem ní skučel vítr. Opíral se do ní ze všech stran. Šaty poletovaly kolem. Začínala vnímat zrychlený tep. Uvědomí si, že jí z očí stále padají slzy. Mezi větrem a zvukem moře slyší i své vzlyky. Snad už po tisící se jí vybaví to jedno jediné slovo. Nepřítomně se rozhlédne. Vzpomene si, že sem přišla, aby mohla zapomenout. "Ne!" Ozve se hlas znovu. Má pocit, že ho slyšela za svými zády. Ohlédne se přes rameno, aby se ujistila, že tam stojí. Jenže, on tam není! Otočí se zpátky a pohledem sklouzne k obloze. Chtěla se vdávat při zapadajícím slunci. Chtěla být šťastná při posledních paprscích. Zasněně se usmála. Z tváře jí spadne poslední slza bolesti. Putuje k jejímu srdci a potom spadne na zem. Nevěsta udělá poslední krok k okraji a potom skočí. S myšlenkou Ano, který by řekla. S myšlenkou na něj. S pocitem, že ho miluje. S úsměvem na rtech. S nic netušícím životem, který se chystal začít pod jejím srdcem. Padá podél útesu. Uhodí se dole o vyčnívající skaliska. Bílá látka tančí ve vlnách. I když je mrtvá, stále se jí před očima objevuje jeho tvář. Jenže teď jeho tvář prozrazuje nepředstavitelnou bolest. Nechápe to. Přemýšlí nad tím. Navždy a napořád. Navěky se trápí. Znovu a znovu dobíhá k útesu. S posledním ohlednutím s poslední slzou a s poslední myšlenkou na něj.


Song: Sander Bohlke - The Weight of Us