Srpen 2010

Why?

20. srpna 2010 v 23:45 | Claire McCoy |  My heart, how are you?



28. Klopýtala. Krok za krokem. Opakovala si stále dokola. Jak je to možný? Teď jí připadalo jako by měla nohy těžké jako kámen a každá její myšlenka vážila snad tunu. "Katy?" Ozvala se zavolání. "Katko!" S úšklebkem se otočila za tím naléhavým hlasem. Nesnášela když jí tak někdo řekl, ale bylo jí blbý to říct nahlas a ještě aby někomu do očí to teda asi ne. Trochu jí to vyvedlo z otupělosti, když si uvědomila že se za ní řítí Hanka. "Ahoj Haní." Vypravila ze sebe trochu přidušeně, což jí ani nepřekvapilo vzhledem k tomu, že to není zase tak dávno co jí málem umačkal dav ječících fanynek. Přinutilo jí to znovu se zašklebit. Nikdy by jí nanapadlo, že někdo může mít i takovej konec. Oddychla si, když se jí v hlavě oznámila, že jí zachránily. "Jsem ráda, že jsi v pořádku! Málem mě odnesly, když jsem viděla, že tě tahají z davu. Nehýbala jsi se. Díky bohu, že jsem tě našla, jinak bych neměla klid." Katy zalapala po dechu. "Hanko pozor nebo to budeš ty kdo mě udusí." Snažila se ať to zní přátelsky, ale bolel jí celý člověk na to aby byla mluvila vlídně a Hančino obětí ve kterém byla právě svírána jí moc nepomáhalo i když byla ráda, že jí teď spadl kámen ze srdce. Aspoň v to doufala. "Jé promiň. Kde jsi vůbec byla?" Zeptala se jí Hanka najednou zvědavě. Katy si prohrábla vlasy a uvědomila si že v té ruce drží papírek od Bena. "Nevím jistě. Myslím, že mě probralo pár lidí. Slyšela jsem Moničin hlas, ale pak najednou bylo ticho a já se probrala ve stanu. Bylo mi blbý tam být, tak jsem se sebrala a radši jsem odešla." Zastrčila si ruku s papírkem do kapsy. Nebyla si jistá co je na něm napsaný a ani se tím nechtěla chlubit. Hanka nejistě kývla. "Ach tak. Hlavně že jsi v pohodě. Půjdeš se ještě kouknout?" Otázka jí zaskočila ale hned jak padla, tak neměla chuť se znovu tlačit davem. Při té představě se jí ve tváři oběvil zdrcující výraz. "Myslím že ne Haní, to se radši nechám umlátit bezdomovcem než tam být znovu." Hanka pochopila. "No tak se zatím měj. Napíšem si." Domluvila a dala se na odchod. "Měj se. " Zamumlala Katy a vydala se opačným směrem. Mířila k nějakým opuštěným stolečkům. Bylo jí to jedno. Z dálky rozeznala židle a to bylo skoro to jediné co jí zajímalo. Možná si ještě chtěla zajít pro podpis, ale nevěděla to jistě. Byla Hanka vážně bez sebe strachy nebo se jí za zády posmívala? Zakroutila hlavou. "Jsem paranoidní." Samozřejmně že o mě měla strach. Ujistila samu sebe a pak šla chvíli mlčky a snažila se na nic nemyslet dokud se nesvalí na židličku. Když se tak stalo hlava jí začala pracovat na plné obrátky a bodala do ní jednu věc za druhou. K tomu se ještě spouštěly komentáře a roje otázek. Chvíli to nechávala být, než jí to nakonec přestalo bavit. Sáhla automaticky do kapsy pro mobil. Vytáhla ho, ale kromě něj vytáhla nevědomky i Benův vzkaz. Rozhlídla se a pak znovu upřela oči na ruku s trofejí. Položila si mobil na klín a začala rozbalovat překvápko. Lísteček byl mení než se zdál. Chvíli se zmohla na tiché. "Huh!" když přelétla obsah. Měla pocit, že sebou sekne, ale nechtěla si znovu projít tím, jak by se koukala na svoje tělo když se topí. Oklepala se, aby zahnala churné myšlenky a znovu se přesvědčila jestli vidí to co si myslí. Konečně to ze sebe vysypala nahlas. "Číslo! On mi dal svoje číslo!" Byla naprosto vedle. Nechápala to. Proč?




I can not believe this happened

17. srpna 2010 v 14:10 | Claire McCoy |  My heart, how are you?

__flashReplacement__


27. Nevěřila svým očím. Celých pět minut nebyla schopná logicky uvažovat. Byla jím omámená. Po těch minutách si uvědomila, že je vlastně naživu. Nechala se tím radostným pocitem obejmout a sklouzla očima z Benovi tváře. Ve dvou vteřinách si přejela v duchu všechno co se odehrálo v její hlavě když omdlela. Na konci všeho si uvědomila, že není ve stanu s Benem sama. Na okrajích jejích myšlenek se začala klubat panika a pocit trapnosti. Koukla po očku na všechny přítomné, kteří byli svědky jejího takzvanéno ponížení. Aspoň ona sama by to tak nazvala. Cítila, že se jí ve tváři jeví pocity, které se proháněly její myslí. Radost z toho že žije. Okouzlení, že je na dosah Bena. Stud, že se jí tohle stalo a pocit viny z toho, že je zdržuje. Všimla si, že se na ní Monika upřeně dívá. To její vinu ještě prohloubylo. V duchu si pomalu začala nadávat. Nevěděla jestli má promluvit, ale přála si ať to udělá někdo jiný. Najednou vešel do stanu někdo další. Chvíli si s někým něco šuškal a potom si odvedl jednoho z finalistů pryč. Po chvíli slyšela jak dav venku propuknul v radostné pištění a potom slyšela zpěv. Napočítala do deseti a potom se zvedla z pohovky. Nechápala jak jí sem dostaly. Cítila na sobě až mnoho očí, než aby se cítila jinak než v rozpacích a ticho kolem ní jí taky moc nepomáhalo. První našla svoje ústa a potom se nadechla a spustila. "Citím se opravdu dost trapně. Ani nevím co říct. Chtěla bych vám poděkovat, ale asi bych už měla jít. Máte dost starostí a mě tu nikdo nepotřebuje. " Snažila se aby to znělo aspoň trochu normálně, ale byl to skoro šepot. Nevěděla jeslti jí někdo rouzměl a bála se podívat na všudy přítomné tváře. Rozhledla se po stanu a hledala rychlý únik. Potom jí nechtěně oči sklouzily k Benovi a k tašce kterou měl na klíně. Vykouzlilo jí to úsměv. "Doufám, že budeš mít aspoň trochu radost z toho co v ní najdeš." Zase šepot. Proboha to nemůžu mluvit nahlas? Promítla si v duchu. Věnoval jí úsměv. "Děkuju. a vážně se cítiš už dobře? Byla si mimo docela dlouho." Rozpoznala, že se snažil o nenucený tón. Slyšela si někoho odklašat. Podívala se na dotyčného. Byla to Monika. "Ben byl úplně nesvůj. Takovýho jsem ho ještě neviděla." Cítila z jejího hlasu seběvědomí a přátelskost. Trochu připitoměle jí věnovala smile. "Opravdu vám děkuju už jsem v pořádku. Měla bych jít a vy máte koncert a autogramiádu. Možná se ještě uvidíme." Neveděla jeslti svoje slova myslí upřímně, ale opravdu se chtěla dostat pryč. Připadala si jako naprostý blbeček. V duchu se prala sama se sebou. Z touhou zůstat zde, ale i s tím dostat se odsud. Ukázala na východ. "Můžu tudy?" Snažila se nedívat na Bena, ale právě on jí odpověděl. "Vyprovodím tě." Cítila jak k ní míří a přitom taky to, jak se jí zrychluje tep. Proboha uklidni se, je zadaný. Nadávala si. Zadaný s holkou, která je pro tebe skoro jako sestra. Doufala, že to její reakci na jeho těsnou přítomnost sklidní.  Vydala se sním tedy k okraji stanu. Když se zastavila odhodlala se mu kouknout do očí. Vynaložila opravdu velké úsilý se v nich neztratit. Skoro neslyšela co říká, ale ucítila, že jí do rukou vkládá papírek. Zmohla se na úsměv a potom se vydala pryč. Pryč od něho proti tomu, že její srdce křičelo, ať se otočí a běží zpátky za ním. Rozum měl nakonec převahu.





Last breath

6. srpna 2010 v 21:46 | Claire McCoy |  Two brothers





Celý život jsem si přál, aby můj bratr mohl pocítit to co já. Netušil jsem, že když si tohle přeju, ztratím všechno co mám.

Vždycky jsem si přál, aby můj malej bráška dvojiče mohl pocítit to, co pro ostatní lidi bylo samozřejmostí. Chtěl jsem vidět, jak chodí. Zasloužil si mít možnost cítit pod nohama zem. Možnost zavrtat chodidla do písku. Toužil jsem být s ním na pláži a vědět, že slyší šumění a šeptání moře a chtěl jsem, aby ho dokázal vychutnat jako já. Tak nesnesitelně jsem chtěl vidět a  cítit jeho smích, tak vřelý a plný citu jako ho vnímám na tváři své životní lásky. Mé sladké Rose. Snil jsem o tom, vidět mou matku opět šťastnou jako byla s naším otcem, předtím než zemřel. Ve snu by mě nenapadlo, že se to stane, ale budu to já kdo zaplatí tu obrovskou cenu. Cenu  lásky a přátelství. Netušil jsem to. Neměl jsem ponětí. Ztratil jsem svůj život, výměnou za ten jeho. Jenže to je jedno. I když jsem neměl na výber, stejně toho nelituju. Potom všem, co jsem měl, potom všem co jsem mohl mít, jsem z hlouby duše cítil, že nelituju. 




Dream Evil

5. srpna 2010 v 16:58 | Claire McCoy |  My heart, how are you?



26. Byla v lese. Nevěděla jestli běží nebo se jen prochází. Možná obojí. Připadalo jí to zvláštní. Cítila kolem sebe mnoho pachu a vůní. Naprosto přirozené pro stromy a mech. Jenže něco nebylo v pořádku. Neměla by tady být. Né právě teď. Jak se tady ocitla? To je mrtvá? Ne. To není možné. Nemůže být. Zastavila, aby se stihla nadechnout. Vlastně ani nevěděla jestli ovládá své vlastní tělo. Dala se znovu do chůze, aniž by to svým chodidlům přikázala. Takže sní? Sledovala kam jde, když jí najednou došlo, že ve svém těle ani není. Vždyť nevidí svýma vlastníma očima, ale z pozice někoho dalšího. To je snad přízrak? Vědomí oddělené od svého vlastního těla? Co se to děje? Její tělo pokračovalo dál. Prodírala se zvláštními keři. Byla si jistá, že takové v životě neviděla. Potom narazila na kapradí, ale to bylo skoro stejně vysoké jako běžné dospělé stromy. Rozhodla se jít skrz něj. Vlastně tudy jít nechtěla, ale její fyzická část ano, takže jí nezbylo nic jiného, než jen přihlížet. Najednou ucítila, jak se kolem začala rozprostírat mlha. Šla dál a dál a pak si uvědomila, že stojí po kotníky ve vodě. Otevřela ústa. Měla dojem, že její tělo promluví, ale místo toho se ústa znovu zavřela. Její tělo, nahromadilo v plicích vzduch a potom znovu zpozorovala změnu ve svém obličeji. Došlo jí že našpulila rty a nakonec jemně odoufkla mlhu kolem sebe. Připadalo jí nesmyslné, že mlha opravdu ustoupila. Potom viděla své oči pozorovat vodní hladinu. Vypadala klidně. Skoro jako nemluvně. Proč jí pak ale pozoruje? Příblížila se blíže ke svému tělu. Nakoukla přes rameno a najednou neviděla jen odraz kapradí v mlze. Ve vodě plavaly její vzpímínky. Výjevy od jejích batolecích let až po dobu kdy poprvé uviděla Claire. Byla jako v tranzu. Dokázala jen pozorovat tu nezranitelnější a nejroztomilejší hnědovlásku jakou kdy poznala, když v tom zaslechla hlasy. Byly jí povědomé. Známé. Kde je slyšela? Kdo na ní mluví? Stála jako přikovaná. Teda aspoň jako duch ano, ale její tělo se pomalu ponořovalo do vody. Katy si toho všimla. Zhrozila se. "Stůj! Utopíš nás!" Byla strachy bez sebe. Snažila se své tělo přinutit, ať vyleze. Jenže zbytečně. Ono už dávno zmizelo pod hladinou. V tom ucítila v puse vodu. Před očima se jí zatmělo. Někdo na ní stále mluvil. Né. Někdo na ní volá. Znovu ucítila v ústech vodu.
Instinktivně jí vyprskla. "Katy? Katy jsi v pořádku?" slyšela dívčí hlas, ale bála se jí odpovědět. Stejně by jí neslyšela. "Dejte jí čas. Je v šoku." slyšela další. Cítila něčí paže ovinuté kolem ní. Cítila něčí dech až příliž blízko. "Katy?" promluvil něžně. "Otevři oči." zaprosil. jak by mohla otevřít oči? Když je neovládá. Vždyť nemá žádnou moc nad svým tělem. Vždyť je mrtvá. "Prosím. Otevři oči." zaprosil znovu ten hlas. Ten hlas. Komu patří? Snažila si ho v duchu vybavit. "Prosím." slyšela ho znovu. "Bene je v bezvědomí. Nech jí ať se trochu prospí." uslyšela další hlas. Ben? On je tady? "Bene?" Promluvily její ústa. "Katy? Katy otevři oči. Jsem tady." Zavrtěla hlavou. "Ne. Ty tady nemůžeš být. Nemůžeš být mrtvý." Byla zoufalá. "Katy já nejsem mrtvý. Podívej se na mě." "Jenže, já jsem mrtvá. Viděla jsem to. Umřela jsem." Trvala na svém. Došlo jí, že zní vyčerpaně. "Jenom jsi omdlela." vysvětlil jí někdo další. Omdlela? To všechno byl jenom sen? "Otevři konečně ty oči, ano?" zaprosil Ben a tušila, že to řekl naposled. Pokusila se tedy vyslat signál svým víčkům. Najednou ucítila nepřejemné světlo skrz řasy. Zamrkala a potom se snažila je otevřít pořádně. Když se jí to povedlo uviděla ten nejkrásnější úsměv na celým světě a byl jenom byl pro ní. Byl to Benův úsměv.



Meeting

5. srpna 2010 v 16:41 | Claire McCoy |  My heart, how are you?



25. Všude panoval hluk. Fanoušci ječeli jako o život. Přála si mít tu moc všechny umlčet, ale to bylo nemožné. Připadala si v tom zástupu nesmyslně hloupě. Viděla, jak se některé holky snaží přelést zábradlí, které je dělilo od jejich idolů. Zakroutila hlavou. Poté si všimla, jak někdo hodil po Denosi plyšákem. Vzpoměla si na svou tašku. Chtěla jí zvednout a přehodit přes zábradlí, ale lidi se jí lepili na záda. Viděla kolem procházet bena. Přímo před jejíma očima. Jako vždy byl neuvěřitelně andělský. Instinktivně na něj zavolala. Otočil se za hlasem a po dlouhé monutě jí našel. Nikdo z nich nechápal jak je to možný.. Byla mu povědomá. Nedalo mu to a vydal se k ní. Když viděla jeho kroky mířit k místu kde stojí, cítila jak nátlak za ní zesiloval. Taška byla zablokovaná pod jejím pasem. Nebylo moýné mu jí dát. Lidi jí tlačily na zábradlí víc a víc. Stěží se mohla nadechnout. Když už byl skoro na dosah ruky uvědomil si, že když se ještě kousek příblíží dav jí umačká. Střetl se s jejím pohledem a vykouzil na své tváři omluvný výraz. Nevěděl co říct a tak se mlčky otočil k odchodu. Zmizela jí poslední naděje, ale nad tím neměla čas přemýšlet. Když Fanoušci viděli jak jejich idol odchzí pryč, přitačili Katy na zábradlí víc než předtím. Katy si uvědomila, že nemůže dýchat. Pokusila se couvnout, jenže to se jí nepodařilo. Přepadlo jí zoufalství. Před očima se jí začaly míhat černé scénáře. Bála se. Snažně přemýšlela, ale nemohla nemohla najít žádně řešení, tak spackané situace. Slyšela, jak na ní někdo volá, ale nedokázala odpovědět. Začaly se jí zavírat oči. Slyšela povědomé hlasy. Jeden z nich byl ale starostlivější než ostatní. Nemohla si vzpomenout komu patří. Někdo prosil. "Vytáhněte jí!" Nevěděla co se děje, protože v tu chvíli byl nátlak tak velký, že ztratila vědomí. Rozhostilo se ticho a ona jednou svojí části mysli pochopila jednu věc. Omdlela.




Familiar face

5. srpna 2010 v 14:48 | Claire McCoy |  My heart, how are you?



24. Počasí se nezdálo tak vlídné, jak tomu bylo ráno. Když občasně vzhédla k obloze, došlo jí že se zatahovalo víc a víc. Protože měla jen ten svetr začínala jí být pomalu zima. Nevšímala si toho. Rozhlížela se všude kolem a snažila se najít dobré místo. Parkoviště vypadalo přelidněně. Davy slečen se prodíraly dalšími davy se shanou se dostat co nejblíže k podiu. K tomu se Katy dopracovat nechtěla. Chtěla si najít jiný způsob, jak Benovi předat tašku. Nelákalo jí mačkat se u repráků. Přemýšlela kudy asi budou finalisti procházet a kam vůbec půjdou, než se dostanou na podiu. Když uviděla bílí stan a k němu oplocenou cestu rohodla se prodat co nejblíže k němu. Všude panoval strašný hluk. Když se protlačila davem do první linie šílenství připadalo jí, že přišla a pravou nohu a je po kocovině. Nenapadlo jí si vzít špunty do uší. Na co proboha myslela. Lidé se překřikovali navzájem. Slyšela dívky odpočítávat ty zatraceně dlouhé minuty. Zakoukela očima a začala radši kontrolovat obsah tašky pro Bena. Když zjistila, že plyšák ani dopis neutržili žádné vážné zranění a samotná taška vypadala ještě v dobrém stavu někdo jí sáhl na rameno. Lekla se a rychle se otočila. Dívka naproti ní se omluvně usmála. "Promin. Zahlídla jsem tě a chtěla jsem se tě zeptat jestli půjdeš se mnou k podiu." Katy chvíli mlčela, než si vůbec srovnala v hlavě co jí vlastně Hanka řekla. Když si přectavila, že se tím davem bude prodírat znovu nebylo ji dvakrát do dalšího úsměvu. "Promiň Haní. Zkusím to tady a kdyby mi to tu nevyšlo, tak se protlačím k tobě." Hanka pokrčila rameny. "Jak myslíš. tak se uvidíme potom." Kývla a chtěla Hance říct ahoj, jenže jí někdo praštil loktem do brady. Katy se zapotácela. Hanka jí chytla za ruku. "Ježiši dávej bacha ty krávo!" Okřikla holku co zrovna bez zájmu odcházela pryč. Katy se držela za bradu. "To byla pecka." Hanka si jí starostlivě prohlédla. "Si v pořádku?" Katy kývla. "Snad jo. Děkuju." "Není za co Katy. Kdybych to holku ještě dohnala vrátila bych jí to. Takový sobecký lidi jsou úžasní." "Nech to být. Stejně si neuvědomí, jak se chovají." "To máš pravdu." souhlasila Hanka. "Pěkný náramek." Pochválila ho. Katy se chytla za zápěstí. " Skoro jsem na něj zapoměla." Řekla polohlasem a začala si ho sundávat Hanka na ní trochu nechápavě zírala. Když si toho Katy všimla zasmála se. "Víš, když jsem byla na cestě sem. Napadlo mě, že ho dám Benovi." Hanka kývla,, že jí chápe. "Nehledej v tom logiku." "Nehledám." Uchechtla se. "radši už půjdu." "Jasně, tak zatím ahoj." Usmála se na ní a dala náramek do tašky. Pak zaslechla takovou dávku jekotu, že si přála mít aspoň deset rukou, aby mohla umlčet aspoň ty kteří stály až příliž blízko ní.




I coward?

5. srpna 2010 v 11:28 | Claire McCoy |  Hanah Larsen & Mytery of life




Ozvalo se tiché "Kap" když slza dopadla na chodník. Mohl to slyšet snad jen vítr, který se opíral o její záda. Ani pořádně nevěděla proč brečí. Snad proto, že si nedokáže přiznat to, že má naději?Mohl by to být pořádný důvod? "Kap." Oznámila další slza, když dopadla na zkroucený list co se povaloval na zemi. A znovu "Kap." Zazvonila kalůž, když ta další dopadla na její povrch a zčeřila tak na chviličku její klidný povrch. Někdo, kdo to způsobil se zastavil. Klekl si ke kalůži přestože věděl, že jakmile vstane bude mít kalhoty jako čuně. Ten někdo, si zkusil nemotorně setřít tvář mezitím, co se díval jak se uklidňuje hladina. Když se tak stalo, Hanah poznala své oči, které se na ní smutně upírají. Svůj nos, který pomalu začíná rudnout z toho jak jí nepochopitelně padají slzy a pořád popotahuje, protože nemá kapesník. Poznala svoje ústa, která by se měla usmívat, když přestalo pršet. Hleděla deset minut, pak jí přešla chuť se koukat. Vstala. Obešla kalůž a vydala se dál. Všude bylo prázdno. "To je dobře." Ozval se někde hlásek v její hlavě. Kdyby mě takhle viděl Samuel propadla bych se do země. Samuel. Povzdechla si a opět se ozvalo "Kap." To kvůli němu tu přece pláču. Vzpoměla si na to jak se na ní usmál v clubu. Po celý večer si přála, aby v sobě našla odvahu a šla prostě za ním. Pozdravit. Usmát se. Pokecat. "Achjo." Znovu si povzdechla. "Přece nemůžu bejt takovej zbabělec." Protestovala v myšlenkách. Musím za ním příště jít. Měla bych za ním jít. On je můj dovůd, proč se usmát na tenhle svět. Můj důvod, proč být šťastná. Já přece mám naději! Dodávala si v duchu a vzpoměla si na to, jak  na sebe koukala do zrcadla. Na to, jak tam seděla holka, která se bojí ukázat lidem jaká doopravdy umí být. Potom jí zahřála myšlenka, když ve vteřině v zrcadle viděla tu Hanah, kterou je ve svém nitru. Sebevědomou Hanah. Schopnou prát se za to co chce. Hanah, která by svou podstatou dokázala změnit svět. Skouzla pohledem k náramkům. Proto je tak miluje a nedokáže mít to srdce byť je jen někomu půjčit. Jsou klíčem, jak v sobě vidět to, co potřebuje. Letmo se usmála a pokračovala dál v cestě.




Anime

4. srpna 2010 v 20:21 | Claire McCoy |  Theme of the week


  

Anime


Každý Anime má svý kouzlo. Nepopírám i já jsem fanouškem. Jsem poblázněná konkrétně Narutem. A proto mu věnuju tenhle článek. Nepopírám, že existují lidi, kteří mu prostě nepříjdou na chuť. Je to pro mě jako kopnutí do srdce, když mi někdo do očí tvrdí jak je to o ničem nebo že je to dokonce pohádka. Neví o čem mluví a mě tím dokáží akorát zranit a pořádně naštvat. Gratuluju. To se povede málo komu.

Teď pokud chcete vědět proč jsem poblázněná máte možnost. Řeknu to zjednodušeně, ale nemusíte mně opravovat vy, kteří přesně víte o čem Naruto je . Sleduju ho. K naruto mě přivedl jeden člověk kterýho mám ráda a vždycky mít budu, i když se mu už nechci podívat do očí za to co dělá. Přes některý věci se prostě nepřenesu. Ano nepopírám, že každej si má něco zkusit, ale tohle jsou kraviny a můžou vést k následkům, který nemusíš dokázat zvrátit. Můžeš ublížit sobě, ale i jiným a budeš si to navždycky vyčítat.

Tak tedy pro hodně lidí je Naruto jen o bojových scénách nebo o vzrušení. Pro mne je Naruto někdo, kdo mi dává sílu. Ten kluk jménem Naruto byl nikdo. Všichni se ho bály, protože má v sobě obrovskou sílu. Ti lidé se chovaly přesně tak, jak by si jeho otec nepřál, když položil život za ně a za vesnici. Ten kluk, který byl odsuzován se nikdy nevzdal. Přesto, že neměl rodinu ni přátelé. Naruto je někdo, kdo ač tak na první pohled nevypadá umí změnit svět. Svou podstatou a tím kdo je. Umí se obětovat za ty které miluje. Umí pomoct těm, kteří to potřebují. Dokáže přivést na správnou cestu ty, kteří se ztratily. Děj, který se odehrává v seriálu, mně dokáže přivést k slzám i k úsměvu. Má moc ve mně vyvolat pocity. I když není skutečný, dokázal mi dát něco, co ostatní neuměly. Naději. Naději nikdy se nevzdat.

Až příště řeknetě, že Naruto je blbost, zamyslete se nad svými slovy. Než mě raníte, zkuste si uvědomit, že na to nemáte právo. Nevíte kdo je Naruto a neznáte ani jednoho z lidí co jsou v seriálu.



He and dreams

4. srpna 2010 v 19:36 | Claire McCoy |  Moje mysl - My mind


Vidím se jak si obouvám kecky. Vidím se jak za sebou tiše zabouchnu dveře. Přitáhnu si rukávy svého milované svetru až těsně k prstům. Na zápěstí pod jedním z nich se mi houpe Bellin vysněný náramek. Vidím se dojít až k místu, které až nezdravě často popisuju v příbězích. Vidím se jak si obejmu kolena a dívám se na klidnou hladinu. Sním o obětí. O pažích ve kterých bych se mohla schovat patřící člověku, kterýho až příliž často vídám ve svých snech.

Vidím jeho ruce, které mě neobejmou. Sama to vím až moc dobře a přesto si ty představy nedokážu zakázat. Kéž bych aspoň věděla že si to zasloužím abych po něm mohla toužit oprávněně, ale nezasloužila bych si to ani kdybych se k němu hodila. Tělem i duší. Už jen to že bych to dokázala vyslovit nahlas dokazuje jak moc jsou moje přání tak vysoko a moje nároky nicotné.
Miluju když sním a když mě jeho paže opravdu drží v obětí. Když tiše brouká melodii a já opravdu můžu sedět jen tři centimetry od něj a poslouchat. Zabalit se a obrnit svou mysl těmi tóny a vědět že když se to děje, tak mi nic neublíží.

Miluju když se mi zdá sen ve kterém je všechno tak živé a plé hrozeb, než pak najednou vše zmizí, protože se oběví právě on a v tu chvíli je to jenom on. Miluju těch pár vteřin, které pro mně znamenají svět, když můžu hledět do těch jeho očí a otočit se a cítit jeho upíríjící se pohled na mně. Je mi jedno že je to jen pohled jen melodie a jen obětí. Přesto je to víc, než co bych od něj kdy mohla dostat, ale pak se vzbudím a je to pryč.
Dožene mně realita a ta mluví za všechno. Nakonec mi je pak líto že se mi zdají ty sny. Radši nic než vědomí že nenárokuju. Méně by to bolelo. Být nikdo ale být s tím spokojená. Bylo by to lepši než aby mi ty sny namouvaly něco jinýho.


Half a minute

4. srpna 2010 v 19:34 | Claire McCoy |  My heart, how are you?





23. Celou cestu vlakem poslouchala "Save room" a "Family Portrat" Culila se na neznámé tváře spoluestujích a bylo jí upřímně jedno, že vypadá jako blázen. Tenhle den prostě nemůže nic pokazit. její ruce stále sklouzávaly k tašce s plyšákem. Její zápěstí bylo zdobeno neposedným náramkem, který si jí začal připomínat jakmile si vyhrnula rukávy svetru. Byl jedna z nejmilejšách věcí, které měla. Když dojela na nádraží chvíli se procházela ulicemi. Když usoudila, že je čas se najíst zamířila do jedné z restaurací a dala si něco k jídlu. Když dojedla vytáhla s tašky obálku s dopisem a otáčila jí zamyšleně v rukou. Potom jí schovala a vyšla z restaurace ven. Trvalo jí pár chvil promyslet, jak se dostane na místo konání, kde dorazila ješě s předstihem. bylo půl třetí. Rozhlédla se kolem dokola. Všude byly hloučky lidí. našla si jednu osamocenou dívku a dala se sní do řeči. Od ní se dozvěděla, že se vše koná vzadu na pakrovišti. Podělala a šla si sednout na zábradlí. Tašku držela těsně u sebe. byla jí trochu zima. Měla jen ten zelený svetr. Pořád přemýšela o tom jaké to bude až to vypukne. Malovala si v duchu Benovu tvář, když jí vyrušl mobil. Koukla na displey a zajásala. Zmáčkla tlačitko příjmout hovor a ještě než ho přiložila k uchu nadšeně vyhrkla. "Ahoj Clí!"



Big day

4. srpna 2010 v 19:33 | Claire McCoy |  My heart, how are you?






22. Ležela v posteli a koukala do stropu. Byla schopná myslet jen na Bena. "Uvidím ho. Dneska ho uvidím!" Jásala ve svých myšlenkách. Zazvonil budík. Zakoulela očima. Stejně skoro nespala. Nemělo smysl ho vůbec nastavovat. Posadila se a umlčela ho. Přešla k oknům a vytáhla tričko, když si ho chtěla navléct došlo jí, že už je dávno oblečená. Zakroutila hlavou a zasmála se sama sobě. "Tak tohle bylo dobrý." Pochválila se a dala ho zpátky. Místo něj si vzala už jen zelenkavý svetr. Na chvíli do něj schvovala tvář a přičichla si k němu. Milovala tu vůni. Všechny věci, které se vypraly voněly, jak měly. Ale tenhle svetr voněl vždy stejně, ať už ho vyprala v čemkoliv. Chvli si ještě užívala jdo doteků a pak si ho přetáhla přes hlavu. Zkontrolovala se v zrcadle a přestlala už tak dokolané peřiny. Otevřela dveře svého pokoje a vyplížila se chodbou do kuchyně. "Prázdno." Konstatovala s úsměvem. Její první zastávka byla u ledničky. Chvíli uvažovala co dál. Když si prohlédla obsah a že moc na výběr neměla, rozhold a se pro tousty. Když udělala rodině snídani a sama se najedla vzala do ruky mobil. Chtěla zavolat Claire, ale pak si uvědomila, že bude ve škole. Dala ho zpátky do kapsy a začala bubnovat prsty o stůl, mezitím co pozorovala pomalé ručičky na hodinách. Když uběhla první půlhodinka nesnesitelného čekání, uslyšela kroky dalšího vstanulého. Ucítila jak jí líbnul do vlasků a automaticky poznala kdo to je. "Dobré ráno mami." Nahodila úsměv. "Dobré ránko zlato." Kývla a přesla ke dřezu si nalít něco k pití. Všimla si že v ruce muchlá kapesník. "Krásně to tu vůní." Pochválila polohalsně. "Vaší oblíbenou kávou." Dodala Katy. "Jo. Káva a děti. To jedinné máme spolu společného." Zamumla si pro sebe. "Zase jste se pohádaly?" Zeptala se a sledovala starostlivou mámu. "Záleží na tom?" Slyšela odpověď. Katy pokrčila rameny. "Nejspíše ne." Chvíli obě mlčely než mamka prolomila ticho. "V kolik vyrážíš?" Zeptala se. Katy koukla na hodinky a zvážila možnosti. "Vlastně právě teď." Odpověděla a vstala. "Jen si zaběhnu pro věci." Usmála se a rychle vstala. "Užij si to tam!" zavolala za ní máma s úsměvem. "Neboj." Odvětila přes rameno a vběhla do pokoje. Popadla tašku a klíče a běžela rychle zpátky přes chodbu ke dveřím. Přestírané spoždění uměla vždy dobře zahrát. Viděla, jak jí máma z kuchyně pozoruje a tak jí zamávala. Máma jí poslala vzdušnou pusu. Katy se usmála a uchopila kliku u dveří. Když je zavřela vydala se na vlak s tou nejkrásnější náladou, jakou uměl vykouzlit Benův úsměv v Katynčině mysli a hlas ke sluchátkách.



Great friendship

4. srpna 2010 v 19:31 | Claire McCoy |  My heart, how are you?





21. Loučení bylo těžké. Ani jeden z nich ho nechtěl. Musel odjet. Měl brzy autogramiádu v Praze na Chodově. Když se ocitla sama, rozhodla se jít domů. Chvíli zkoušela něco málo uklidit nebo se zabavit psaním, ale bezvýsledně. Povzdechla si a zapla počítač. Chvíli trpělivě koukala jak se načítá, potom se bezvýrazně podívala po pokoji. Venku začalo pršet. Zakoulela očima. "Bezva." Né že by jí déšť vadil. Ten milovala, ale né v zimě. Zapla icq a po dlouhé době zkontrolovala kontakty. Nic se nezměnilo. Lidi od kterých to čekala byli jako obvykle online. Vyjela šipkou znovu nahoru. Klikla na jedno jméno a začala psát omluvu, že tu tak dlouho nebyla. Než stačila zprávu odeslat ozvalo se Oou od příjemce, kterému patřila. Usmála se. "Ahoj Zlato." Pozdravila ještě jednou. Katy jí odepsala, že se nic neděje. Byla jedna z mála, kdo jí bezdůvodně neodsoudil a nezavrhl za to,že miluje Bena. Jako jedinná z té malé skupiny lidí, kterým věřila, věděla skoro o všem, co se jí vrtlo hlavou. Dokázala jí svěřit své pocity a Katy se naopak mohla vždy svěřit Claire. Co na tom, že se znají pár týdnů. Tohle je prostě přátelství, které má budoucnost. Znovu se usmála, když si uvědomila, jak je ráda, že to icq vůbec zapla. Sice si jednou za čas volají ,ale to je málo. Slibila si, že odteď sem bude chodit častěji. Chvíli si povídaly co je nového, než si začaly vykládat o blbostech. "Málem bych zapomněla." Přečetla si Claire zprávu. "Copak?" Zeptala se nedočkavě. "Můžu do tý Prahy. Na tu autogramiádu." Claire se zaradovala spolu s Katýskem. "Bože to je úžasný. Strašně ti to přeju!" Odepsala s nadšením. Tohle jí aspoň zvedlo náladu. Podívala se na fotku Bena v jednom z rámečků. Nikdy si o ní Benovi neřekla. Katy jí tu fotku prostě poslala. Vzpomínky jí zase naplnily radostí. Když se bavila s Katy stesk byl najednou o trochu snesitelnější. Měla pocit, že dokáže zvládnout každou nepříjmenou smsku nebo pohled fanynek. "Děkuju ti. Za všechno. Za to, že jsi a taky za to že nás náhoda svedla dohromady. Můžu ti říct cokoliv." Zmáčkla enter a když jí Katy napsala rychlou odpověď, zasmála se. Monitor zaměřoval Claire znovu a znovu na tu jedinou větu. "To byl prostě osud beruško."



Love Actually

4. srpna 2010 v 19:30 | Claire McCoy |  My heart, how are you?






20. Bylo ráno. Otevřela oči a našla ho leže vedle sebe. Nejspíš jí pozoroval jak spí. Při té představě se na něj ušklíbla. Rozesmál se, když mu došlo čím se provinil. Chvíli na sebe jen tak koukali, než si Claire přitáhla peřinu ke krku a schovala se k němu. Políbil jí do vlasů. "Asi se ti ještě nechce vstávat, že?" zašeptal. Místo odpovědi zabručela, čímž si vysloužila další polibek. Chvíli jí pobrukoval Mmm od Laury Izibor a pohrával s jejím neposlušným vrabčím hnízdem. "Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptala se rozespale. "Dlouho ne" zalhal mile. Od toho snu nespal skoro vůbec. Prohlížel si fotku Katy a poté se díval na ní, jak klidně spí. Nebylo nutné, aby se ho vyptávala na něco, co ani on sám nechápal. Přesvědčoval sám sebe, že je to jen sen, který se mu už nikdy zdát nebude. "Máš hlad?" zeptala se ho. "Možná trošku." usmál se. "Dobře." odpověděla a naposledy si užila teplo pod peřinkou v dokonalém obětí. Donutila se vstát. Ben vstal taky. Hodili se do kupy a šli dolů aby se nasnídali. Po malém pátrání v kuchyni, kdy je nikdo nevyrušil, usoudili že mají dům pro sebe. Claire se u jídla pořád dívala na hodinky. Nedokázala si užít poslední chvilky, kdy mohly být spolu, když jí tížil Benův odjezd. On na tom nebyl o nic lépe. Rozhodl se tedy pro pozdější odjezd. Když dojedli, šli zpátky do pokoje, aby si pustili nějaký film. Jakmile vkročili do místnosti, Ben se znovu podíval na fotografii. Claire šla zapnout počítač. Ben už po stopadesáté uchopil rámeček do ruky a přejel prsty po jedné z hran. Tiše si povzdechl. Claire vytáhla pár přípustných kandidátů z šuplíku. Rozložila je na stůl. Věděla úplně přesně, který film si vybere, ale stejně tam nechala i ostatní. Ušklíbla se sama sobě nad myšlenkou, že ten film mají pořád rádi, když by ani nespočítala kolikrát se na něj dívali. Vstala ze židle a šla se Benovi kouknout přes rameno. Nějak se jí nelíbilo, že je k ní otočený zády. Usmála se. "Tuhle mám ráda." Otočil se na ní s tázavým výrazem. "Myslím tu fotku. Katy jsem poznala na netu. Je to úžasná holka. Líbila by se ti." Ben na ní malinakatou chviličku civěl. "Na netu?" zopakoval po ní. Kývla. "Stavila jsem se u ní, když jsem jela za tebou. Tuhle fotku jsme udělali těsně než jsem nasedla do vlaku." Vysvětlila. Ben jen stále tupě koukal na fotku. "Je to tvá fanynka." Dodala a vybrala rozhodující dvojici dvdíček. "Vyber si." Nevnímal. "Bene. Vyber si mezi nimi." Trhnul sebou. "Co?" zeptal se znovu. Claire svraštila obočí a zamáchala mu před očima obaly. Ben položil rámeček zpátky na své místo a omluvně se usmál. Pak si prohídl výběr. Claire čekala na předem známý verdikt. Ben se jen připitomněle usmíval a těkal očima z jednoho dvdčka a zpátky na Claire. Když si toho všimla znovu se ušklíbla. "Já vím. Že se vůbec ptám." Pokrčil rameny. "Láska nebeská je prostě tradice." Se slovy vzal obal a šel dát dívko do mechaniky. Claire mezitím s úsměvem ustlala postel a uvelebyla se. Ben počkal než se všechno načetlo a pak se přidal ke Claire. Dotčený, že nepočkala na něj a sama si udělala pohodlý centimetr od jeho náruče. Jak mohla? Když jí to došlo. Hned to napravila polibkem a Ben jí nedočkavě objal.




She died because of you

4. srpna 2010 v 19:28 | Claire McCoy |  My heart, how are you?





19. Procházel se mezi stromy. Pobrukoval si neznámou melodii. Byl báječný den. Cítil se jako z jinýho světa, ale něco mu chybělo. Nemohl si vzpomenout co to je. Ačkoliv pátral v mysli, nikde nic nenašel. Najednou se mu zdálo, že uslyšeů tiché hlasy. Došlo mu, že vedou rozhovor. Rozhodl se jít za zvukem. Větve se mu snažily zastoupit cestu jakoby věděly proč. Zastavil se ve stínu v kapradí. Všiml si, že kousek od něj sedí dívka u tůně. bla k němu otočená zády. Vlnité vlasy zbarvené do hněda se zdály až temné. Šaty měla zvláštní. Vypadaly jako z příběhu. Příběh? Měl pocit, že jí zná, ale netušil odkud. Chtěl na ní zavolat, ale nebyl schopen slova. Znovu zaslechl hlasy. Když poslouchal došlo mu, že to mluví ta dívka. Jenže tam byla sama. To vedla rozhovor sama se sebou? Nechápal. Cítil, že je mu to známé, ale přitom si nevzpomínal na nic. Vážně tady bylo něco špatně. Tohle přece není normální. kdo je ta dívka? Proč promlouvá sama k sobě? Kde to jsem? Ani les už mu nepřipadal stejně známí. Byl jiný. Cítil to v něm. Zmateně si kladl v duchu otázky, když v tom ucítil kolem pasu ruce a na rameni dotek dechu. Otočil se. Na první pohled viděl před sebou neznámou dívku. Když se jí podíval do tváře, její hnědé oči ho upoutaly a svázaly. Nebyl schopen slova natož pohybu. Zelenkavé šaty padly přímo na její ladné tělo. A když zavál vítr, hnědé prameny jí tančily na ramenou. Dívka se usmála štěstím a políbila ho. Automaticky se mu na jazyku rozplynulo jméno. Bez jediného váhání ho vysovil. "Claire!" Rozhovor za jeho zády náhle stichl. Otočil se a střetl se s dívčím pohledem. Zabolelo ho to. Cítl v nich hořkost, nenávist a smutek, ale i něco dalšího. Něco co se tím pohledem snažila skrýt. Pocítil, jak doteky druhé dívky z něj najednou spadly. "Claire?" zašeptala dívka za jeho zády. Ben se otočil na zpět. "Claire tady není Bene. Jsem tu jen já. Katy. S Claire jsi se přece rozešel." Vydechla těžce. Najednou se mu vrátily všechny vzpomínky. Jak Claire poznal. Jak se tvářila, když jí škádlil. Na to jak mu vyprávěla, příběhy o lidech, které výdá v přectavách. Na její výraz, když psala. Na to jak dokázala smazat všechny problémi jen tím, že s ním byla. Jejich společné noci. Filmy a popcorn. Chvíle, když spolu nebyly. Jak jí našel ve sprše zničenou. Jak jí chodily ty smsky. Všechno dobré i zlé. Nakonec si vzpoměl, jak se spolu rozešly. "Ne!" vyhrkl. "Ne. To přece není možné!" Otočil se k tůni, ale místo ní tam bylo jezero, které znal. Jenže dívka už tam nebyla. Dívka jménem Claire, na kterou už dávno zapomněl. Na jejíž jméno si nedokázal vzpomenout. Zmizela. Jen vodní hladina se čeřila. Rozběhl se k ní a začal jí pročesávat pohledem. Nedokázal pochopit proč není vodní obraz klidný. Věci mu nedávaly smysl. Nedokázal na to přijít nebo si to jen připustit, ale nakonec se na ní objevily mokré šaty a pod šaty tvář mrtvé dívky. Nebyl schopen pohybu. "Claire." zašeptal zoufale. Dívka za jeho zády se šourala blíže. Vrhl se do vody pro tělo. Byl zničený. Tohle přece nemůže být pravda! Uchopil její pás a táhl na břeh. Položil jí do trávy a začal jí oživovat. V duchu si stále říkal "Proč!" Snažil se opakovat tytéž samé pohyby. Katy položila ruku na jeho rameno. "Bene." vydechla. Nevnímal. "Bene. Přestaň. Už je pozdě." zašeptala. Jeho pohyby si vzpomalily až nakonec ostaly. "Proč?" vydechl svou otázku vyčerpaně. Katy si klekla k mrtvému tělu a podívala se do její spící tváře. Potom smutně koukla na Bena. "Protože chtěla umřít." zašeptala do větru. "Proč?" vydechl znovu, ale odpověď už znal. Znovu se mu před očima zjevil její pohled plný hořkosti, nenévisti a smutku. Jenže pod tím vším skrývala jen to, jak bezvýhradně ho miluje. Zničilo jí to. "Zemřela kvůli tobě." vydechla dívka.
Prudce se posadil. Hlavou mu zněly její slova. "Zemřela kvůli tobě." Rozhlédl se po místnosti a uvědomil si, že přerývavě oddechuje. Uvědomil si, kde je a našel jí ležet vedle sebe. Slyšel její dech a na dotek cítil její teplo. ůbyl to jen sen". Konstatoval pro sebe, aby se uklidnil. Poté vstal z postele a přešel k oknu. Chvíli si vybavoval všechny události ze snu. potomse otočil a přešel k rámečkům. Vzal jeen do ruky. Znal jí ze snu neo tam byla, protože věděl kdo je? Čekal na odpověď, ale dívka na fotce se jen stále usmívala.



Ben Cristovao

4. srpna 2010 v 19:25 | Claire McCoy |  People!





Pokud u Bena zdání klame, pak to jde se mnou vážně z kopce. Denně narážím na lidi, kteří tohohle člověka odsuzují. Nemám ráda pomluvy, obzvlášťe od těch, kteří plavou svým vlastním životem. Nebudu se zaobírat vzhledem či barvou kůže, přestože tohle téma, by taky potřebovalo celou studnu slov.
Zajímalo by mě, jak žije takový reportér. Jestli taky "žere jako o život." Jak to byl schopen říct o Benovi v jednom článku. Ou možná mají pravdu, že je nespolehlivý, arogantní či drzí, ale co my můžeme vědět? Až nám tyhle vlastnosti předvede sami si vytvoříme názor na věc. Má obhajoba zní takto: Tým spolupracovníků ho může neustále do něčeho tlačit. Já sama mám problémi stíhat své sliby. Ben toho má daleko více. Nedívím se, že nestíhá. Každý si občas potřebuje vydechnout. Pokud jde o to, že Bena neobklopují davy tak jen proto, že se stydí. Málo kdo by přišel k někomu koho obdivuje a začal mluvit. Nenapadne vás, co mu vlastně chcete říct. Někteří lidi, umí být i soucitní a dokáží se vžít do života toho druhého. Nechcou ho třeba zbytečně zdržovat, jen kvůli tomu aby ho pozdravily. Když vás za den zastaví 30 lidí a máte toho kapánek co stihnout, nemůžete se divit, že jde radši do fastfoodů než do restaurace.
Každý z vás má na Bena svůj názor. Bulvár vám poskytne "Špínu". Je smutné vědět, že jsou lidi schopní věřit čemukoliv. Já jen chci, aby jste si neutvářely své názory na Bena díky bulváru, ale z toho co vám poskytne on sám, protože svět je plný lidí co si na něco hrajou. Je mnoho lidí co nosí masku, kterou odkládají když jdou spát. Jeden člověk ale ne. Nezáleží na tom jak se jmenuje nebo jak vypadá, ale na tom co se skrývá uvnitř. Jeho život, který vede nám ukazuje jaký doopravdy je. Nemarní svůj čas. Jde za svými sny a takový člověk si zaslouží podporu. Nikdy nám neřekl křivé slovo a dokáže se postavit za ty, kteří to potřebují. Dokáže udělat radost těm, kteří jen sní. Je schopný bláznivých věcí pro naše úsměvy. Jsou tu lidi, kteří nikdy nepochopí proč se vlastně my pozastavuje nad tímto andělem. Andělem né pro to jak vypadá, ale právě proto jaký je! Bohužel ti lidé si budou vždy myslet, že nás pobláznil jeho vzhled a úsměv, ale my vždy budeme vědět že tady jde o víc. Kolik lidí je schopných udělat tolik věcí jako on? Kolika lidem se dá vlastně věřit. Poprosit je o laskavost a vědět že se na nás nevykašlou. On nám ukázal a ukazuje, že všechno je možné. Že záleží jen na nás jak si postavíme svůj život. Proto ho obdivujeme a vždy při něm budeme stát. Dělá toho pro nás hodně a proto tu budeme vždy my, kteří děláme aspoň to málo pro něj. Ben Cristovao bude mít vždy místo v našich mobilech, sešitech i plakatových zdech, ale především bude mít místo v našich srdcích a myšlenkách. Tal si rozmyslete, čemu chcete věřit.
Všichni ti, kteří při něm stojí ví, že si naši podporu zaslouží. Pokud jde o skutečnost je neuvěřitelné co všechno dokázal. Můžeme se ohlédnout zpět a vidět všechny překážky, které zdolal. Nelenoší a nenechává svůj život, aby mu proklouznul mezi prsty. On toho vážně hodně dokázal.
Děkuje nám za podporu, ale dík patří především jemu. Bene ty sám jsi došel tak daleko. Možná tě podporujeme, ale naši podporu by sis nikdy nezískal kdyby jsi nedělal to co děláš. Stále na sobě makáš a to je vážně super. Sice tě holky možná nevýdají na chatu, ale ví kolik toho máš. Takže to chápou. Nedávno mi po dlouhé době zase něco došlo. A sice, že jsi vlastně dal dohromady spoustu skvělích lidí. Jenom díky tobě a tomu, že jdeš do sebe, že nás informuješ o tom co děláš, že jsi takový jsi dal nevědomky dohromady spoustu teď již nerozlučných lidí a vznikla spousta přátelství. Ku přikladu díky tobě jsem mohla poznat Olgu a Marečka. Taky jsem díky tobě našla Katy. Jen díky tobě jsme se naučily využívat Českou poštu.
Jen můžu říct, že dopis je rozhodne lepší než smska. Já osobně mám z toho radost jak pětiletá holčina z nový hračky, ale to sem teď nepatří.
Vážně bych tu mohla vypsat seznam lidí, kteří se díky tobě vážně našli. Denně uvažujeme s Katy jak je to vlatně možný. to že se známe a že je naše pouto i přes všechnu dálku, tak silné.
Já vím, že já sama jsem podlehla tomu co si pár lidí někdy pošuškává. Na chvíli jsem v tebe přestala věřit, ale díky tomu, že jsem tě pak viděla na vlastní oči a neposlal si mně na pár míst, kam bys mě poslat určitě mohl, tak mi pak došlo, jak blbá jsem byla. Ty toho máš fakt opravdu hodně. Omlouvám se.

Pokud si to přečteš: Za všechny co pro nás děláš vědomě i nevědomě ti patří veliký dík. :)




New smile

4. srpna 2010 v 17:05 | Claire McCoy |  My heart, how are you?


18. Pořád si prohlížel fotku. Byl jako v tranzu. "znám jí. Vím, že jsem jí už někde viděl." Přejížděl břískami prstů po její tváři. Claire otočila klíčkem v zámku. Dveře se otevřely. Vyzula si boty a pozdravila babičku. Potom se vydala po schodech do svého pokoje. Když odlepila oči od země, došlo jí, že z okoje vychází světlo. Došla k pootevřeným dveřím a vzklouzla dovnitř. Ben vzhédl od rámečku. Střetl se s jejím pohledem. V tu chvíli to bylo divné. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Dlouho mlčeli. Claire si po chvíli uvědomila, že v ruce má kliku. Zavřela za sebou a potom hodila bundu na židly. Stála k němu otočená záda. Nevěděla co teď. Tušila jen, že mluvit musí první on. Ben položil fotku zpět na skřínku. Pomalu se otočil směrem k ní a pořádně se nadechl. Claire se snažila přohrabovat v poličce a usilovně hledat zapalovač. Cítila se jako spoutaná v provazech. Když ho ukořistila,dala plamen svíčce a položila jí bokem. Skoro necítila tlukot svého srdce. Bylo chladno nebo se jí to jen zdálo? Pocítila Benovi teplé dlaně kolem svého pasu a hlavu na svém rameni. Jeho teplý dech jí jako už tolikrát znovu zašimral. Vážně jí teď políbil na šíji? Zarazila se. Vážně? Nebyla schopná žádného pohybu či gesta. Ben se naklonil ještě blíže. Znovu jí zašimral. Ucítila jeho rty vedle jejích neposlušných vlasů. "Tohle jsem nechtěl" slyšela ho říct. "Tolik mě to mrzí. Nevěděl jsem to. Nebyl jsem na to připravený. Netušil jsem, že tohle snášíš. Každý den nebo i hůř. Miluju tě. Nechci aby ses trápila. Ničí mě to. Mučí mě, už jen pomyšlení na to, že jsem ti tohle způsobil." Sklonila hlavu a otočila se k němu. "Bene" povzdehla si. Sebrala odvahu a podívala se mu znovu do očí. " Prosím tohle neříkej. Nechtěla jsem, aby tě to trápilo. Chci s tebou být a tohle k tomu prostě patří. Nekažme si to teď. Prosím, zapomeň na to." Ucítila n očích slzy. Sklonila znovu hlavu. Bože nechc brečet! Né teď a né před ním! Rychle si protřela rukávem oči. Uchopil její vradu a přitáhl si jí k sobě. Plaše mu zaopětvala pohledem. Nežně se usmál a Claire to taky přinutilo k úsměvu. " Nebudu se trápit, když tě neuvidím smutnou." Bylo to konstatování, ale věděla že čeká na odpověď. Povdechla si. "Dobře." Znovu se usmál. "A víč co?" Zeptal se hravě. "Co?" Koukla nechápavě. "Ještě máme celou dnešní noc, než se rozloučíme." Kdy to řekl. Cítila ve svém těle svěžest, ale potom se její srdce sevřelo, při pomyšlení, že jí zase brzy odejde.




Feeling

4. srpna 2010 v 17:03 | Claire McCoy |  My heart, how are you?


17. Když vzhédl a došlo mu, že je pryč snažil se si vzpomenout, jak dlouho seděl mlčky. Beze slova a bez pohledu. Vstal. "Musím jí najít!" rozhodl sám pro sebe. Jenže kde jí mám hledat? Máme jen tohle místo. Nikde jinde jsme spolu čas netrávili. Nemůžu hledat jehlu v kupce sena. Sotva vidím obrysy stromů. Jak dlouho jsme tu vůbec byli? Po těhle konstatováních a mnoha dalších otázkách a argumentech, které ze sebe v duchu vychrlil se rozhodl, že zkusí jestli nešla domů. Vydal se cestou pouličních lamp. Pořád myslel na její slova. Chápal jí. Vybavil si, jak ho prosila, ať zapomene. "Čekala na mou odpověď, ale já jsem mlčel!" udeřil pěstí do sloupy jedné svítilny. "Doufala a trápila se. Jen kvůli mě" vydechl. "Ublížil jsem jí." opřel se hlavou do studené lampy a zavřel oči. Na chvíli se rozhostilo ticho. Slyšel jen svůj dech. Kéž by stála před ním stejně jako jí teď vidí ve svých vzpomínkách. Přál si otevřít oči a mít jí tady. "Je mi to líto." zašeptal do tmy. Takhle si dnešní den nepřectavoval. Chtěl vidět její smích né pláč. Zavál vítr. Přinutil své tělo k pohybu. Odtáhl se od lampy. Dal se do těžkých kroků. "Kdybych to jen mohl vzít zpátky." pomyslel si. "Místo prázdna bych mluvil. Po deseti minutách vyčítání umlčel sám sebe a pokračoval mlčky. Claire se toulala ulicemi. Společnost jí dělaly její tiché slzy. Pořád myslela na Bena. Na to jak se zachoval. Snažila se tu vzpomínku vytěsnit z hlavy, ale ona se stále vkrádala zpátky. Kdyby tam zůstala ještě chvíli, kdyby měla ještě o vteřinu déle sledovat jeho nehybnou tvář, zlomilo by jí to srdce. Uběhla snad hodina, než se rozhodla vydat se na cestu domů. Dorazil k jejím dveřím. Zazvonil a doufal. Jenže Claire mu neotevřela. Místo toho se ve dveřích oběvila její babička. "Dobrý večer. Omlouvám se nechtěl jsem rušit, ale potřebuju mluvit s Claire. Je doma?" snažil se, aby to vypadalo vyrovnaně, ale trochu se zadrhával. Starší paní chvíli tiše hleděla, než nakonec Bena pozvala dál. Vzala ho do Claireřinina pokoje. "Můžeš tu na ní počkat." dovolila mu s úsměvem. Pak šla znovu lušitiť křížovky. Ben postával v potemělém pokoji. Rozhlédl se. U dveří po jedné straně měla ve zdi knihovnu. Na kraji jedné z vrchním poliček měli své místo krabičky různých čajů. Opodál uviděl dvě velké čajové sklenice. Vedle polic byl stůl s pc. Nad ním si všiml velkého obrazu New Yorku. Na další stěne bylo okno. Žaluzie byly stažené. U poslední stěny stála postel a nakonec těsně u dveří skříňka. Když se díval po zdech nemohl najít vypínač od světla. Podíval se vzhůru. Celý strop byl pokrýtý řetězy malinkatých žároviček, které se spíše používaly k ozdobám domu nebo Vánočního stromku. Zakrávala je průhledná látka, která obklopovala takto vytvořené hvězdné nebe a v každém rohu se vznášela až ke koberci, vždy uprostřed svázána stuhou. Po slepu našel zásuvku a zapl žárovičky. Když to udělal znovu se rozhlédl. Na skřínce si všiml rámečků s fotkami. Sundal si budnu a šel blíže. Na první fotce byla Claire s lidmi které neznal, až na jednu osobu. V druhém rámečku byl on sám. Lépe řečeno jeho karta s podpisem. Usmál se sám pro sebe a podíval se na třetí fotku. Byla na ní dívka. Měla nádherné upřímné oči. Na rámečku bylo napsané "Katynka". Prohlížel si jí. Nevěděl jak dlouho, ale měl pocit, že tu dívku už dávno zná.



Solution

4. srpna 2010 v 17:01 | Claire McCoy |  My heart, how are you?

16. Slzy stále dopadaly na vodní hladinu. Snažila se sebrat, ale měla pocit, že tohle nezvádla. Ben si pořád prohlížel příchozí smsky. Byla to zpráva za zprávou. Nevěřil svým očím. Tohle přece nemůže být pravda. Nemůže se to dít. Teď chápal, proč se takhle chovala. Podíval se jejím směrem. Byla k němu otočená zády. Nevěděl co jí ma říct. Byl naštvaný a smutný zároveň. "Proč jsi mi o tom neřekla?" vydechl sklíčeně. Claire se podívala uslzenýma očima k šerému nebi. "K čemu by to bylo. Komu by to pomohlo?" Přisunul se k ní blíže. "Vždy se dá něco dělat." Podívala se na něj. "Vážně? Tak jaký máš plán? Co s tím chceš dělat?" Pokrčil rameny. "Třeba si můžeš změnit číslo." Navrhl. "Někdo jim ho musel dát. Nemůžu si změnit číslo pokaždé když tohle začne." Setřela rukávem další slzy. "Neměla jsi mi to zatajovat. Týká se to nás obou. Mohla jsi mi to říct." zašeptal nechápavě. "Miluju tě Bene. Když jsem s tebou můžu na všechno zapomenout. Problémy, lidi, tyhle věci. Vše zmizí když jsem s tebou. Vidím na tobě to samé. Když jsme spolu jsme jen ty a já. Nic víc." Usmála se. "Nechtěla jsem, aby ses zbytečně strachoval a myslel na to. Máš dost svých starostí. Nechci tímhle ztrácet náš čas. Zapoměň na tohle." zaprosila a doufala, že něco řekne, ale nic. Ticho. Stále sledoval mobil ve své dlani. Přemýšlel, nad jejími slovy. Nad tímhle vším. Jak se všechno sype, když nejsou spolu a když se konečně odhodlal odtrhnout oči, chtěl se podívat do její tváře. Jenže už byla pryč.



Without hope

4. srpna 2010 v 17:00 | Claire McCoy |  My heart, how are you?

15. Skrývala se v jeho náručí. Přála si, aby takhle mohli sedět věčně. Bez překážek a starostí. Políbil jí do vlasů. Užíval si tichou melodii, která je doprovázela. Kolébal jí v náručí. Nechtěl jí znovu opustit. Jenže jednou ten čas stejně přijde. Podíval se na tu krásnou tvář. Jak jí může znovu nechat samotnou? Měl strach, že se něco děje. Něco co mu nechce říct. Jinak by nemohla být takhle zničená. Stále nevěřila svým očím. Vážně ho tu má. Tady a teď. Jsou spolu. Pořád kontrolovala vodní hladinu. Ujišťovala se, že se na ní třpytí jejich odraz. Když si byla jistá zavřela znovu oči a ještě víc zabořila hlavu do jeho náruče. Vdechovala jeho sladkou vůni. Snažila se, vrýt si jí do paměti. Najednou píseň v půlce ztichla. Claire otevřela oči a zamračila se. Doufala že ne, ale ano ozval se zvuk přijaté smsky! Vážně nevěděla co teď. Nechtěla si číst smsky před Benem. Co když jí zase píše neznámé číslo. "Příšla ti zpráva." usmál se. "Já vím." zašeptala. Nepodíváš se kdo ti píše?" zeptal se. "Je mi to jedno. Teď jsem s tebou. Ostatní počká." odpověděla a předstírala úsměv. Ben jí šibalsky políbil. "Nehodlám tě omezovat jen kvůli tomu, že jsem tady. Přečtu ti jí." natáhl se pro mobil. "Ne!" vyhrkla ze sebe. "Proč ne? Je to jen smska." "Já vím." usmála se. jen mě to nezajímá." snažila se být klidná, ale tohle bezstarostně neznělo. Mobil na sebe znovu upozornil. Claire ho sjela pohledem. Co mám dělat? Ptala se sama sebe. Ben se pro něj znovu mezitím natáhl. Vymanila se z obětí a otočila se proti němu. Ben už zmáčkl tlačítko pro zobrazení textu. Políbila ho a protohovala polibek jak jen mohla. Pak se Ben něžně odtáhl. "První ti to přečtu Okey?" Když to dořekl zmizela jí poslední naděje. Jeho čekající výraz jí ale donutil kývnout. "Okey" zašeptala. Ben se tedy zahleděl do displeje. Trochu se zamračil. "Neznámé číslo. Píše ti jestli budeš mít čas jet do Ostravy na Nový Měsíc a podepisuje se jako Dý. P.S. Promin kočko píšu od kamarádky." Když dočetl, spadl jí kámen ze srdce. Ben se na ní usmíval. Podívala se do jeho andělské tváře, ale on se stále usmíval. "Co je?" zeptala se. "Nic kočko." Pokrčil ramenama. Uchechtla se a štouchla do něj. "Nech toho." Mobil zabrněl znovu a ozvala se další příchozí zpráva. Oba se podívali na obrazovku. Claire se napjaly všechny svaly v tělě. "Prosím ne!" Křičela v duchu. Ben automaticky otevřel novou sms. Slova mu byla do očí. "Nech Bena být! Rozejdi se s ním. Nezasloužíš si ho!" Claire se naklonila blíže a přečetla si to taky. Znovu jí zabolelo u srdce jako už tolikrát. Do tváře se jí vrátil smutek. Podívala se Benovi do tváře, který to stále nechápal s očima upřenýma na mobil. "To jsi neměl vidět." Zašeptala a odvrátila tvář, aby neviděl její pocity. Podívala se k nebi a snažila se zadržet slzy. Teď ho to jen bude bolet a mě taky. Ozvalo se tiché kap, když slza dopadla na vodní hladinu a zčeřila tak dokonalý odraz beznaděje.



I love you

4. srpna 2010 v 16:59 | Claire McCoy |  My heart, how are you?

14. Utřela si oči a přepla v mobilu na jinou píseň. Sledovala vodní hladinu, když jí někdo dlaněmi zastřel zrak. Znovu se jí vybavil Ben. Bylo to jako dejavu. Teď by políbila jeho dlaň a znovu mu řekla, že se nikdy nemílí, že ho vždy pozná podle toho jak dokonale voní. Jenomže to nebyl on. Nemohl být. Zázraky se nedějí. Aspoň né když jsou od sebe tak daleko. "Kéž bys to byl ty." vydechla. Políbil jí do vlasů. "Jsem tady s tebou." odpověděl Benův hlas. Sundal ruce z její tváře a objal jí. Ztratila se v jeho náručí. Cítila jeho teplou tvář vedle své. Podívala se na vodní odraz. Byl tam. Opravdu byli spolu. Bála se, že spí. Že sní. " Slíbíš mi, že když se otočím budeš tu pořád?" Hlas měla plný zoufalství. "Nic mě od tebe nedostane lásko." Slíbil a znovu jí věnoval polibek. Obrátila svůj pohled k němu. "Bojím se" špitla. "Čeho se bojíš?" zeptal se. "Bojím se, že teď právě sním. Vídím tě ve svých přectavách tak často. Mám strach že tohle je jen další iluze." Vysvětlila. Podíval se jí do očí a pak jí dlouze políbil. "Neopustím tě." Něžně pohladil její tvář. "Jsem tu kvůli tobě. Přijel jsem za tebou Claire. Miluju tě. Další den bez tebe by byl pro mě neskutečný. Krásný, ale smutný. Miluju tě." Při jeho slovech se usmála. Setřel její slzy. " Neplač lásko už jsme spolu. A bude to dlouho. Den neskončí dokud neřekneme." Slíbil. "Chyběl jsi mi." Políbila ho a opřela svou tvář o jeho srdce.