Září 2010

Kiss

12. září 2010 v 18:07 | Claire Lullaby |  Endymión and Seléné





V dávných dobách se říkalo, že bohyně Seléne vozí měsíc po obloze. Každou noc následovala svého bratra Hélia, boha Slunce, aby zachytila jeho ohnivé paprsky a odrazila světlo zpět na Zem. Jedné noci tomu, ale bylo jinak. Když byla na své cestě, pohlédla dolů a spatřila ho. Endymióna. Pouhého pastevce spícího v horách. Zamilovala se do něho. Noc co noc shlížela na jeho jemnou krásu a milovala ho stále víc, dokud jednoho večera neopustila Měsíc mezi Sluncem a Zemí a nesestoupila dolů na travnatá pole, aby ulehla vedle něj.

Endymiónovi se noc co noc zdálo a překrásné ženě, které pátrala po jeho pohledu, ale on nikdy nemohl nalézt její překrásné oči. Každou noc uléhal ke spánku s přáním, aby to tentokrát bylo jiné, ale pokaždé se míjeli pohledem i když oba toužili po opětování. Najednou viděl tu přenádhernou bohyni sestupovat z oblohy zanechávajíc za sebou měsíc. Každou sekundu, kterou se k němu přibližovala, měsíc pohasínal a tak i všechno ostatní. Ona se k němu blížila čím dál víc, jenže on nebyl schopen jí vídět. Mizela mu před očima, až zbyla jen tma a on se z toho krásně smutného snu probudil. Pažemi si podpírajíc hlavu, zíral na zhaslé nebe. Když si v duchu přehrál celý sen povzdechl si. "Můj milí, trápý tě něco?" Zašeptal větřík nejkrásnějším a nejlíbeznějším hlasem, který snad nemohl ani existovat. "Sen." Opověděl jedním dalším povzdechem. "Vyprávěj mi o něm má lásko." Pobídl ho znovu větřík s hlasem bohyně vznášejíc se všude kolem něj. "Zdálo se mi o přenádherné ženě do které jsem se zamiloval, ale nemůžu nalézt její oči. Přál bych si do nich pohlédnout, abych věděl jestli mě také miluje, ale copak by tak překrásná bohyně mohla milovat mne?" Otázal se sám pro sebe. Nikdy by na takovou otázku nečekal odpověd, ale bohyně vyslechla jeho soužené srdce a najednou jí bylo jasné, že jsou stvoření jeden pro druhého. Endymión ucítil dotek, razící si cestu po jeho krku. Cítil jak, někdo přelétl po jeho lícní kosti, bradě, až k ústům. Tam se zastavil a on mohl vdechnout, přenádhernou vůni jejího dechu. "Polib mě Endymióne. " Zaprosila bohyně. V tu chvíli si uvědomil její jméno. "Seléné." Vyslovil nežně a vroucně její jméno a potom našel její tvář a přitáhl si jí blíž. Vtiskl jí polibek na dolní ret a cítil jak se její tělo zachvělo. Skoro se odtáhl, ale ona mu polibek oplatila a on už se odtrhnout nedokázal. Znovu našel její ústa a obkreslil linii jejich rtů, než stačila udělat totéž. Nakonec se jejich jazyky, začaly proplétat ve vášnivém tanci. 





Feel his touch

11. září 2010 v 21:52 | Claire Lullaby |  My heart, how are you?





29. Sklenička jí vypadla z rukou a roztříštila se na milion malinkatých kousíčků. V každém z nich viděla Claire něco, co by jí dokázalo s určitostí zabít. Né její tělo, ale zabít její srdce. Zlomit ho. Zbavit ho radosti a lásky. Nedokázala se pohnout, přesto se svezla na podlahu a tvář schovala v dlaních. Nedokázala si vybavit proč. Proč jí padají slzy po tváři. Proč tu tak bezmocně sedí na zemi v moři střepů. Proč jí sklenice vypadla z rukou. Co viděla? Co bylo v její budoucnosti? Nedokázala si to vybavit, ale ten chlad, samota a bezmoc jí obklopovaly. Měla pocit, že už nikdy nevstane. Už nikdy neucítí jeho ústa na svých. Už nikdy jí neobejme. Jediný kdo jí dokázal obejmout byla zlá předtucha. Věděla, že by se měla pohnout, ale nedokázala se přenutit. Jedna její část si přála, aby se vzpamatovala, protože nedávalo žádný smysl tu být. Přála si, aby tu byl a pomohl jí vstát. Dokázala jen vnímat čas a vycházející slunce. Které vystřídalo jas měsíce. Uvědomovala si to, protože byla naproti oknům. Netušila kdy jí ruce spadly ke kolenům, aby je pevně objaly. Cítilala svůj nepřítomný výraz, hledíc z okna. Uvědomovala si, že jí na kůži začíná hřát sluneční svit. Pak uslyšela kroky. Snažila se pátrat ve své paměti, čí kroky to jsou. Kde to vlastně je. Potom si uvědomila, že jí někdo našeptává konejšivá slůvka. Byl to moudrý, ženský hlas plný pochopení. Claire nevědomky vyhledala babičiny oči a vpila se do nich. Její babička nikdy nebyla zlá. Byla to žena, která za každé situace, udělalo to správné. Jakoby věděla, co je v tu chvíli potřeba. Nikdy nevyčítila ani nezuřila. Claire si nedokázala vybavit, žádnou vzpomínku ve které, by muselal popřít její dobrotu. Věděla, že její babička žije úplně jiný život. Na světě neexistovala žena, která by jí byla podobná. Měla pocit, že tu nikdy není, ale přesto se oběví v tu chvíli, kdy jí Claire potřebovala. Ničivé pocity jí začaly pomalu opouštět a ona dokázala vstát. Nepřítomně si nechala navléknout bundu. "Musíš se jít projít Claire. Pomůže ti to." Poradila jí babička a nasměrovala jí ke dveřím. "At, se stane cv budoucnu cokoliv, zvládneš to." Zašeptala ještě, líbla jí na čelo a nechala jí přede dveřmi. Claire sáhla na kliku, která jí zastudila. Tělem jí projela úleva. Byl to jiný chlad, než předtím. Tenhle jí utěšil a nabyl její tělo novou energií. "Babča má pravdu." Zašeptala si sama pro sebe a otevřela dveře. "Zvládnu to." Povzbudila se a otevřela dveře do známé ulice.




Ochránkyně

5. září 2010 v 21:50 | Claire Lullaby |  Moje mysl - My mind

Byla noc a docela zima, která ho přiměla si obléct bundu. Nechápal jak je možné, že zrovna když výjde z clubu začne sněžit, ale chmýříčka, co padaly z oblohy mu nevadily. Rozhlédl se a na oko se ujistil, že je na ulici sám, potom se vydal nejobvyklejší cestou domů. Ani nevěděl proč, chtěl se ještě po cestě zastavit k Abdulovi, ale něco mu pořád našeptávalo "Jdi domů!" Stále dokola a naléhavěji. Zkusil se ve své hlavě obhájit, ale spíše než to, se snažil ten hlas uklidnit. "Mířím tam." Odpověděl v duchu procítěně. "Jenže to nestačí Bene! Jdi rychleji!" Zaprosila ozvěna neznámé naléhavěji. Přidal tedy do kroku, ale než aby se trápil důvodem toho spěchu, zajímalo ho, kde tu dívku už slyšel. Zdála se povědomá, ale vícekrát, než jednou jí určitě neslyšel. Jenže kdy? Do mysli se mu vkradly myšlenky na Ochránkyně. Nechápal proč si vybraly právě jeho. Byly tak jiné, tak fascinující. Nebezpečné, ale přítelkyně a vždy skoro polonahé. Zakoutil hlavou, když se mu vybavilo jejich vyzývavé oblečení, a poté taky tváře, každé z těch deseti dívek, které ho střežily jako oko v hlavě. Věděl, že se všem ubrání sám, přece není žádný béčkař, ale nedokázal si je odepřít. Za to určitě mohla Vela. Z toho co slyšel, měla dar přimět člověka, aby cítil potřebu něco nebo někoho za každou cenu chtít a mít u sebe, takže tím pádem ovládala pocity a tužby. Trošku ho to zlobilo, ale nikdy se žádná z nich k němu nezachovala povýšeně, tak to zatím nechával být. "Bene neotáčej se." Zaprosila ho dívka nanovo a vytrhla ho tak ze vzpomínek. "Ok." Odpověděl v duchu krátce a šel mlčky dál, když mu došlo proč se nemá otáčet. Uslyšel za sebou kroky. Po pár vteřínách mu došlo, že to není ani zdaleka jeden pár bot. V duchu zasténal. "To si děláte legraci? Člověk nemůže mít ani chvilku pauzu, od těch zakomplexovaných lidí?!" Slyšel, jak se dívka v jeho hlavě uchechtla, ale hned zase zvážněla. "Bene, to se mi nelíbí. Budeš muset utíkat. Já je s Marínou zdržím. Domů je to dva bloky. Vyřid Sereně, ať se připravý na zábavu." Nepřítomně v duchu vyhrabal vzpomínku, kde kývl hlavou jakože rozumí, protože mu právě došlo něco jiného. Už věděl koho to má v hlavě. Anysu. Dívka s darem otevírat brány myšlenek. Nedošlo mu to, protože to na něj ještě nikdy nezkusila, ale věděl, že umí komunikovat a manipulovat s kýmkoliv i když jen omezeně. Musela se vždy soustředit jen na jeden cíl. "Kde vůbec vy dvě jste?" Zeptal se nechápavě. "Na střechách. Každá z jedné strany, ale teď už proboha běž!" Odpověděla s krátkým zasténáním. Rozhodl se trochu nadechnout. Radši teď, než začne buzerace od těch blbečků. Věděl, že by se neudržel. Zahnul tedy za roh, kde to měl kratší a dal se do sprintu. Slyšel, jak někdo zahvízdal a došlo mu že to bylo zřejmně proto, že Marína s Anysou seskočily ze střech, aby ty blbce zabavily. Teď už to napůl chápal. Proč jsou vždy skoro nahé. Setřásl myšlenky a zahnul za další roh. Tušil, že má náskok jen dvě minuty. Doufal, že se holkám nic nestane. Ohlédl se a a spatřil, že lampy za ním začaly zhasínat. Nestačil se sám sebe zeptat proč a už viděl odpověď v záblesku elektřiny na předchozím rohu. "Marína." Vydehl úžasem a spatřil dívku ve vzpomínkách. Její havraní vlasy, chytily vždy tmavě modrý nádech, když používala své schopnosti. Uvědomil si to, když si hrála s jeho lampou. Někdy měl pocit, že jí to ostatní závidí, ale znovu ztratil čas nad tím přemýšlet. Uvědomil si, že za sebou slyší znovu kroky. Tentokrát v běhu. Ohlédl se. Za ním utíkala Anysa a hned za ní i Marína. "Utíkej!" Napomenula ho černovláska a i ona se ohlédla na zbývající hory masa. Napočítal jich Jedenát, ale jen od oka. Mohlo jich být klidně víc. Už byl od bytu jen kousek a tak zkusil ještě přidat. Když doběhl, dveře byli otevřené. Děkoval bohu i když ten v tom prsty určitě neměl. Vyběhl po schodech do patra, kde bydlel a zabušil na dveře. Do vteřiny je otevřela další dívka, která jak tušil se jmenovala Peyla. Letmo přelétl místnost a našel Serenu na gauči. Po boku jí seděla Tamara. Žádná z nich nevzhlédla, ale podle napětí v místnosti už každý věděl o co jde. "Dámy máme práci. Víte co dělat." Potvrdila všem Tamara a vstala. Když si Ben uvědomil, že trčí jako poleno uprostřed místnosti, přešel ten kousek, co ho dělil od Kalie, která stála nedočkavě u okna. Nestačil se ani dvakrát nadechnout, když se Kália otočila dychtivě na Serenu. "Která z nás povede sestro?" Vycítil, jakou jí dává práci chovat se aspoň trochu odměřeně a bez vzrušení, které všechny ochránkyně skrývaly, pro větší autoritu. Serena vzhédla od časopisu a podívala se své společnici přímo do očí, aniž by je musela vyhledávat na její tváři. "Ty ne maličká. Jsi na to příliš nezkušená. Budeš ráda, když se k některému z nich vůbec přilíblížíš, aby ses ho dotkla." Odpověděla tvrdě a pohrdavě, ale Ben věděl, že za tím skrývá starost, protože Kalia měla dar útočníka znehybnit dotekem, ale v bojovém umění nevynikala. Byla z nich asi ten nejsnadnější cíl, ale on viděl, jak trénuje a proto se na ní nikdy nedíval zvrchu. Uvědomil si že Kália se po Sereniném rozhodnutí, snaží udržet klid, ale klouby které jí zběleli, kvůli tomu, že ruce držela v pěst, prozrazovaly až moc. "Jsi ochránkyně Kal, buď tedy ráda, že budeš chránit tak blízko, jak je to jen možné." Benovi došlo, že promluvila Olia, která si ho vždy se zájmem prohlížela a to neustále. Její tón, kterým chtěla Kaliu uklidnit, zněl spíše jako závist, ale na to teď nebyl čas. Vyhédl z okna a viděl Anysu s Marínou držet obranou linii, když se k nim zrovna přidaly Elena s Mariou aby čelily jednomu - dvěma - šesti - devíti - desíti muži. Všiml si prázdných láhví a basebollové pálky. Slyšel jednu z dívek říct. "Po dlouhé době bude veselo." Přinutilo ho to obrátit oči v sloup. Pak pohlédl každému z těch barbarů do tváře a nepřekvapilo ho co viděl. Bylo to typické, trapné i odporné. Proč tihle lidé, musí existovat vedle nás? Vyšvihl otázku do prostoru v hlavě, ale odpověd nečekal, protože by se ani nedostavila. "Peylo? Mohla by ses přidat k sestrám a vystřídat tak Anysu? Měla by se držet dál, aby mohla lépe využívat své schopnosti a nestrachovat se. Velo ty taky." Peyla přikývla a zanedlouho byla Anysa v místnosti, vyhlížejíc nervózně z okna, zatímce Peyla s Velou vystřídaly její pozici. Tamara hleděla upřeně na Serenu, očekávajíc rozhodnutí, když žádné nepadlo, sama otevřela dveře na balkón a jedním ladným pohybem vyskočila na kluzké zábradlí. Rozhostilo se naprosté ticho. Všichni v místnosti upřeli pohledy na Tamařiny záda. Kdyby jí viděli do tváře, spatřili by ten nejkrutější výraz jakého je rozzuřená žena schopna, protože odložila masku, za kterou své pocity skrývala. Kdyby nepromluvila, všichni by na ní upírali své zraky věčně. "Odejděte a já vám slibuji, že zůstane naživu. Pokud zůstanete, tak vám to nezaručím, ale budeme se snažit, abychom vám uštědřily rány, které se budou vstřebávat pouze týdny. Jak ty psychické, tak fyzické.. Nebudeme usilovat o vaší smrt, ale může nám to uklouznout." Ben z jejich slov, cítil obrovskou nenávist a potěšení. Muselo jí dát velkou práci dát jim vůbec možnost výběru. Viděl jak barbaři zaváhaly. Co jim může udělat banda holek? Jenže  to, jak se před nimi zjevily dvě z nich a ty lampy a elektřina, která obklopovala tu černovlasou bestii, jak na ní vzpomínaly, to je mátlo. Tohle přece není normální! Nebo je? Nikdo z nich se ale nehnul, až na jednoho, ale ten udělal krok vpřed a více stiskl pálku ve svých rukou. "Nepůjdu pryč. Banda ženských mi nic udělat nemůže." S tímhle plivnul na zem směrem k Eleně a jí bylo hned jasné, že on bude její první protivník, neboť tohle brala jako urážku její osoby. Tamara se nelítostně usmála. "Jsem ráda, že ses rozhodl takto, egoistický pse. Nic nemiluji víc, než když muž podcení ženu a jsem si jistá, že má společnice, k jejímž nohám si plivl to necítí jinak. Doufala jsem, že to já budu ta, která ti zlomí žebra, ale nemohu ignorovat, tvé činy. Doufám, že budeš naživu, až bude po všem. Ráda se s tebou utkám za pár let. Pokud si budeš troufat znovu a nezměníš se." Hora masa udělala pohrdavé gesto, ale Tamaru s Elenou to ještě více potěšilo. "Nikdo nezměnil názor?" Zeptala se znovu Tamara a odmlčela se. "Výborně. Jakmile uděláte krok, sestry si vás rozdělí. Kdo se dostane ke dveřím je můj a bude litovat." Dívky které bojovaly především fyzicky zaujaly bojové postoje. Ostatní zůstaly bez hnutí a připravovaly se na psychickou zábavu, zatímco Anysa horlivě kontrolovala myšlenky útočníků a analizovala jejich rozhodnutí. "My nechceme vás! Chceme jeho!" Vykřikl jeden pes z řady. "Proč?" Zeptala se Marína a v očích jí jiskřilo. "Protože sem nepatří!" Vykřkl jiný. "Ne!" Vykřikla Kália zpoza okna a vyběhla na balkón. "To vy sem nepatříte! Psi jako vy by existovat neměli!" Dokončila své a ukázala prstem na každého z přítomných. Tamara švihla po Kálii pohledem a šeptem jí okřila, ať se vrátí na své místo. Jenže Kália se ani nehnula. Myslela si, že trénovala tak tvrdě, že zvládne všechno. "Je to opice!" Vykřikl další. "Ať táhne!" Ozval si jiný. Všechny dívky se snažily neudělat ani pohyb. Nepřítel musí zaútočit první jinak by to byla vražda! Uklidňovaly se v duchu. Jenže každé jejich slovo jejich sebeovládání nahlodávalo víc a víc. "Pojd'te  pejsci!" Vábyla je Vela. " Udělejte co máte a bijte se za své odporné názory!" Přikazovala jim bez lítosti a věděla, že poslechnou nebot' nikdo jejím slovům neodolá, když používá své nadání. Jenže Kália byla nedočkavá. Nestačilo jí, že za vteřinu udělají první  krok vstříc své záhubě. Seskočila ze zábradlí balkónu, ladně přistála na zemi a rozběhla se vstříc prvnímu psovi, který jí byl nejblíže. Jenže on vytáhl zbraň a stm nikdo nepočítal. "Kálio ne!" Vykřikl Ben, když mu došlo, co se děje. Kália v tu chvíli neviděla jinou možnost. Musí k němu doběhnout, než vystřelí, aby ho dotekem vyřídila. "Olio, dělej něco!" Drkla Anysa do dívky stojíc po jejím boku. "Zastav ho!" Vyštěkla na ní. Jenže Olia se nedokázala hnout. Jen se dívat. "Sereno!" Otočila se Anysa k nejstarší, jenže věděla že ani ona nic dělat nedokáže. Rozhlédla se zoufale po místnosti, aby viděla jak je na tom Ben. Jenže ho nikde nenašla. Rozhlédla se znovu s novou a ještě větší panikou, že na okamžik zapoměla na svou sestru,ale potom zachytila jeho myšlenky. "Musím jí zachránit! Nesmí se jí nic stát!" Ucítila jeho pocity a ocitla se v tranzu. Nedokáza nikoho varovat ani myslet na nic jiného. Byla v jeho těle a sledovala vše jeho očima. Pak slyšela výstřel. "Ne! Ne!" Řvala v duchu, ale to nebyla ona to byl on. Vyběhla ven a ucítila na svém tělě nenávistný bezdůvodný pohled. Slyšela, jak se k ní rozběhlo několik lidí. To byly ti chlapy napadlo jí. Koutkem oka se na ně zaměřila a měla pravdu. Znovu se v nich rozdmíchal barbarský oheň. Viděla jak se její sestry davají do obrany. Nikdo se teď nemohl zabývat Kálií. Jenom ona. Přelétla pohledem po bílém bojišti a našla jí. Uprostřed červeného sněhu po boku těla jednoho ze psů. Rozběhla se k ní, jak nejrychleji jí to nohy dovolily, ale nepřipadalo jí to dostatečně rychlé. Uměla běhat víc! Tak proč né teď. "Káy!" Zavolala bezhlavě mužským hlasem. Nechápala to. Všichni jí přece říkáme Kal, tak proč jí najednou oslovuju jinak. "Jsem v pořádku!" Zašeptala sestra. "Ne to nejsi! Káy proboha! Co tě to napadlo!" Ozvala se znovu tím hlasem. "Bene promin!" Zavzlykala Kália. "Já se neudržela. Nemohla jsem!" Cítila jak jí pažemi objala a její tělo se začalo postupně uklidňovat. Všimla se rány na jejím rameni a poznala škrábnutí kulky, které jí ho zdobila. Jenže to nevysvětlovalo takovou kalůž krve. Pak to pochopila. Výstřely byly dva a muž který smíval svou tvář v té červeni byl ten, kterého zasáhla druhá kulka, teď byl mrtví. Nechápala proč teď cítí strach, když s tímhle se muselo počítat, ale byla ráda že je Kálie v pořádku. To je hlavní! Je v pořádku a najednou se ocitla jinde. Po očku viděla Serenu, která jí podpírala se starostlivým výrazem. Kdyby tu nebyla, nejspíše by Anysa spadla k zemi pod tíhou své hlavy. Poznala znovu své ruce, ale nebyla si jistá svým hlasem. Mlčela dlouho a snažila se zůstat jen ve své mysli a o nikoho jiného se nestarat. Zabralo jí to celých pět minut a věděla že za další dvě mniuty bitka skončí. Nadechla se znovu svými plícemi. Cítila že její tělo hoří a čelo jí skrápý pot. "Už je to dobré" Pokusila se Serena o ujištění. Anysa nepřítomně kývla hlavou. Před chvilkou byla v Benově těle. Pochopila, že neřekla svou vůlí jediné slovo, ale byla pouhý pozorovatel. Nevinný divák v první řadě. "Kal je v pořádku, bylo to škrábnutí." Serena kývla "Dobře drahoušku." "Jen si chvilku odpočinu." Odpověděla Anysa na ještě nevyslovenou otáku a svezla se k zemi, kde do vteřiny ztratila vědomí. Zdály se jí sny o přítomnosti a věděla že až se vzbudí bude po všem. Ve spánku sledovala Tamařiny kočičí drápy a skoky, když se přidala ke svým sestrám. Viděla Elenu, jak se zjevuje a zase mizí, aby mátla svého protivníka nejvyššího psa a uštědřila mu tak drsné rány, aniž by se jí stihl vůbec dotknout. Spatřila Marínu, jak si hraje se svou mocí, dávajíc elektrické šoky. Olia se vzpamatovala a přenesla Bena s Káliou znovu do bytu. Potom viděla Serenu, která se připojila až nakonec, aby zmrazila ledem ty psy, kteří svůj boj prohrály. Peyla tančila kolem svého protivníka hadím tancem a pokaždé když jí její útočník chtěl usadit novou ránou, přiměla své tělo aby se ohlo tak, aby vždy minul a poté mu jeho nezdar oplatila. Když byly všechny ochránkyně hotovy a muži leželi v bezvědomí na zemi nebo se dívali zmrazenou tváří skrz led, Anysa se konečně probudila do místnosti plné žen. Všimla si, že Kália má již ošetřené a obvázené rameno, jenže seděla naprosto bez hnutí pod přísními pohledy. Nikdo si radost z úspěchu nevychutnával, nebot' byl přítomen i velký neuspěch. Anysa se posadila do nepříjemného ticha a hledala v myšlenkách něco, čím by Kal zachránila, když v tom k viné dívce přistoupila Serena. "Bylo to od tebe neuvážené! Každá z nás se dokázala ovládnout a ty jako jediná předvedeš takovou scénu! Jindy bych rozhodnutí nechala na ostatních, ale tys toho psa zabila a ani tvá obhajoba, že ses bránila ti nepomůže, protože to ty jsi zaůtočila jako první! Už s námi nebudeš bojovat. Nikdy!" Všechny sestry mlčely. Serenino slovo mělo nejvyšší váhu, i kdyby nesouhlasily všechny, protí nevyšší to nestačí. "Nejsi hodna své moci. Sestry spojte své ruce okolo Kálii." Všechny ochránkyně hned poslechly a spojily ruce, až na Anysu, které stále seděla na gauči. Kália nebyla jen její sestra, ale v žilách jim kolovala stejná krev. Nemohla uvěřit tomu, že by Kália přišla o svou moc a ona o svou sestru. "Anyso ty taky. Musíme všechny." Zavelela Serena. Anysa se pomalu zvedla z gauče a kráčela malými krůčky jako na popravu. V každém tom těžkém kroku hledala způsob, jak svou sestru zachránit. Když v tom jí někdo chytil za zápěstí. Sklouzla pohledem a poznala Benovu ruku. Tázavě s nadějí mu pohlédla do očí. "Bene nech jí. Nakázala Serena autoritativním hlasem. Ben propletl s Anysou prsty a stikl jí ruku. Anysa se snažila přečíst Benovi myšlenky, aby věděla co má za lubem, ale byla zesláblá a těžko dolovala v jiných myslích, než v té svojí. Spolu tedy přešly k hloučku dívek a zaštítily Káliu. " Ustupte od ní." Zasyčela Olia, který trochu nedočkavě přešlápla. Anysa zachytila její žárlivou myšlenku a rozhněvala se. "Ne!" Odmítla. Ben obmotal druhou ruku kolem Kálii a zvedl jí k sobě. "Nezaslouží si, abyste jí odňaly její dar. Jednala bezhlavě, uznávám, ale vy jednáte přísně." Když mluvil, jeho hlas se vynul kolem každé z ochránkyň, ale věděl že vítězství je daleko. "Zabila psa!" Vyštěkla znovu Olia. Anysa ucítila jak se Elena v myšlenkách zachvěla a uvědomila si, že její protivník nebyl taky zraněn, ale zabit. "Elena taky zabila." Použla Anysa okamžitě nalezený argument. "Ale to bylo v průběhu, až když Kália boj sputila a kromě toho neuposlechla rozkaz a nebyla tam, kde měla být." Ozvala se Maria. "Nevyčítám jí to já, neměly byste vy!" Přidal se znovu Ben. "Koho zraní příště? Bylo štěstí, že svou chybu odnesla sama!" Pronesla svůj ortel Peyla. "Beze mě jí svůj dar neodejmente!" Varovala Anysa. "Musíme být všechny a já nesouhlasím a nepodvolím se." Tamara zasyčela jako kočka, když jí Serena zarazila a přistoupila krok k Anyse. "Uděláme dohodu Anyso. Ty víš že tvých schopností si ceníme, ale už dávno jsem poznala, že mezi námi nechceš zůstat a jsi tu jen kvůli své sestře. Mám návrh." Anysa polkla. Serena věděla že pro svou sestru je schopná čehokoliv. "Jaký?" Serena se usmála. "Tvůj život za její. I když jí schopnosti zůstanou, musí tu zůstat. Kde přesně už je mi jedno, ale s námi pokračovat nemůže a mi tu zůstat nesmíme. Svůj úkol jsme splnily a teď si nás rada žádá jinde. Budeš putovat navždy po mém boku a já ti přísahám, že tvá sestra bude navždy v bezpečí." Kália střelila vyděšeně pohledem ke své sestře. Anysa se, ale nerozmýšlela. Život její sestry byl pro ní, víc než vlastní. "Příjmám." Napřáhla Anysa ruku k Sereně. "Sestřičko ne!" Vyjekla Kália, ale Serene už potřásla ruku s Anysou a dohoda tak byla spečetěná. "Pro tebe cokoliv Káliko. " Ohledla se Anysa s úsměvem na Káliu, které se oči zalily slzami. Ben nebyl schopný slova. Netušil jak to mezi Ochránkyněmi funguje. Život za život. Doufal že obhájí Káliu, ale netušil jakou obět přinese Anysa. " Zbohem sestřičko a opatruj se." Pronesla svoje poslední slova Anysa a pustila se Benovi ruky, když ucítila, že je jako už tolikrát zvedá vítr a odnáší je pryč. "Postarej se o ní." Zaprosila naposled v Benových myšlenkách a ukázala mu svůj úsměv i starost. Ben kývl nazpátek. "Postarám." Slíbil v duchu a Anysa věděla, že slib dodrží.




Together at last +15

3. září 2010 v 9:37 | Claire Lullaby |  Physically together





Stál mezi stromy, kde ho nebylo vidět a díval se na ní. Na tu jenž jí patří jeho srdce. Seděla u tůně, ale nevzhlédla. Netušila, že stojí pár kroků za ní. Pozorovala vítr vytvařející na hladině malinkaté stříšky třpyticí se ve slunečním svitu. Něco zašramotile v lese, kousek od místa kde stál Neji. Oba se automaticky ohledli. Alja spatřila jeho a on stromy za sebou, ale nic víc a tak se otočil s úsměvem, co mu pohrával na rtech. Jejich oči se setkaly. Zalekla se své nervozity a otočila se rychle zpátky. Její líce se začaly zabarvovat do červánků. Dávno věděla, co k němu cití, ale bála se beznaděje. Byl to on. Ten jemuž patří každičká část její bytosti, i kdyby jí nechtěl. Malinko se pousmála svým myšlenkách a hořícím tvářím, které vždy vše prozradí. Když viděl jak rychle otočila svou hlavu zpět k vodě, jak jen letmo zaopětovala jeho lásce jakoby se na místě propadl do nejčernějšího moře temnoty. Nesnáze na sobě nedal nic najevo a pomalu zamířil k ní. Nejistě si prohrábl své krátké čokoládové vlasy a posadil se vedle ní. Ta vzdálenost mu připadala daleká, přestože byl od ní dva malé krůčky. Alja se začervenala nanovo a nahnula se více k odrazu své tváře mezi stříškami svitu. Havraní prameny jí spadly k okrají tváře. Nečekaně i pro něj pozvedl svou ruku a přiblížil jí k jejím vlasům. Nežně je odhrnul zpátky za ucho. Jeho dotek jí povzbudil. Nevěděla co dělá ani co jí pohání, ale utrhla stéblo trávi a usmála se. Letmo si ho prohlídla a zelétla k jeho očím. Pak znovu na okamžik sklonila hlavu novými rozpaky. Zvedla ruku se stéblem a následovala jím jeho tvář. Její myšlenky mířily do nebe. Jakoby jeho pohled znamenal vše. Koncem stébla se ho dotkla a začala obkreslovat jeho jemné rysy. Kolem lící, rtů kolem nosu i nazelenalích očí.
Povzdechl a zajel jí do vlasů. Nakonil se k ní tak blízko, až měl její nádhernou, lahodnou vůni na dosah. Lehce se opřel o bok její tváře tou svou a nadechl se pramene. Voněla po jahodách a moruších. Skoro ho omámila. Vzdálený hlásek v jeho hlavě na něj zašeptal, že tohle by dělat neměl. Příliž brzy pro oba se tedy začal odtahovat. Jenže to co cítil bylo silnější, než aby ho přebil tichý rozum. Byl od ní vzdálený jen malinko. Znovu se příbližil  a nanovo povzdechl. Přece jen si svůj tah naposledy rozmyslel a nakonec se láskyplně opřel čelem o to její. Její nádherné modré oči měl od sebe jen kousínek. Alja v jednom koutku své mysli, ucítila, že ho musí povzbudit, aby pokračoval  v tom, co tak krásně začalo. Zvedla tedy svou ruku a svými prstíky začala hladit jeho ruku, kterou se opýral o mech a trávu. Pomalu a hladce si razila cestu po jeho předlokzí loktu a po chviličce i paži až ke krku a za ním nechala ruku být. Rozhodla se si ho jemně přitáhnout k sobě blíže. Byl její reakcí skoro ochromený, ale nedočkavost ho přiměla na nic nečekat. Poručil své paži, aby se dala do pohybu a zvedl svou ruku. Lehce pohladil její bradu, potom jí znovu zajel oběma rukama do vlasů a nosem se otřel o její tvář. Oba ucítili dech toho druhého. Byla to tak neoodolatelná chvíle. Podíval se jí do očí, než je zavřely. Nežně a přitom vášnivě jí políbil. Poprvé jen pootevřel ústa a vtiskl jí polibek na dolní ret. Když si uvědomila jeho horký zrychlený dech, tělo jí přimělo mu polibek oplatit.  Byl tak nadšený z toho, že ho nezastavila, ale ve snu nečekal, že by mu polibek vrátila. Alja nikdy nikoho nepolíbila.  Nikdy ani nečekala, že by políbil někdo jí. Ve snu jí nanapadlo, že  by to byl ten komu její srdce dávno patří. Byla to pro ní nejkrásnější chvíle jakou kdy prožila. Pohltila je radost a začali se líbat, až měli problém nechat toho druhého nadechnout. 
Jejich těla začala spalovat vášeň. Žíznily po tom druhém a docházelo jim, že polibky už nestačí. Neji schovával Alju ve svém náručí, když ho ruce nutily jí svléknout suknici a korzet. Alja byla rychlejší. Sama nechala svou mysl dokonale pohltit tuhou, která jí přiměla svléknout Nejimu košili. začala si razit cestu po jeho kůži. Užívala si dotek na jeho vyrýsových svalech. Srdce jí letělo stejně jako se třepotají křídla kolibříka. V koutku mysli si uvědomila, že Nejíizačal bojovat s jejím šněrováním. Byla ráda, že je pohlcena touhou s rozpaky by nevěděla co dělat.
Za chvíli leželi oba nazí. Kdyby měl Neji čas, nevěřil by jak rychle k tomu došlo. Alja cítila jeho doteky všude, kde to jen bylo možné. Kůže se jí zachvěla pokaždé, když po ní přejel. Tolik se vždy bála, že její nezkušenost vše pokazí ,jenže k tomu vůbec nedošlo. O to víc to bylo vzrušující. Znovu zatoužila po jeho polibku a přitáhla si ho blíž. Vášnivě se líbali, když dole ucítila zvláštní ale jen lehký nátlak. Chvíli přetrval než úplně zmizel. Cítila Nejiho nedočkavost po požitku, ale přitom věděla, jak je jemný a opatrný. Toužila mu dát všechno, co mohla. Odlehlá části mysli, která se oddělila od jejího těla jí pořád dokonale opakovala, že po ní taky celou dobu toužil a její city byly opětované. To tu chvíli dělalo ještě přenádhernější, než je. Neji znovu a znovu opakoval tytéž pohyby ani o tom nevěděl. Jeho tělo dělalo jen to, co pro něj bylo přirozené. Dychtilo a bralo si to , po čem prahlo a když to dostalo nepřestávalo chtít víc. Bylo to poprvé v jeho životě co zažil takové pocity a nesmírný chtíč. Opět a zase opakoval pohyb, když Alja zasténala rozkoší. Nechápala co to je. Měla pocit, že jí hlava exploduje. Bylo to tak nesmírně silné a intenzivní. Mohla zkusit použít všechna slova světa, ale pochybovala, že by to bylo dostačující. V tu chvíli přestalo všechno existovat. Zůstali jen oni dva. Navždy a napořád. Nikdo z nich netušil, jak dlouho se dokáží milovat, dokud je nepřemohla únava a usnuli si v náručí.