Říjen 2010

Without barriers

20. října 2010 v 13:31 | Claire Lullaby |  Physically together




2. Schoulená ležela v Nejiho náručí a přemýšlela o jejich budoucnosti. Dala mu své srdce i přes to, že nesměla. Kdyby spolu zůstaly tady, všichni by se snažily je rozeštvat. To nechtěla. Radši by zemřela, než aby žila podle pravidel a vzdala se ho. "Aljo?" Zašeptal Neji naléhavě, tak aby jí, ale nevzbudil pokud by spala. Netušil jestli má víčka zavřená a proto se první zeptal šeptem, než aby jí případně vzbudil i když už spolu byli dlouho, takže každou chvilku budou muset z lesa vyjít. Každý svou vlastní mučednickou cestou. "Ano Neji?" Zašeptala Alja stejně tiše, aby z jejího hlasu nepoznal strach a zoufalství, ale on ucítil jak se zachvěla, když mu odpovídala. Pomyslel si že je to tou zimou a přitáhl proto jejich šaty blíže aby přikryl její nahotu. V myšlenkách si tiše zanadával, že spolu leží v trávě nazí, když už začíná být zima a potom se vrátil k původním myšlenkám. "Ach Aljo. Právě jsme se odevzdali jeden druhému i přes všechny překážky a původ. Měl jsem být silný a zabránit tomu." Slova ho bodala, když je vyslovoval a věděl že jí také. "Bylo to silnější." Obhájila je Alja. "Já vím, ale aspoň já jsem měl mít rozum." "Bylo to silnější Neji a tím to hasne." Nehodlala ho nechat, aby zkazil její vzpomínky. Ani její ani ty jeho. "Aljo lásko, co ale budeme dělat? Nedokážu tě opustit. Kéž bych mohl, ale nejde to. Připoutala jsi mě k sobě. Nedokázal bych tě vidět v cizí náručí." Zase si v duchu zanadával za své zoufalství, které jí teď předestřel. Dokázal být sám před sebou zbabělcem, ale nechtěl tak vypadat v jejích očích. Kéž by před ní dokázal skrývat své slabiny. Připadal si před ní nahý, i ve chvílích kdy měl šaty na sobě. Svou duši před ní obléct nedokázal. "Neji. Myslíš, že já bych dokázala být v náručí někoho jiného? A tebe vidět pod důtkami a bičem? Nenáviděla jsem, když se dotýkaly tvé kůže!" Povzdechl si nad těmi vzpomínkami a uvědomil si, jakým způsobem to říkala. Kdyby to šlo přitiskla by se k němu ještě víc. Když shledala, že už to ale nejde, pohladila jeho jizvy na ramenou. V duchu věděl, že plakala pro každou z nich. Znovu si povzdechl a přijal jejich poslední možnost. Posadil se a otočil se naproti Alji. Už se stmívalo, ale přesto jí viděl do nádherných očí. Byla před ním bez možnosti zahalit se. Možná se i trošičku styděla, ale byla jeho a on sí jí teď nechtěl pohlédnout, ale odhalit jejich poslední možnost a předestřít jí, tak jak před nimi ležela. "Aljo. Mé srdce dávno patří tobě. Nemám ti co nabídnout. Nemám nic, než jen svou sílu, tělo a duši a i ty jsou pod tvým vedením. Chci abys byla šťastná a přesto to - chci být tím, kdo bude žít pro tvůj úsměv. Můžeme utéct. Chci s tebou pryč od všech těhle lidí. Někam daleko, kde nás nikdo nezná, ale budeme chudí. Už nebudeš mít krásné šaty ani věno. Nebudeš mít nic víc, než sebe a mne a to co se nám možná podaří vybudovat. Nechci pro tebe bídu. Já jí znám celý svůj život. Nechci pro tebe stejný osud. Můžeme utéct, ale chci abys věděla co náš čeká a co ne." Povdechl si a uhnul na chvíli jejímu pronikavému pohledu. Zdálo se, že jí to bylo všechno jedno. Ani jednou se nezměnil výraz v její tváři. Pořád zářila. Možná to vzal ze špatného úhlu. Možná by jí měl říct, jak příšerné by pro ní mohlo být žít, tak jako on. Už se k tomu odhodával. Znovu se jí podíval do tváře a otevřel ústa, ale ona ho zastavila. První ho utišila gestem, potom polibkem. Když se odtáhla, chytla jeho tvář do dlaní a usmála se. "Neji. Vím, jaký máš strach o mou budoucnost. A přísahám ti, zkus někdy zalitovat našeho odevzdání a naučím se dávat rány pěstí. Je mi úplně jedno v jakým blahu, bych byla kdybych tady zůstala. Život bez tebe, pro mě nemá cenu, Vzala bych si ho. Bez možnosti vidět tvou tvář a úsměv. Bez tvá náruče a polibků ti přisahám, že bych si ho vzala." Někde v koutku jeho těla ho zamarazilo, když slyšel její odhodlání, ale měl pocit, že mu narostly křídla, když mu právě řekla, jak moc ho miluje. Zaradoval se a všechno zlo a bída světa v ten moment zmizela. "Tedy útěk." Zašeptal. "Ano útěk." Přisvědčila a znovu ho políbila. Potom vstala a začala se oblékat. Chvíli jí pozoroval a potom se taky oblékl. Vyšly spolu na kraj lesa, kde si věnovali poslední pohledy a vzdušný polibek a vydali se pryč. Do míst, které museli nazývat domovi. Prozatím.




Lost ground

18. října 2010 v 22:12 | Claire Lullaby |  Son of Greek gods



Všechno jednou začíná, ale i končí. Někdy člověk nedohlédne za svá rozhodnutí, ale musí věřit, že vše bude v pořádku. Stejně, tak bohové. Dělají stejné chyby, ale mají věčnost na muka svého svědomí. Jednou se jeden z řeckých otců, rozhodl, že pokárá svého syna způsobem jakým to ještě nikdy nikomu nikdo neudělal, ale byla to jen záminka, aby syna zbavil prokletí, které hyzdilo jeho duši.
Ten syn, který svého božského otce miloval, byl výjmečný. Bohyně Afrodité mu při narození věnovala polibek a tím i velký dar. Tento řecký syn, když vyrostl, měl jednu vášeň. A tou vášní byl tanec, ale políbila ho také Zeyha a tím ho proklela. Tento syn, nenáviděl lidskou rasu. Rasu z jejichž slz byl stvořen. Rasu z jejichž bolesti mohl dýchat. Rasu, díky které mohl milovat. Jeho otec proti Zeyh nemohl nic podniknout, až na to že synovi mohl ukázat cestu.

2. Měl pocit, že se sním houpe celý svět, ale stále se ještě nemohl probudit. Hlavou mu poletovaly vzpomínky a on nebyl schopný si vybavit dobu, kdy je prožil. Viděl tváře, ale nebyl schopen k nim přiřadit správné jména. Znal je vůbec? Všude byly pocity a on neměl ponětí co je to cítit. Mohl se jen dívat. Mohl jen poslouchat. Stále dokola kolem něj proplouvala poslední věta, kterou slyšel. "Miluji tě synu a věřím, že vše zvládneš." Synu. Synu. Došlo mu že on je syn. "Miluji tě synu a věřím, že vše zvládneš." Někdo je jeho otcem. Ale kdo? A kde to vůbec je? Snažil si se rovzpomenout, ale nešlo to. Byl vězněm říše snů a tak čekal. "Miluji tě synu a věřím, že vše zvládneš." Čekal a těsně před tím než se probudil z ráje a vstoupil na zemi mu hlavou probleskla jeho smrt. Tvář otce, když ho svíral v náručí potom co mu prohnal srdce dýkou. Jeho poslední slova. Poslední modlitbu a poslední záblesk v jeho očích. Jakoby z dálky k němu doléhaly slova. Všechno jednou začíná, ale i končí."Miluji tě synu a věřím, že vše zvládneš."
Jakmile se trochu vzpamatoval, pokusil se vstát. Rozhlédl se kolem a snažil se určit místo, kde se vlastně ocitl. Nevěděl, jak se má se vším vypořádat a tak se raději snažil na nic nemyslet. Neměl tušení, jestli se ocitl v životě někoho jiného nebo jestli se bude potloukat tímto světěm vedle té příšerné rasy. Po zádech mu přeběhl mráz, když si nanovo uvědomil, že se má stát jedním z nich. Jak mohl být otec, tak krutý? Jak teď má nutit sám sebe, aby na nic nemyslel, když přesně tohle a nic jinýho mu nezbývalo. Jeho rodina, přátelé a co jeho božká Afrodité? Stvořitelka daru, pro který mu políbením dala talent. Z tváře mu spadlo pár hořkých slz. Začal se sunout dopředu k nějaké polorozmlácené typické lavičce, aby se posadil. Tělo měl ztuhlé, ale přesto ho přepadalo nutkání se zvednout a splynout s větrem, který ho přímo vybízel k tanci. Jak může svůj talet projevovat zde? Co to otce napadlo?! Jeho syna, prince bohů Kaela, poslat na zemi. Trest? A za co? Setřel nový nával hořkosti, který mu zamlžoval zrak. Co si má teď počít. Co dělat. "Afrodité, bohyně pomoz mi." Zaprosil v duchu a nechal prosbu odeznít. Chvíli seděl a nebyl schopen se nijak pohnout. Zemřel a neměl ponětí, jak se dostane zpátky domů i kdyby se stal člověkěm. "Než napadne listí a ústa mu zčernají." Dodal sám k sobě šeptem a poprvé slyšel svůj lidský hlas.






Let it Be

11. října 2010 v 10:57 | Claire Lullaby |  Moje mysl - My mind

Let it Be

Je slyšet zvuk padajících kol. Je vidět stoupat na verandu dva muže. Otevřou se dveře. Mezi trámy stojí žena. Jeden z mužů natáhne ruku ve které svírá psí známky. Je to jasné. K zdrcené matce utíkají dvě dívky. Matce se podlomují kolena. Padá k zemi s posledním zachycením jedné z dívek. Druhé je vidět na tváři zrozená slza. V tu samou chvíli je slyšet drncající plot. Černé ruce snažíc se jej přemoct. Jsou vidět běžící boty vojáků, kteří jej hodlají zastavit. Nikdy se nedovím jestli se jim to povedlo. Všude se vznáší pach hořících aut. Panuje zmatek, strach a bezmoc. Bolest. Připadám si stejně bezmocný jako vrak auta o který se opírám. Je slyšet střelba. Let it Be slyším svůj hlas. Let it Be. Let it Be. Jedny z mích posledních slov. Let it Be. Projíždějí auta. Je vidět mnoho lidí kráčejíc do kostela. Každý v ruce svírá deštník. Prší. Nebesa pláčou. Sbor zpívá mou poslední píseň. Vidím své tělo. Vidím sebe. Spím, ale lidé kolem mě jsou smutní. Vidím naší Americkou vlajku. Znovu si vzpomenu na své tělo. Na poslední dotek. Vidím jak vlajku skládají. Předávají ženě, která jí v náručí obejme místo svého syna. Jsou vidět další slzy. Můj otec stojí nad mou rakví a háže na mé tělo hlínu. Pár kapek spadne k zemi přes okraj jeho deštníku. Nakonec vidím dívku ležíc na její posteli. S posledními tóny klavíru. Někde v hlouboko mé prchající existence si uvědomuju, že jsme všichni stejní. Truchlíme pro své blízké. Truchlíme pro ztracený život. Ať už neseme jakoukoliv barvu kůže naše srdce bijí stejně. Let it Be. Kolem nás zuří válka.

A když lidé se zlomenými srdci
žijí ve světě, který tohle připouští
Budeme mít odpověď, nech to být






Beginning of the end

10. října 2010 v 22:27 | Claire Lullaby |  Son of Greek gods




Všechno jednou začíná, ale i končí. Někdy člověk nedohlédne za svá rozhodnutí, ale musí věřit, že vše bude v pořádku. Stejně, tak bohové. Dělají stejné chyby, ale mají věčnost na muka svého svědomí. Jednou se jeden z řeckých otců, rozhodl, že pokárá svého syna způsobem jakým to ještě nikdy nikomu nikdo neudělal, ale byla to jen záminka, aby syna zbavil prokletí, které hyzdilo jeho duši.
Ten syn, který svého božského otce miloval, byl výjmečný. Bohyně Afrodité mu při narození věnovala polibek a tím i velký dar. Tento řecký syn, když vyrostl, měl jednu vášeň. A tou vášní byl tanec, ale políbila ho také Zeyha a tím ho proklela. Tento syn, nenáviděl lidskou rasu. Rasu z jejichž slz byl stvořen. Rasu z jejichž bolesti mohl dýchat. Rasu, díky které mohl milovat. Jeho otec proti Zeyh nemohl nic podniknout, až na to že synovi mohl ukázat cestu.

Jednoho dne si ho zavolal k sobě a přikázal mu, aby se podíval do studny věků, kde jeho syn spatřil lidskou rasu. Zmocnila se ho zloba a znechucení a odstoupil od ní. Jeho otec to přijal jako záminku a začal konat. Řekl "Synu. Nenávidíš lidskou rasu a proto se staneš člověkem. Nikdo nedokáže nenávidět, tak jako ty. A proto tě pošlu na zemi. Staneš se tím co nenávidíš, protože nedokážeš příjmout, to z čeho jsi zrozen." Syn byl zděšen. Nechápal svého otce a prosil ho na kolenou. Ohrazoval se darem Afrodité. "Otče, jak mohl tančit mezi tou rasou? Bez svého daru zemřu! Pokud nebudu smět tancovat, ta touha mě zabije!" Jenže otec neměl na výběr. Pokud by neudělal to, k čemu byl odhodlán jeho syn by zemřel docela určitě. "Synu povstaň. Jsem si vědom tvého daru, ale na zemi ho využít můžeš. Můžeš tančit mezi lidmi. To moc dobře víš sám. Může to být věc, která tě s tou rasou sblíží. Teď se zvedni a naposledy mě obejmi." Syn klečel na zemi bezeslov, ale nakonec poslechl svého milujícího otce a přijal svůj trest. Naposledy ho objal a ucítil slzy, jenž kanuly otci po tváři. O vteřinu poté ucítil ve svém srdci dýku. Pohledem vyděšeně sklouzl ke své hrudi a na okraji mysli si uvědomil, že leží otci v náručí a jejich šaty se zabarvují jeho vlastní krví. "Otče!" Vydechl zděšeně, ale otec zachoval svou tvář, až na slzy a pravil stejně klidně jako předtím. "Tvé srdce umírá, ale tvá duše žije dál. Teď usneš v bezesný spánek a probudíš se i se svým tělem ve světě lidí. Pamatuj synu. Své lidství musíš najít dřív, než tvé rty promrznou a tvé srdce se musí opět znovu naplnit krví, než ve tvých vlasech spočinou listy podzimu. Tvá duše musí naleznout znovu onen žár jakým jsi vždy plál dřív, než tě pohltí tvá nenávist. Miluji tě synu a věřím, že vše zvládneš." Naposledy svého syna políbil na temeno hlavy než jeho tělo ochablo a políbený řecký princ pomalu zavřel víčka. V poslední chvíli, kdy přestal vnímat vše kolem uslyšel poslední otcova slova. "Ať nad tebou hvězdy bdí a Afrodité tě provází tvou zkouškou. Obnov znovu své božství Kaele. Můj synu. Věřím v tebe."





Bride - In the arms of Riley

10. října 2010 v 10:47 | Claire Lullaby |  Bride





Probudila se v polibku vycházejícího slunce. Líbalo jí pokožku a polovina její duše ležela vedle ní bez žádných starostí. Položila svou hlavu k Rileyho srdci. Tiše poslouchala a vzpomínala na uplynulých pár hodin. Někdy pozorovala jak se rozednívá. Kdyby chtěla možná by mohla zase usnout a probudit se v rozumnou dobu, ale chtěla se nechat pohltit myšlenkami. Před pár dny se pohádali. Bolelo jí z toho srdce. Jako by se brouzdala bazénem plného střepů. Ale vše už je v pořádku, a teď tu leží spolu. Jak ho vůbec mohla podezírat? Vždyť jí požádal o ruku a plánují svadbu. V myšlenkách zakroutila hlavou a dál poslouchala jeho klidně bušící srdce. V životě by jí nenapadlo, že zrovna ona umí být žárlivá. V žaludku jí zalechtalo hejno motýlků, když si vzpoměla na jejich usmíření. Nevěděla to jistě, ale určitě se trošku začervenala při přehrání svých vzpomínek. Jeho ruce byly všude. Byly všude. Stejně jako kapky deště ani on nevynechal jediný milimetr. V hlavě jí zatepalo její vlastní srdce, když vzpomínala na to jak i ona hladila jeho dokonalé tělo. Ta bolest kterou si prožila, díky tomu odloučení jí otevřela oči. Nevěděla jestli jejich vztah vydrží. Netušila jestli jí miluje. Ani nebyla schopná si představit, kam je jejich cesta zavede, ale bylo jí jasné, že děkuje každé vteřině v jeho blízkosti. On byl její důvod proč přimět své srdce tlouct, kdyby krvácelo. On byl její důvod žít, kdyby umírala. Byl by jejím ukojením, kdyby měla hlad. Děkovala bohům, že jí do cesty postavily tohohle anděla. Pokaždé, když slyšela další bum jeho srdce, přineslo jí to k němu blíž. Připevnilo jí to ještě víc k jeho tělu a duši. Včerejší noc by mohla srovnávat s budoucím životem vedle něj. Jeho oči zářili před každým polibkem, který jí věnoval. Šeptal jí slova při kterých přetékala štěstím. Dokázala o tom přemýšlet celé hodiny. Nechávala se pohlcovat předlouhé chvíle. Nakonec se probudil a ona znovu spatřila jeho oči, které se vpíjely do těch jejích. Ve vteřině si uvědomila tři věci. Za prvé nikdy bez něj nebude schopná jít životem dál. Za druhé jejich srdce bijí naprosto přesně. V tom nejkrásnějším rytmu a žádné další srdce se mezi ně nedokáže postavit. A za třetí každým dalším dnem ho miluje více než předchozí noc.






Heat

8. října 2010 v 16:54 | Claire Lullaby |  Endymión and Seléné


V dávných dobách se říkalo, že bohyně Seléne vozí měsíc po obloze. Každou noc následovala svého bratra Hélia, boha Slunce, aby zachytila jeho ohnivé paprsky a odrazila světlo zpět na Zem. Jedné noci tomu, ale bylo jinak. Když byla na své cestě, pohlédla dolů a spatřila ho. Endymióna. Pouhého pastevce spícího v horách. Zamilovala se do něho. Noc co noc shlížela na jeho jemnou krásu a milovala ho stále víc, dokud jednoho večera neopustila Měsíc mezi Sluncem a Zemí a nesestoupila dolů na travnatá pole, aby ulehla vedle něj.

2. Odtáhl se od ní a zalapal po dechu. Měl pocit, že mu ta přenádherná žena vidí až do žaludku, ale nedokázal se od ní pohledem odpoutat ani kdyby chtěl. Přitom jí do tváře neviděl, kvůli té tmě. Potřeboval jen pár tveřin, aby mohl sklidnit svůj dech. Cítil, že po ní touží, ale někde vzadu v jeho mysli mu něco našeptávalo, že se bohyně dotýkat nesmí. Nevšímal si toho tichého hlásku. Měsíc se zatřyptil ve své temnotě a on na okamžik spatřil její oči způli zakryté prameny vlasů. Uchopil ty hedvábné samety protkané temnotou a zastrčil jí je za ucho, kde by měly zůstat pokud se znovu nezačnou líbat. Slyšel tolik příběhů o bozích a bohyních, ale nikdy v ně nedokázal uvěřit, až teď. "Endymióne." Vydechla tužbu s jeho jménem. Měsíc se znovu zatřypil a on si jí dovolil prohlédnout. Sklouzl očima po její tváři, přes lícní kost a šíji. Na setinu sekundy se zastavil u jejího dekoltu a do tváře se mu vehnala červeň, když se ozvalo jeho mužství. Pokračoval dál a objel pohledem její pás a ocenil její šaty, které obepínaly dokonalé boky přímo volající po doteku. Po jeho doteku. Měsíc se zatřpytil znovu a on jí pohlédl do očí. Přál si vyslovit její jméno, ale nebyl toho schopen. Přes svůj hlad se styděl i když cítil ten její. Topil se v jejích očích, které v jeho srdci rozdmýchávaly žár. Když to jeho tělo nemohlo dále vydržet a muselo se činit. Pomalu začal zvedat svou ruku. Cítil jak si s tou druhou propletla prsty v pouto a donutila ho tak ještě víc toužit po ukojení. "Dotkni se mě Endymióne." Zaprosila ho i když po prosbě v jejím hlasu nebylo ani stopy. Nemohl jinak než uposlechnout. Každá buňka v jeho těle toužila splnit každé její slovo. Dotkl se jí na šíji a pomalu i příliš rychle skouzl k jejímu boku. Napůl jí uvěznil ve svém obětí a přitáhl si jí na klín. Cítil jak vydechla trochu žáru, který sužoval její tělo. I on vydechl a potom jí vášnivě políbil. Znovu ucítil její tužby v jejím těle a sklouzl s polibky níž. Líbal její bradu a pak šíji až sklouzl k dekoltu. Těšily ho její vzdechy, kterými si ulevovala od spalujícího chtíče. Líbal jí a líbal a neunikla mu ani malinkatá částička jejího odhaleného těla. Líbal jí a dotýkal se jí dokud se jich nedotkly sluneční paprsky vycházejícího slunce a ona mu zmizelo v jeho posledním hladovém polibku.