Listopad 2010

Star

27. listopadu 2010 v 15:46 | Claire Lullaby |  Bedtime Stories




Byla jednou jedna hvězda a ta hvězda byla smutná. Nikdo jí nedokázal pochopit. Když promluvila, nenašel se nikdo, kdo by jí rozuměl. Když zpívala, nikdo jí neslyšel. Žádný z obyvatelů noční oblohy, nechápal její zármutek ani gesta, které jej provázely. Její slzy se rodily ve svitu měsíce a usychaly v prvních paprscích slunce. Nikoho nezajímalo, že pláče. Byla jen vzduchem. Jen něčím, co sloužilo k dokonalosti nočního nebe. Jedné noci však měl nadejít konec...

Brodila se noční mlhou. Bylo vidět sotva na jeden krok. Všude byly houfy blesků a tanečníci ve svém živelném větru prosily koruny stromů o jedno či dvě kola bez dechu. Hvězdy tančily ve stínu křídel nočního ptactva a ty nejzářivější z nich mohly dělat společnost velkému měsíci. Byl to obrovský průvod bez viditelných pravidel. Jejich jediným cílem bylo rozzářit noční nebe ostatně jako každou noc, když byly v dobré náladě. Každá hvězda si užívala ve své vybrané společnosti, až na jednu. Ta jediná hvězda se ztratila. Nevěděla kam se poděli její rodiče nebo zrádné přítelkyně. Netušila, kterým směrem se vydat a proto jí napadlo jediné řešení. Z hluboka se nadechla a poté zavřela oči. To jediné řešení, které jí napadlo, bylo taky její konečnou poutí. Když hvězda spadne, už se nikdy nemůže vrátit zpátky domů. Většinou je odsouzena ke smrti, ale tahle hvězda měla naději, neboť jí celý život postrádala. I když zde měla všechno, nikdy nenalezla to jediné po čem toužila. Nikdy nebyla schopna poznat lásku. Byla milována, ale nevěděla co je to milovat. Už se tedy rozhodla. S posledním výdechem se rozloučila s nocí, jakou jí znala a sundala si své střevíce, které každou hvězdu drží nad zemí. Zaklonila hlavu a potom nechala své tělo spadnout. Těsně před dopadem se znovu narovnala a přinutila vítr, aby jí nadnesl a ona elegantně sestoupila, místo krutého pádu. Jakmile se tak stalo, proměnila se. Její jas se ukryl v jejím nitru a ona pohasla. Místo záře, která obklopovala její tělo se zjevily šaty, které padly jako ulité na její ladný pás. Její oči zdobily stíny ze samotných hlubin oceánů. A vlasy? Ty byly spletené do tisíce různých copánků a přesto zdobily její obličej v rozspuštěných vlnách. Přestože ten účes byl dokonalý necházeli se v něm i perly samotných mořských pan. Vzhédla k noční obloze, aby se rozloučila s rodiči a svým vládcem, ale les ve kterém se ocitla jí bránil. Poručila svým nohám, aby jí vynesly z tohoto bludiště keřů a zeleně. Toulala se tedy mezi stromy a občas brouzdala i potůčkem, než narazila na obrovskou louku, kde byla konečně vidět její minulost. Když se rozhlédla i po prostranctví před sebou, všimla si spícího muže. Když k němu přistoupila blíž, došlo jí že jeho tvář není o mnoho starší než ta její. Přestože její věk by se možná ani nedal spočítat, mezi svými byla považována vždy za příliš mladičkou.
Když na něj hleděla a se zájmem si ho prohlížela, došlo jí, že teď poprvé pocítila, co je to být doma. Na tváři se jí oběvil smutný úsměv, protože ten, kdo byl jejím domovem, to nemohl cítit stejně, neboť jí neznal a možná jí nikdy nepozná. Usedla vedle něj a nechala ze své tváře kanout tiché slzy. Slzy zrozené z jeho nevinnosti. Věděla, že kdyby teď měla odejít, puklo by jí srdce. A kdyby puklo? Její duše by navždy bloudila po světě a vzhlížela střídavě k nebi i k tomuto místu. Opět jako už po tolikráté pocítila zoufalství, které nemohla snést žádná žijící bytost ve vesmíru. Snad jen ona sama. Schovala obličej do dlaní. Slzy padaly přes její tvář na šaty a louku, však jedna z nich, z těch tisíce slz, dopadla na tvář pastevce a otevřela mu tak jeho srdce i oči. Spatřil jí a ocitl se bez dechu. Netušil co říct i kdyby si vzpomněl, jak ústa otevřít. Před očima měl tu nejkrásnější dívku jeho světa. Jeho snů. Jakmile pochopil, že pláče, bez jediného zaváhání jí objal.

Možná tam sedí dosud. A ani jeden se nedokáže odprostit od toho druhého. Nedokázali by se smířit s tím kdyby jeden z nich zmizel.  Přes den ukrytí v záři slunce před jeho životem. V noci viděni těmi, kteří padlou hvězdu nedokázali pochopit. Nejdůležitější však je to, že navěky věků jsou pod zraky svých zamilovaných srdcí, které už nikdy nebudou bít bezdůvodně. Navěky.






Katynka Janků má svátek!

25. listopadu 2010 v 22:04 | Claire Lullaby




Usměj se a mě. Neboť jen pro tvůj úsměv jsem se narodila.


My dear,
miluju tě a nejsem schopná ti to dokázat. Mám pro tebe dvě věci, které se nosí na člověku aby nechodil, jak ho bůh stvořil a nejsem schopná ti je poslat. Mylsím na tebe každý den, ale nejsem schopná ti to aspoň napsat. když mě potřebuješ nejsem tam, a nai ta blbá smska mě nedokáže omluv. Máš se mnou trpělivost a nechápu proč mě vůbec trpíš. ( No vážně, vždyť už ani příběhy nepíšu. :D ) pro mě jsi jako moje sestra. Znamenáš pro mě neskutečně moc. A nejlépe a nedostatčně to snad dokáže pospat příběh Katalíny a Melanie, který se snad začně rozvíjet :)

P.S. Buď tak hodná, až se někdy uvidíme první co uděláš bude to, že mi nakopeš prdel, za to že jsem ti nepopřála k svátku jako první ano? :-* Odpustíš mi to? :( Já si to totiž neodpustím! :(


Claire Lullaby





Déjà vu

22. listopadu 2010 v 22:07 | Claire Lullaby |  Theme of the week


Den za dnem, lopotit se, tam kde ani nechceš být. 
A když už si myslíš, že už nemusíš tak příjde: Déjà vu.

Večer za večerem, vidět v zrcadle pouhý stín.
A když už si myslíš, že máš naději tak příjde: Déjà vu.

Noc za nocí ve spánku si přát, aby to co bylo předchozí čas, nebylo znovu a zas.
A když už si myslíš, že nebude tomu tak, příjde: Déjà vu.


Den za dnem a stále stín. Celý život v divadle svou roli hrát a čekat, až představení skončí.
Tolik a přitom nic, co ze sebe máš vydat a nakonec když opona spadne řekneš si: a je to tu zas!




Nikdy to nebude takový, jak by si člověk přál. Každý den bude znovu stále stejné Déjà vu. Musíme se s tím poprat. Zvolit si cíle, kterých chceme dosáhnout. Udělat chybu a třeba i další, ale nikdy se nevzdat. Nesmíš se ohlédnout a říct si, bylo to na hovno jen tak. Musíš si věřit a makat, kvůli tomu co chceš. Každé překážce se zasměj. Život je krátký na to, aby sis dělal/a vrásky. Hlavne nežij tímhle Déjà vu. Nežij tím, abys celý život byl/a jen stínem.





První vločka Jessie vražedkyně

16. listopadu 2010 v 22:57 | Claire Lullaby |  Theme of the week






Jmenuju se Jessie. Všechno jsem ztratila. nemám rodinu ani domov. Jessie hledaná policií, vražedkyně.
Ta, která právě teď sedí na studeném schodišti a pláče. Ta, ke které si přisedl někdo, koho v životě neviděla. Přisedl si a zůstal zticha.
Nevěděla, jestli má na sobě ještě krev, ale nejspíše ne, protože ten vedle ní byl v naprostém klidu. Tiše seděl a čekal. Jessie si po chvíli otřela hřbetem ruky oči a naposledy vzlykla. Neznámý jí nabídl kapesník a ona přijala. Byl papírový, takže se nemusela cítit trapně a ani ho vracet. Když ho použila, schovala ho do kapsy, ukradené bundy.
"Jessie vražedkyně teď navíc i krade." Pomyslela si a vzhlédla k černému nebi.
Nikde ani mráček, přesto měla pocit, že bude alespoň pršet. Když se nic nedělo, podívala se na své publikum sedící vedle ní. Byl hezký. Oříškové oči i vlasy. Koženou bundu a stylové boty. Pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Trochu se začervenala, když si uvědomila, že si jí taky prohlíží. Sklouzla k jeho rtům a znovu si ještě prohlédla jeho tvář.
"Proboha proč tu vedle mě sedí anděl?" Trochu zkrabatila čelo a začala ho podezírat.
"Třeba mě chce zabít. Proč by ne? Možná jen čeká na to, až si to uvědomím a začnu zdrhat. Pak mě chytne a podřízne."
Chvíli si s tou představou pohrávala, pak ale útěk zavrhla.
"Nemám žádnou budoucnost. Co na tom sejde, jestli dnes v noci zemřu."
"Třeba tě hned nezabiju." Odpověděl jí na myšlenky a zvedl se ze schodů.

"Možná tě jen požádám o tanec." Usmál se a nabídl jí ruku.
Jen vteřinku váhala. "Nikdy jsem netančila. To je fakt sebevražda nebo aspoň pořádný trapas."
Skousla si ret a pak jí došlo, že zabíjení nevyloučil.
"Jeden malý trapas, před smrtí proč ne?"
Zvedla se a přijala jeho pozvánku. Odvedl jí doprostřed ulice a chytil jí kolem pasu. Při doteku jí trochu zamrazilo, ale proč se tím zaobírat? Položila mu ruce na ramena a vyhledala jeho oči. Byl jen o trošičku vyšší, než ona. To jí potěšilo a usmála se.
"Co hudba?" Pomyslela si.
"Ty jí neslyšíš?" Zeptal se.
Znovu zkrabatila čelo a zaposlouchala se. Měla pocit, že slyší jen ticho, pak se jí v hlavě začala ozývat píseň, kterou v životě neslyšela.
"Ale je mi povědomá." Napadlo ji.
Dali se do tance. Nechala ho vést, protože neměla jinou možnost, ale ani jednou nezakopla o vlastní nohy nebo hůř o ty jeho. Nechtěla ztratit jeho oči, ale musela se přesvědčit, že je dole všechno v pořádku. Když shlédla, málem dostala závrať.

"Nedotýkáme se země! My se vznášíme nad ní!" Zajíkla se strachem.
"Neboj se" Zašeptal jí do ucha.
"Jak se nemám bát! Jsi snad novodobý Petr pan nebo co?!" Zařvala na něj přes myšlenky.

"Ne. Jsem jen tvé poslední přání." Odpověděl jí a ona se zamyslela.
"Tak počkat. Kdy jsem si přála nádherného modela s neviditelnými křídly? Vždyť jsem jen chtěla, aby přišla zima." Vydechla v myšlenkách a ani nevěděla proč je tak naštvaná.
"Nemáš na sobě ani nic bílého." Namítla s poukazem na chybu v jeho oblečení.
"Jak bych mohl přijít celý v bílém, když jsme v polovině podzimu?" Zeptal se jí a trpělivě jí nechal přemýšlet.
"To je fakt." Zašeptala v duchu a sklouzla pohledem dolů. Z očí jí ukápla nová slza.
"Chci umřít. A to dnes." Pomyslela si a nechala tu myšlenkou plout k jeho mysli.
Ucítila, jak jí na bradě pošimral chlad a přiměl jí zvednout hlavu k jeho očím. Chvíli na něj zírala a tak trochu měla pocit, že patří do blázince.
"To brzo." Řekla si a vrátila se k jeho tváři, kvůli které měla problémy zavřít pusu.
Měnil se. Oči i vlasy bledly spolu s jeho oblečením.
"Vyměníš svůj život za to, aby zima přišla letos dřív." Konstatoval a ona kývla, přestože nečekal odpověď.
"Země se musí očistit od krve, kterou jsem prolila." Zašeptala rozhodně.
"Pak tedy dobrá." Souhlasil a přistoupil k ní blíž. Napůl jí objal a skryl v ledovém objetí. Pomalu se k ní přiblížil mrazivými ústy a dotkl se jejich.
Její první a poslední polibek. Napadlo ji a odevzdala se mu. Cítila, jak jí chlad prostupuje celým tělem a hledá veškeré skryté teplo. Když jí zbýval poslední nádech, odtáhl se od ní a ona se lehce usmála. V doznění hudby ucítila na tváři poslední slzu jejího života. Nechala jí spadnout přes okraj tváře a poté na ulici. Svému tělu dovolila totéž. Když se tak stalo, slza se proměnila v první sněhovou vločku a její tělo v tisíce a milióny ostatních. První pokryla celou ulici a pak zbytek světa. Tedy tam, kde jí to dovolil Zima.

1. Stay in touch

13. listopadu 2010 v 19:13 | Claire Lullaby |  Physically together




Melanie

Pamatovala si, jak tu byly jedna pro druhou. Už od malička si spolu hrály. V každé situaci stály při sobě. Jenže Melanie měla nehodu a v posledních minutách svého života pomyslela na jediné jméno: Katalína!



Katalína

Když Katalíně zavolala policie, aby jí oznámila, že její jediná přítelkyně a rodina měla smrtelnou bouračku, nemohla tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda. Nesmí! To nejde! Opakovala si v duchu stále. Nedokázala si představit, že by viděla její spící tělo. Bez života. Bez úsměvu.

Vrátila se do jejich společného, prázdného bytu. Hodila klíče do misky na skřínce kousek ode dveří. Sundala si kabát a na chvíli se zastavila. Zavřela oči. Kdyby svůj kabát dala na věšák viděla by věci své milované Melanie. To by neunesla a na hroucení má dost času. Nechala ho tedy spadnout na zem. Otevřela znovu oči a dávala si pozor aby jimi nebloudila po bytě. Nechtěla zavadit o její věci. Zamířila do kuchyně. Sáhla do police pro skleničku a nalila do ní vodu z kohoutku. Pomyslela na to, jak se Melanie uměla křenit. "Proč si nevezmeš vodu z láhve, vždyť jich máme plnou lednici. Nemusíš si nalívat vždycky extra." Katalína ji na to vždycky odpověděla lenivým a škládlivým tónem. "Kdybych použila láhev, neslyšela bych tvůj krásný hlas kočko. Když mi říkáš, že jsem něco extra, tak si jako extra ráda připadám. Milovala to, jak Mel uměla protočit panenky a vrátit se ke sledování svýho seriálu.

Povdechla si. Ach bohyně! Proč ona? Chvíli doufala, že jí bohové odpoví, že je to zlí sen a ona se teď probudí, ale to už by se musela vzbudit dávno. Napila se a zbytek vody vylila do dřezu. Skleničku nechala na lince a vyhoupla se vedle ní. Někdo zavrněl po jejím boku. Pootočila hlavu a došlo jí, že je to Kefva. Kočka, kterou Mel našla na ulici. Přitáhla jí do bytu a nechala se Kefvou ochočit. Katalína si vzpoměla na to, jak se kvůli Kefvě jednou pohádaly a potom je předmět jejich vražedných pohledů usmířil. Zakroutila hlavou a vzala kočku do náruče. Chvíli jí hladila a nechala se jí utěšovat. "Zbyly jsme sami Kef. Naše láska už se nikdy nevrátí." Šeptala jí Katalína a nechala, aby jí z očí spadaly slzy. "Už se nevrátí." Potvrdila znovu a sesypala se na zem. Stulila se do klubíčka a nechala žal aby jí prostoupil. "Vrať se Mel. Bez tebe to nezvládnu. Šeptala mezi vzlyky, než usnula.




Terezka Kalivodová

13. listopadu 2010 v 10:00 | Claire Lullaby |  People!






I kdyby všechna světla na světě měly vyhasnout, ty budeš zářit. Jak dlouho mi trvalo, než jsi mi dovolila vidět kdo jsi?
Na tom nezáleží, ale víš na čem závisí určitě? Na tom, že mi věříš. Já nestvořila Hanah. To ty sama. Hanah je osobnost tvojí duše a jen na tobě je, komu svou duši otevřeš. Dala jsem tvé duši jméno, ale nic víc. Chci aby ti dodávala sílu, aby tě pohladila a ukonejšila, kdykoliv na ní pomyslíš.

Kdo si tě nebude vážit, nestojí za to, aby sis ty vážila jeho. Člověk je dokonalý, takový jaký je. Ty víš v čem jsi dokonalá. Tak si to sama řekni nahlas.

Vždycky ti budu vděčná za každou minutu s tebou, ať už jí strávíme jakkoliv. Nikdy nebudu litovat, že jsem tu pro tebe. Jak bych mohla? Když jsem tu pro tebe, tak ty jsi tu pro mě. Čím víc mi toho řekneš, tím líp. Nemůžu o tobě napsat víc, protože mám pocit, že tak ti beru šanci abys ty sama vyjádřila kdo jsi. Vím že nikdy nezapomeneš na vítr a déšť nebo na slunce a vždy když budeš potřebovat útěchu, stačí se opřít o jakoukoliv oporu. Víš kdy jsi Hanah a ničím jiným? Když máš slzy v očích.

A když se usmíváš,
Celý svět se zastaví a zírá na tu chvíli


Víš proč právě slzy? Protože je to - to nejúpřimnější a nezaměnitelné vyznání tvé dokonalosti. Je jedno jestli pláčeš, kvůli žalu nebo kvůli tomu, že jsi šastná.

Celý svět se zastaví a zírá na tu chvíli







Karel Jech

3. listopadu 2010 v 22:00 | Claire Lullaby |  People!




Mrzí mě, že nevím datum dne, kdy jsem si tě poprvý všimla. U Katynky mojí spřízněný duše! :-* jsem to byla schopná najít, ale tady mi to trochu zkomplikovalo vymazání tvýho videa, kvůli tý druhý soutěži Bena.

Nelituju ničeho, co se kdy stalo. Někdy něco dokáže sblížit a jsem ráda, že jsem tě neztratila. Mrzelo by mě to. Jsi úžasný člověk. Strašně si vážím lidí, kteří si stojí za svými slovy a myšlenkami, ale nevnucují je ostatním.  Vážím si těch, co bojují o svý místo na zemi. Jdou dál a nic je nezastaví. Nestydí se za to kým jsou, protože jsou jedineční. Nebo za to co dělají. Říkám to proto, že někdy je těžký bojovat o svůj sen, když záleží taky na tom co na to lidi řeknou. Protože bez těch kterým se to líbí, by to nešlo. Ty jsi jeden z těch co takovým člověkem je. Člověkem, který začal z ničeho, snášel kritiku a posměch, ale šel dál. Jde dál a půjde dál, dokud nedosáhne toho, pro co se rozhodl.

Někteří lidi, potřebují člověka vidět naživo, aby mohl říct jo teď už ten člověk pro mě něco znamená a má místo v mím životě. Pro mě to neplatí. Mě si může zísat každý. Jen tím jaký je. Neskrývá nic ze sebe a nechá člověka, aby ho příjmul nebo odmítnul. Příjdu na fb a píšu si s tebou. Když si s tebou píšu, tak s tebou prostě mluvím. To mi stačí, abych se rozhodla jestli stojíš za to, abys nebyl jen stín.

Teď ke tvýmu talentu, díky kterýmu jsem si tě všimla. Díky tomu, že si jdeš za svým jsem tě mohla poznat. Díky tomu, že jsi svý video dal na B. stránku. Díky tomu, že i když tě lidi třeba kritizovali, nikdy si svůj sen nevzdal. Tohle pro mě znamená hodně, protože i já mám svý sny. Nejde jenom o Tanec, ale o všechno co umíš. Neměl bys být naštvaný, kvůli tomu, že někdo ocení něco jinýho, než to co by sis přál. Všechno se ti to hodí a všechno to dokážeš zkombinovat. To nás všechny zaráží. To nás všechny nadchne a jsme z toho úplně někde - vedle.
To, jak umíš zpracovávat svý videa, svý nápady. Pracovat s počasím a se svými pocity. Do toho co děláš vkládáš sám sebe. Miluju tvoje Alejandro a jsem zvědavá, jestli ho budeš schopný překonat. Tobě jde sice jenom o tanec, ale my milujeme všechno co umíš. Na to prosím nikdy nezapomeň.

Miluju pocit, že se usmíváš na svět. Tak se usmívej a nikdy, nikdy, nikdy, nikdy se nerozhodni vzdát se svých snů. Protože jinak, bych se zubit nemohla a já se na tebe zubit chci! :-*