První vločka Jessie vražedkyně

16. listopadu 2010 v 22:57 | Claire Lullaby |  Theme of the week






Jmenuju se Jessie. Všechno jsem ztratila. nemám rodinu ani domov. Jessie hledaná policií, vražedkyně.
Ta, která právě teď sedí na studeném schodišti a pláče. Ta, ke které si přisedl někdo, koho v životě neviděla. Přisedl si a zůstal zticha.
Nevěděla, jestli má na sobě ještě krev, ale nejspíše ne, protože ten vedle ní byl v naprostém klidu. Tiše seděl a čekal. Jessie si po chvíli otřela hřbetem ruky oči a naposledy vzlykla. Neznámý jí nabídl kapesník a ona přijala. Byl papírový, takže se nemusela cítit trapně a ani ho vracet. Když ho použila, schovala ho do kapsy, ukradené bundy.
"Jessie vražedkyně teď navíc i krade." Pomyslela si a vzhlédla k černému nebi.
Nikde ani mráček, přesto měla pocit, že bude alespoň pršet. Když se nic nedělo, podívala se na své publikum sedící vedle ní. Byl hezký. Oříškové oči i vlasy. Koženou bundu a stylové boty. Pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Trochu se začervenala, když si uvědomila, že si jí taky prohlíží. Sklouzla k jeho rtům a znovu si ještě prohlédla jeho tvář.
"Proboha proč tu vedle mě sedí anděl?" Trochu zkrabatila čelo a začala ho podezírat.
"Třeba mě chce zabít. Proč by ne? Možná jen čeká na to, až si to uvědomím a začnu zdrhat. Pak mě chytne a podřízne."
Chvíli si s tou představou pohrávala, pak ale útěk zavrhla.
"Nemám žádnou budoucnost. Co na tom sejde, jestli dnes v noci zemřu."
"Třeba tě hned nezabiju." Odpověděl jí na myšlenky a zvedl se ze schodů.

"Možná tě jen požádám o tanec." Usmál se a nabídl jí ruku.
Jen vteřinku váhala. "Nikdy jsem netančila. To je fakt sebevražda nebo aspoň pořádný trapas."
Skousla si ret a pak jí došlo, že zabíjení nevyloučil.
"Jeden malý trapas, před smrtí proč ne?"
Zvedla se a přijala jeho pozvánku. Odvedl jí doprostřed ulice a chytil jí kolem pasu. Při doteku jí trochu zamrazilo, ale proč se tím zaobírat? Položila mu ruce na ramena a vyhledala jeho oči. Byl jen o trošičku vyšší, než ona. To jí potěšilo a usmála se.
"Co hudba?" Pomyslela si.
"Ty jí neslyšíš?" Zeptal se.
Znovu zkrabatila čelo a zaposlouchala se. Měla pocit, že slyší jen ticho, pak se jí v hlavě začala ozývat píseň, kterou v životě neslyšela.
"Ale je mi povědomá." Napadlo ji.
Dali se do tance. Nechala ho vést, protože neměla jinou možnost, ale ani jednou nezakopla o vlastní nohy nebo hůř o ty jeho. Nechtěla ztratit jeho oči, ale musela se přesvědčit, že je dole všechno v pořádku. Když shlédla, málem dostala závrať.

"Nedotýkáme se země! My se vznášíme nad ní!" Zajíkla se strachem.
"Neboj se" Zašeptal jí do ucha.
"Jak se nemám bát! Jsi snad novodobý Petr pan nebo co?!" Zařvala na něj přes myšlenky.

"Ne. Jsem jen tvé poslední přání." Odpověděl jí a ona se zamyslela.
"Tak počkat. Kdy jsem si přála nádherného modela s neviditelnými křídly? Vždyť jsem jen chtěla, aby přišla zima." Vydechla v myšlenkách a ani nevěděla proč je tak naštvaná.
"Nemáš na sobě ani nic bílého." Namítla s poukazem na chybu v jeho oblečení.
"Jak bych mohl přijít celý v bílém, když jsme v polovině podzimu?" Zeptal se jí a trpělivě jí nechal přemýšlet.
"To je fakt." Zašeptala v duchu a sklouzla pohledem dolů. Z očí jí ukápla nová slza.
"Chci umřít. A to dnes." Pomyslela si a nechala tu myšlenkou plout k jeho mysli.
Ucítila, jak jí na bradě pošimral chlad a přiměl jí zvednout hlavu k jeho očím. Chvíli na něj zírala a tak trochu měla pocit, že patří do blázince.
"To brzo." Řekla si a vrátila se k jeho tváři, kvůli které měla problémy zavřít pusu.
Měnil se. Oči i vlasy bledly spolu s jeho oblečením.
"Vyměníš svůj život za to, aby zima přišla letos dřív." Konstatoval a ona kývla, přestože nečekal odpověď.
"Země se musí očistit od krve, kterou jsem prolila." Zašeptala rozhodně.
"Pak tedy dobrá." Souhlasil a přistoupil k ní blíž. Napůl jí objal a skryl v ledovém objetí. Pomalu se k ní přiblížil mrazivými ústy a dotkl se jejich.
Její první a poslední polibek. Napadlo ji a odevzdala se mu. Cítila, jak jí chlad prostupuje celým tělem a hledá veškeré skryté teplo. Když jí zbýval poslední nádech, odtáhl se od ní a ona se lehce usmála. V doznění hudby ucítila na tváři poslední slzu jejího života. Nechala jí spadnout přes okraj tváře a poté na ulici. Svému tělu dovolila totéž. Když se tak stalo, slza se proměnila v první sněhovou vločku a její tělo v tisíce a milióny ostatních. První pokryla celou ulici a pak zbytek světa. Tedy tam, kde jí to dovolil Zima.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 shitman shitman | Web | 17. listopadu 2010 v 10:31 | Reagovat

..super :-) i ta hudba k tomu :-) skvělý

2 Véja Véja | E-mail | Web | 21. listopadu 2010 v 17:11 | Reagovat

Yeees :D a dýl pak třeba budeš i v Elite ;D

3 Catherine Hair..//<3 Catherine Hair..//<3 | Web | 23. listopadu 2010 v 17:31 | Reagovat

http://catherine-hair.blog.cz/1011/nj-this-is-me#comment83966265

promin musiim letet...takze prectu jindy..

4 Catherine Hair..//<3 Catherine Hair..//<3 | Web | 23. listopadu 2010 v 17:35 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama