Star

27. listopadu 2010 v 15:46 | Claire Lullaby |  Bedtime Stories




Byla jednou jedna hvězda a ta hvězda byla smutná. Nikdo jí nedokázal pochopit. Když promluvila, nenašel se nikdo, kdo by jí rozuměl. Když zpívala, nikdo jí neslyšel. Žádný z obyvatelů noční oblohy, nechápal její zármutek ani gesta, které jej provázely. Její slzy se rodily ve svitu měsíce a usychaly v prvních paprscích slunce. Nikoho nezajímalo, že pláče. Byla jen vzduchem. Jen něčím, co sloužilo k dokonalosti nočního nebe. Jedné noci však měl nadejít konec...

Brodila se noční mlhou. Bylo vidět sotva na jeden krok. Všude byly houfy blesků a tanečníci ve svém živelném větru prosily koruny stromů o jedno či dvě kola bez dechu. Hvězdy tančily ve stínu křídel nočního ptactva a ty nejzářivější z nich mohly dělat společnost velkému měsíci. Byl to obrovský průvod bez viditelných pravidel. Jejich jediným cílem bylo rozzářit noční nebe ostatně jako každou noc, když byly v dobré náladě. Každá hvězda si užívala ve své vybrané společnosti, až na jednu. Ta jediná hvězda se ztratila. Nevěděla kam se poděli její rodiče nebo zrádné přítelkyně. Netušila, kterým směrem se vydat a proto jí napadlo jediné řešení. Z hluboka se nadechla a poté zavřela oči. To jediné řešení, které jí napadlo, bylo taky její konečnou poutí. Když hvězda spadne, už se nikdy nemůže vrátit zpátky domů. Většinou je odsouzena ke smrti, ale tahle hvězda měla naději, neboť jí celý život postrádala. I když zde měla všechno, nikdy nenalezla to jediné po čem toužila. Nikdy nebyla schopna poznat lásku. Byla milována, ale nevěděla co je to milovat. Už se tedy rozhodla. S posledním výdechem se rozloučila s nocí, jakou jí znala a sundala si své střevíce, které každou hvězdu drží nad zemí. Zaklonila hlavu a potom nechala své tělo spadnout. Těsně před dopadem se znovu narovnala a přinutila vítr, aby jí nadnesl a ona elegantně sestoupila, místo krutého pádu. Jakmile se tak stalo, proměnila se. Její jas se ukryl v jejím nitru a ona pohasla. Místo záře, která obklopovala její tělo se zjevily šaty, které padly jako ulité na její ladný pás. Její oči zdobily stíny ze samotných hlubin oceánů. A vlasy? Ty byly spletené do tisíce různých copánků a přesto zdobily její obličej v rozspuštěných vlnách. Přestože ten účes byl dokonalý necházeli se v něm i perly samotných mořských pan. Vzhédla k noční obloze, aby se rozloučila s rodiči a svým vládcem, ale les ve kterém se ocitla jí bránil. Poručila svým nohám, aby jí vynesly z tohoto bludiště keřů a zeleně. Toulala se tedy mezi stromy a občas brouzdala i potůčkem, než narazila na obrovskou louku, kde byla konečně vidět její minulost. Když se rozhlédla i po prostranctví před sebou, všimla si spícího muže. Když k němu přistoupila blíž, došlo jí že jeho tvář není o mnoho starší než ta její. Přestože její věk by se možná ani nedal spočítat, mezi svými byla považována vždy za příliš mladičkou.
Když na něj hleděla a se zájmem si ho prohlížela, došlo jí, že teď poprvé pocítila, co je to být doma. Na tváři se jí oběvil smutný úsměv, protože ten, kdo byl jejím domovem, to nemohl cítit stejně, neboť jí neznal a možná jí nikdy nepozná. Usedla vedle něj a nechala ze své tváře kanout tiché slzy. Slzy zrozené z jeho nevinnosti. Věděla, že kdyby teď měla odejít, puklo by jí srdce. A kdyby puklo? Její duše by navždy bloudila po světě a vzhlížela střídavě k nebi i k tomuto místu. Opět jako už po tolikráté pocítila zoufalství, které nemohla snést žádná žijící bytost ve vesmíru. Snad jen ona sama. Schovala obličej do dlaní. Slzy padaly přes její tvář na šaty a louku, však jedna z nich, z těch tisíce slz, dopadla na tvář pastevce a otevřela mu tak jeho srdce i oči. Spatřil jí a ocitl se bez dechu. Netušil co říct i kdyby si vzpomněl, jak ústa otevřít. Před očima měl tu nejkrásnější dívku jeho světa. Jeho snů. Jakmile pochopil, že pláče, bez jediného zaváhání jí objal.

Možná tam sedí dosud. A ani jeden se nedokáže odprostit od toho druhého. Nedokázali by se smířit s tím kdyby jeden z nich zmizel.  Přes den ukrytí v záři slunce před jeho životem. V noci viděni těmi, kteří padlou hvězdu nedokázali pochopit. Nejdůležitější však je to, že navěky věků jsou pod zraky svých zamilovaných srdcí, které už nikdy nebudou bít bezdůvodně. Navěky.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Patris Patris | Web | 27. listopadu 2010 v 22:43 | Reagovat

Jé... :) Ta je hezká! Smutná, ale hezká..

2 Patris Patris | Web | 27. listopadu 2010 v 22:45 | Reagovat

Mimochodem: Přidala jsem si tě na ICQ.. :)

3 shitman shitman | Web | 29. listopadu 2010 v 18:29 | Reagovat

..je to sice (pro mě) docela zmatenej příběh, ale i tak je krásnej.. :-) fakt.. i s tou hudbou.. skvělý klér :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama