Hanah Larsen & Chapter 1

20. února 2011 v 0:21 | Claire |  Hanah Larsen & Mytery of life

Slova jsou jedem, který pálí na jazyku a v srdci umí zanechat malé bolestivé ranky.

~*~


Seděla jsem ve svém novém pokoji a pozorovala déšť bubnující o parapet. Vychutnávala jsem si ten zvuk. Bum. Bum. Bum. Nechávala jsem se jím pohltit. Cítila jsem, jak ze mě spadá všechno napětí a jak se mé ztuhlé tělo uvolňuje. Bum. Bum. Kapky mě vtahovaly mezi sebe. Zas a znovu jsem se rodila v oblacích, letěla vzduchem a nechávala se gravitací přitahovat k zemi, až jsem udělala malé, tiché, osamělé kap. Další bum a znovu bum. Věděla jsem, že bych takhle mohla zůstat celé hodiny, kdyby mě nevyrušil můj otravný mobil.


Bylo mi jasné, že nevolá nikdo ze školy, protože jsem žádné kamarády neměla a jediná milující bytost v mém životě byla právě teď dole v kuchyni.

Celá otrávená jsem přešla pokoj. V těch deseti krocích jsem přemýšlela, jestli jí to típnu hned nebo budu chvilku poslouchat ty její kecy. Byla jsem si jistá, že je jakkoliv nemožné, aby mi zkazila náladu ještě víc, než se jí to povedlo. Dědeček říkal, že mi dá nové číslo hned, jak vybalíme poslední krabice. Povzdechla jsem si a přijala hovor.

"Co chceš, Celesto," řekla jsem mírně nabručeně, ale odezva, kterou jsem si vysnila, se nedostavila. Jak by mohla? Očividně jsem jí ukázala, že mi zkazila náladu. Větší potěšení jsem jí dopřát nemohla. Na druhém konci jsem uslyšela malé škodolibé uchechtnutí. Jo, mám pravdu. Od čeho jsou dcery, když nemůžou udělat matkám radost. Protočila jsem oči v sloup, když mi začala odpovídat.

"Drahoušku, mohla by si být tak hodná a oslovovat mě alespoň matko? Dala jsem ti život. Co takhle projevit trochu vděku a úcty?"

Nebyl to ten maminkovský tón, který by dal najevo: chci tě jen vychovávat. Ne, hlas, který se mi zavrtával do mysli, skrz můj ušní bubínek, byl jen čistě pobaven. Navíc jsem stejně věděla, jak mnou z hloubi duše opovrhuje. Přála jsem si najít vhodná slova, kterými bych jí ranila, ale taková snad neexistují. Napočítala jsem dvě vteřiny a pak jsem se přinutila odpovědět stejným hlasem jako poprvé.

"Nic ti nedlužím, ale přesto jsem k tobě slušná. Vím, že jsi mi dala život, ale nikdy jsi mi nedala ani
o kapičku víc. Nemáš právo nazývat se mou matkou. Ty nevíš, co to slovo znamená."

Asi na půl vteřiny jsem ztichla, ale i v té kratičké chviličce jsem se dokázala přiblížit tomu, co do mě má matka zasela. Celým mým tělem projel odpor a vztek bez naděje, abych se ho zbavila jiným způsobem, než tím, abych si to vybila na té zrůdě.

"Udivuje mě , tvá drzost mi vůbec volat. Nenávidím tě za to, že jsi ho chtěla zabít! Nenávidím tě! Zkus to ještě někdy a zabiju já tebe!" Polilo mě horko, když jsem slyšela svůj hlas. Tak krutý, tak její, ale vzápětí jsem znovu zaslechla ten její smích.

"Ne drahoušku. Nedokážeš mě nenávidět, ale já tebe ano."

Věděla jsem, že má pravdu. Tiše jsem se nadechla a promluvila znovu, tentokrát stejným hlasem jako ona.

"Každým dnem, tě dokážu nenávidět o trochu víc a jednou, jednou budeš všeho litovat." S tím jsem zaklapla telefon a hodila s ním přes celou místnost, abych si trochu ulevila.

Chvíli jsem stála bez hnutí a nechala zuřivost, aby znovu zacelila mé srdce. Snažila jsem se sama před sebou zůstat vyrovnaná, ale vztekala jsem se. Nedokázala jsem k ní cítit nenávist! Aspoň ne tak hlubokou, abych se mohla vzdát naděje. Bylo pošetilé si myslet, že jednou potkám tu ženu, která mě nosila pod srdcem s láskou. Celesta jí v sobě udusila svou podstatou. Pokud v ní vůbec někdy byla.

Povzdechla jsem si a jen na minutku jsem sebou žuchla do peřin. Užívala jsem si zírání do stropu, jak jen to šlo a přitom jsem vytěsňovala z hlavy každou myšlenku, pocit i slovo, které bylo spojeno s touto ženou. Když jsem skončila, vytáhla jsem se z postele a zamířila pryč s jednou ze svých krabic, která patřila do mého druhého pokoje. Znovu jsem si přehrála můj rozhovor s dědečkem, když jsme odcházeli z předchozího domu.

Byly dva důvody, proč bylo příhodné se přestěhovat. Prvním důvodem byla Celesta. Kéž by to jméno mluvilo za všechno, ale to by bylo příliš snadné a ona není jednoduchá osobnost. Kromě toho, že mi dala život, se také snažila zabít starouše. Kdykoliv mi ty vzpomínky zamořily mysl, sama jsem začínala mít vražedné sklony.

Zavrtěla jsem hlavou, abych setřásla ty pocity, při kterých by bylo jednoduší spíše rozbíjet nádobí, a soustředila se na něco všedního, jako byl třeba druhý důvod našeho rychlého zmizení z předchozího místa, kde jsme žili. Nicotný důvod, ale bylo to tam prostě příliš malé.

Když jsme našly tenhle dům a začali si určovat svá teritoria, měli jsme menší rozepři. Oba jsme si trvali tvrdohlavě na svém, ale můj požadavek byl oprávněný. Za to ten jeho důvod nikdy nepochopím.

Trvala jsem na tom, že mu budu co nejblíže, kvůli jeho bolestem. Nikdy mi neřekl, proč jimi trpí a já sama ten důvod nevypátrala. Normální léky na ně nezabírají, jenže můj dotek ano. Když jsem se dědouška ptala, proč mé ruce působí jako narkotika, začal se vytáčet. Dávno jsem si zvykla, že si všechna tajemství nechává pro sebe, ale doufala jsem, že si o tom jednoho krásného dne pěkně popovídáme. Zatím jsem se musela spokojit s historky a příběhem o bohyni, která se jmenovala Seléné a vozila měsíc po obloze.

Vyprávěl mi i o jejích dcerách a o smrtelníkovi do kterého se zamilovala. Vždy když o ní mluví, tak cítím v jeho hlase nesmírnou náklonost. Řekla bych, že je tou ženou doslova posedlý. Kvůli ní trvá nesmyslně na tom, abych měla ještě jeden pokoj v patře. S tím nejkrásnějším a nejširším výhledem na měsíc. Poetické, já vím.

Domluvily jsme se tedy na tom, že tam budu spávat, když bude úplněk. Nikdy bych s tím nesouhlasila, ale ta jeho posedlost mu dělá takovou radost, takže pro něj prostě udělám cokoliv.

Nebyla by potíž mít jeden pokoj a zároveň být co nejblíže k dědečkovi, kdyby nebyl na vozíčku. Nikdy si nestěžoval. Já osobně jsem v životě neviděla statečnějšího, moudřejšího a laskavějšího muže. Nepamatovala jsem si ve své hlavě den, kdy jsem nebyla po jeho boku šťastná. Ucítila jsem, jak mi cukly koutky úst.

Když jsem sešla schody a krabici hodila tam, kde měla být už od našeho příjezdu, zamířila jsem do kuchyně. Vzduchem se ke, mně plížila neodolatelná vůně topinek a medu. Díky tomu jsem dovolila, aby se můj obličej rozzářil.

Rozhlédla jsem se po novém prostoru, a jakmile jsem si všimla starouška obratně chystat snídani, neváhala jsem a tiše se k němu, zezadu přikradla, abych ho líbla do šedivých vlasů.

"Dobré ráno starouši." Pozdravila jsem, skrz menší zívnutí, které mě přepadlo.

Slyšela jsem jeho smích, když mi odpověděl. "I tobě dcero."

Další zvláštnost, kterou měl rád a já vlastně taky. Neměla jsem tak pocit, že by mi kdy chyběl můj biologický otec. Možná to bylo tím, že zmizel ještě dřív, než jsem se vůbec narodila nebo to byla skutečnost, že mi prostě starouš vnučko, nikdy neřekl. Když jsem se ho ptala proč, mě oslovuje častěji dcero, než Hanah, dostalo se mi jako obvykle jeho typické odpovědi.

"Jednou dcero, přijde čas, kdy před tebou neskryji ani ta největší tajemství, do té doby má sladká ti musí stačit pouhá historie bohyně."

Už to bylo sedmnáct let, co mě krmil touhle větou, ale od Celestina útoku se cosi změnilo. I tak si myslím, že to od mé matky čekal, na rozdíl ode mě.

Od té doby jsem mu nechávala prostor a na nic se nevyptávala, i když sem mněla zatraceně moc otázek na který jsem si chtěla dřív nebo později vyžádat odpovědi a jeho typická větička mi rozhodně stačit nebude.

"Slyšel jsem to," začal vyčítavě a já ucukla. Chvíli mi hlavou vířila otázka, jestli mi odpovídá právě na myšlenky.

"Co?" Vyhrkla jsem víc nesvá, než jsem byla.

V jeho očích jsem viděla záblesk zaváhání. "Tvůj rozhovor s Celestou."

Jakmile to řekl, měla jsem dojem, že se cítí provinile. Po očku jsem na něj mrkla a tělem se mi rozlil soucit, protože najednou vypadal jako desetiletý kluk, kterému, každý už milionkrát vyhuboval, že nemá poslouchat cizí rozhovory. Jakoby on snad mohl za to, že to šlo slyšet až sem dolů.

Náhle jsem si zase vzpomněla na tu mrchu a opět vše nahradilo známé otrávení se vztekem. Cítila jsem, že to ze sebe jako obvykle potřebuju dostat ven, a než jsem si stihla zacpat pusu třeba i pěstí, spustila jsem svou.

"Přála bych si mít tu sílu, abych jí donutila trpět za všechno, o co se kdy pokusila. Už jen proto, že se tě pokusila zabít, dědo!" Dokonce jsem zuřivě a dramaticky rozmáchla rukama a potom sebou praštila na židli.

Ještě jsem stihla zamumlat "mrcha," než mě dědeček zpražil přísným pohledem a pak čekal, až se dostatečně uklidním, abych ho mohla poslouchat.

Zklidnila jsem tedy svůj dech a vztek skryla za maskou vyrovnanosti. Když jsem to zvládla natolik, že jsem ovládla i mou zuřivost v očích, zpříma jsem pohlédla do těch jeho.

Vždy jsme to tak dělali, jinak se mnou nebyl ochotný mluvit. Netušila jsem proč. Proč sakra trval na tom, že jsem musela být v absolutním klidu, když spolu mluvíme o mé matce?!

Ale k čertu s tím. Ještě chvíli jsme seděly mlčky, než promluvil.

"Vím, že od toho incidentu si přeješ znát odpovědi na své otázky. Čekal jsem na dobu, kdy budeš připravená přijmout každou z nich, ale už nemohu dále otálet. Potom co se mě tvá matka pokusila zabít, jsem si uvědomil, jak nebezpečné je, abych nadále tajil, to kým jsme."

Uvědomila jsem si, jak studuje můj výraz v obličeji a proto jsem svou masku upevnila ještě víc.
Dychtila jsem potom, co se mi chystal říct, ale zároveň jsem si nebyla jistá, jestli to chci vědět. Něco mi našeptávalo, že život, který jsme doposud vedli, byla ta nejmenší odlišnost, která mě dělila od normální puberty.

Přestala jsem poslouchat šeptání a soustředila se na dědečka, který si povzdechl. "Seléné je součásti našeho života víc, než bys tušila Hanah."

On mi řekl Hanah? Dědeček mi vážně řekl mým jménem?

Zavrtěla jsem se na židli, ale nadále jsem se snažila zůstat zticha, když mluvil.

"Celesta se mě snažila zabít, abych ti nikdy neřekl to, co se ti teď chystám povědět. Nijak mě netěší, že je proradná potvora, která touží jenom po moci a smrti a mrzí mě, že o ní před tebou nemohu mluvit jinak. Vždycky byla taková. Kdyby mohla Hanah zabije i tebe, ale jsi pro ni příliš cenná."

Na chvíli si odmlčel a čekal, jestli ho nevybídnu, aby pokračoval.

Nikdy takhle o mé matce přede mnou nemluvil a já z toho teď byla trošku mimo, i když jsem svou masku nebyla schopná odložit. Když jsem se zmohla na kývnutí, že jsem připravená na další dávku šoku, znovu se pustil do řeči.

"Už tisíckrát jsem ti vyprávěl o Seléné, ale nikdy jsem ti neřekl všechno. Hanah, teď mě poslouchej, protože ti řeknu celou historii a znovu jí opakovat nebudu."

Nadechla jsem se a užila si poslední vteřiny sladké nevědomosti. Když jsem znovu a naposledy kývla, věděla jsem, že ať mi staroušek řekne cokoliv, budu připravená to přijmout nebo jsem si to alespoň myslela.




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Matyy Matyy | 20. února 2011 v 0:52 | Reagovat

Musím říct že dlouho jsem od tebe nic nečetl protože příběhy o Benovi mně moc nelákali ... ale když jsem si přečetl tohle .. řekl jsem si wau ... je to pěkné a je to tajemné už se nemužu dočkat pokračování :-)

2 Tia Tia | 20. února 2011 v 1:15 | Reagovat

Clíí, je to úžasný, vážně krásný, ty na to máš prostě úžasnej talent!!! Jen tak dál zlato ;-) =o*

3 Shainy Shainy | Web | 6. března 2011 v 12:00 | Reagovat

Lásko :-D Ty jsi ten nejtalentovanější a nejmilejší člověk na světě :-) :D Tvoje psaní je tak úžasné a čtivé, prostě jestli nebudeš psát dál, tak uvidíš jak moc cholerický člověk jsem :D

4 MixMelouneQ♥ MixMelouneQ♥ | Web | 8. března 2011 v 22:55 | Reagovat

pekný bloček:) JESTLI CHCEŠ mrkni na muj:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama