Červenec 2011

Millie

9. července 2011 v 20:46 | Claire

Život se někdy zdá, jak na horské dráze. Jednou jsi na dně a jindy možná ještě níž.

~*~

Nikdo vám nedá návod na to, jak se smát, jak žít, jak odpovědět na to, když se vás někdo zeptá jestli to zvládnete. Když vám umře sestra, kus vás samotné, co dál? Co dál?..


Jmenuju se Millie. Millie Merlot a chci vám něco říct.
Lidé zapomenou a všechno bude v pořádku. Ano. Zapomenou. Jako jsem zapoměla já. Problém je v tom. že už si nevzpomínám, jaké to je. Jaké to je? Usmát se. Cítit lásku, dotek. Zavřít oči a vědět, že ať se děje cokoliv, tak to zvládnu. Usnout v něčí náručí s pocitem, že jsem v bezpečí. Zvednout pohled k nebi a vidět hvězdy, ne jenom prázdnotu. Přemýšlet o životě a né o smrti. Kdo by to tak chtěl? Každou hodinu, každého dne se musím ptát, jaký má smysl, žít.

Už se nechci ptát.
Potloukám se ulicemi a vím, že se nic nezmění. Lidé zapomenou a všechno bude v pořádku. Ano. Zapomenou.
Už je to dávno. Ano, už je to tak dávno, že si ani nepamatuju, jak to v mém nebi vypadalo. Mám pocit, že mám okolo sebe malou, železnou,



~*~

Jsem jen blázen, co se snaží přežít v tomhle divným světě, ale problém je v tom, že cítím. Každou

Tenhle život není pro mě. Už je to tak dávno. Ano, už je to tak dávno, že si ani nepamatuju, jak to v mém nebi vypadalo. Připadám si jakobych seděla v malé, železné kleci a můj život řídil autopilot. Jsem blázen, co netuší, jak naložit se svým životem. Člověk zralý na cvokárnu, s hlasy v hlavě, které ho neustále peskují, když si přeje, aby mlčeli. Trochu přiopilá, trmácející se pěšky domů s právě zlomeným podpatkem. "Kruci!" Ulevím si do tiché noci a vyzuju si ty zatracené lodičky. Rozhlédnu se kolem sebe a změním směr i cíl. Zamířím do parku, ke svému uklidňujícímu jezeru. Když jsem byla malá, se sestrou, to bylo naše úžasný a tajný místo. Jen naše. Né přímo tohle jezero, ale tam odkud pocházím ano. Na tom nezáleží. Jde jen o to, že jakmile sem příjdu, tak cítím, že jsem doma. Jde jen o to, že se tu cítím jako tehdy. Volná a klidná. Žádné problémi ani zmatek. Jakmile se dostanu až k okraji, přes chladnou zem, kterou jsem musela přejít, smočím kotníky v ještě ledovější vodě, jen proto, abych cítila. Abych cítila jinou bolest, než tu, kterou mi tepe srdce.



Nevím jak dlouho, jsem dokázala sedět bez hnutí, ale když jsem se konečně zvedla k odchodu, ty hlasy.. Ty hlasy v mé hlavě se znovu probraly k životu. Chtěla jsem se otočit a utéct do náruče svého bytu, ale někdo ovládl mé tělo.

"Nyden!"

~*~


Matně jsem cítila zimu, která mnou otřásala, protože jsem se přiliš ponořila do svých myšlenek. Ve dvou vteřinách jsem vytvořila ve své hlavě místnost, kde jsem stála v suchu a v teple, držíc všechno pod kontrolu. Konečně jsem si představila tvář, a přiřadila k ní jeden z hlasů. Když jsem byla hotová s Nydeninou podobou, z plných plic jsem se nadechla, abych se zeptala: "O co ses to k sakru pokoušela?!" Musím uznat, že jsem nebyla zrovna klidná, ale ve své mysli, můžu ječet, jak chci. Navíc, ona mě vážně chtěla zabít?