Moje mysl - My mind

Let it Be

11. října 2010 v 10:57 | Claire Lullaby

Let it Be

Je slyšet zvuk padajících kol. Je vidět stoupat na verandu dva muže. Otevřou se dveře. Mezi trámy stojí žena. Jeden z mužů natáhne ruku ve které svírá psí známky. Je to jasné. K zdrcené matce utíkají dvě dívky. Matce se podlomují kolena. Padá k zemi s posledním zachycením jedné z dívek. Druhé je vidět na tváři zrozená slza. V tu samou chvíli je slyšet drncající plot. Černé ruce snažíc se jej přemoct. Jsou vidět běžící boty vojáků, kteří jej hodlají zastavit. Nikdy se nedovím jestli se jim to povedlo. Všude se vznáší pach hořících aut. Panuje zmatek, strach a bezmoc. Bolest. Připadám si stejně bezmocný jako vrak auta o který se opírám. Je slyšet střelba. Let it Be slyším svůj hlas. Let it Be. Let it Be. Jedny z mích posledních slov. Let it Be. Projíždějí auta. Je vidět mnoho lidí kráčejíc do kostela. Každý v ruce svírá deštník. Prší. Nebesa pláčou. Sbor zpívá mou poslední píseň. Vidím své tělo. Vidím sebe. Spím, ale lidé kolem mě jsou smutní. Vidím naší Americkou vlajku. Znovu si vzpomenu na své tělo. Na poslední dotek. Vidím jak vlajku skládají. Předávají ženě, která jí v náručí obejme místo svého syna. Jsou vidět další slzy. Můj otec stojí nad mou rakví a háže na mé tělo hlínu. Pár kapek spadne k zemi přes okraj jeho deštníku. Nakonec vidím dívku ležíc na její posteli. S posledními tóny klavíru. Někde v hlouboko mé prchající existence si uvědomuju, že jsme všichni stejní. Truchlíme pro své blízké. Truchlíme pro ztracený život. Ať už neseme jakoukoliv barvu kůže naše srdce bijí stejně. Let it Be. Kolem nás zuří válka.

A když lidé se zlomenými srdci
žijí ve světě, který tohle připouští
Budeme mít odpověď, nech to být





Ochránkyně

5. září 2010 v 21:50 | Claire Lullaby

Byla noc a docela zima, která ho přiměla si obléct bundu. Nechápal jak je možné, že zrovna když výjde z clubu začne sněžit, ale chmýříčka, co padaly z oblohy mu nevadily. Rozhlédl se a na oko se ujistil, že je na ulici sám, potom se vydal nejobvyklejší cestou domů. Ani nevěděl proč, chtěl se ještě po cestě zastavit k Abdulovi, ale něco mu pořád našeptávalo "Jdi domů!" Stále dokola a naléhavěji. Zkusil se ve své hlavě obhájit, ale spíše než to, se snažil ten hlas uklidnit. "Mířím tam." Odpověděl v duchu procítěně. "Jenže to nestačí Bene! Jdi rychleji!" Zaprosila ozvěna neznámé naléhavěji. Přidal tedy do kroku, ale než aby se trápil důvodem toho spěchu, zajímalo ho, kde tu dívku už slyšel. Zdála se povědomá, ale vícekrát, než jednou jí určitě neslyšel. Jenže kdy? Do mysli se mu vkradly myšlenky na Ochránkyně. Nechápal proč si vybraly právě jeho. Byly tak jiné, tak fascinující. Nebezpečné, ale přítelkyně a vždy skoro polonahé. Zakoutil hlavou, když se mu vybavilo jejich vyzývavé oblečení, a poté taky tváře, každé z těch deseti dívek, které ho střežily jako oko v hlavě. Věděl, že se všem ubrání sám, přece není žádný béčkař, ale nedokázal si je odepřít. Za to určitě mohla Vela. Z toho co slyšel, měla dar přimět člověka, aby cítil potřebu něco nebo někoho za každou cenu chtít a mít u sebe, takže tím pádem ovládala pocity a tužby. Trošku ho to zlobilo, ale nikdy se žádná z nich k němu nezachovala povýšeně, tak to zatím nechával být. "Bene neotáčej se." Zaprosila ho dívka nanovo a vytrhla ho tak ze vzpomínek. "Ok." Odpověděl v duchu krátce a šel mlčky dál, když mu došlo proč se nemá otáčet. Uslyšel za sebou kroky. Po pár vteřínách mu došlo, že to není ani zdaleka jeden pár bot. V duchu zasténal. "To si děláte legraci? Člověk nemůže mít ani chvilku pauzu, od těch zakomplexovaných lidí?!" Slyšel, jak se dívka v jeho hlavě uchechtla, ale hned zase zvážněla. "Bene, to se mi nelíbí. Budeš muset utíkat. Já je s Marínou zdržím. Domů je to dva bloky. Vyřid Sereně, ať se připravý na zábavu." Nepřítomně v duchu vyhrabal vzpomínku, kde kývl hlavou jakože rozumí, protože mu právě došlo něco jiného. Už věděl koho to má v hlavě. Anysu. Dívka s darem otevírat brány myšlenek. Nedošlo mu to, protože to na něj ještě nikdy nezkusila, ale věděl, že umí komunikovat a manipulovat s kýmkoliv i když jen omezeně. Musela se vždy soustředit jen na jeden cíl. "Kde vůbec vy dvě jste?" Zeptal se nechápavě. "Na střechách. Každá z jedné strany, ale teď už proboha běž!" Odpověděla s krátkým zasténáním. Rozhodl se trochu nadechnout. Radši teď, než začne buzerace od těch blbečků. Věděl, že by se neudržel. Zahnul tedy za roh, kde to měl kratší a dal se do sprintu. Slyšel, jak někdo zahvízdal a došlo mu že to bylo zřejmně proto, že Marína s Anysou seskočily ze střech, aby ty blbce zabavily. Teď už to napůl chápal. Proč jsou vždy skoro nahé. Setřásl myšlenky a zahnul za další roh. Tušil, že má náskok jen dvě minuty. Doufal, že se holkám nic nestane. Ohlédl se a a spatřil, že lampy za ním začaly zhasínat. Nestačil se sám sebe zeptat proč a už viděl odpověď v záblesku elektřiny na předchozím rohu. "Marína." Vydehl úžasem a spatřil dívku ve vzpomínkách. Její havraní vlasy, chytily vždy tmavě modrý nádech, když používala své schopnosti. Uvědomil si to, když si hrála s jeho lampou. Někdy měl pocit, že jí to ostatní závidí, ale znovu ztratil čas nad tím přemýšlet. Uvědomil si, že za sebou slyší znovu kroky. Tentokrát v běhu. Ohlédl se. Za ním utíkala Anysa a hned za ní i Marína. "Utíkej!" Napomenula ho černovláska a i ona se ohlédla na zbývající hory masa. Napočítal jich Jedenát, ale jen od oka. Mohlo jich být klidně víc. Už byl od bytu jen kousek a tak zkusil ještě přidat. Když doběhl, dveře byli otevřené. Děkoval bohu i když ten v tom prsty určitě neměl. Vyběhl po schodech do patra, kde bydlel a zabušil na dveře. Do vteřiny je otevřela další dívka, která jak tušil se jmenovala Peyla. Letmo přelétl místnost a našel Serenu na gauči. Po boku jí seděla Tamara. Žádná z nich nevzhlédla, ale podle napětí v místnosti už každý věděl o co jde. "Dámy máme práci. Víte co dělat." Potvrdila všem Tamara a vstala. Když si Ben uvědomil, že trčí jako poleno uprostřed místnosti, přešel ten kousek, co ho dělil od Kalie, která stála nedočkavě u okna. Nestačil se ani dvakrát nadechnout, když se Kália otočila dychtivě na Serenu. "Která z nás povede sestro?" Vycítil, jakou jí dává práci chovat se aspoň trochu odměřeně a bez vzrušení, které všechny ochránkyně skrývaly, pro větší autoritu. Serena vzhédla od časopisu a podívala se své společnici přímo do očí, aniž by je musela vyhledávat na její tváři. "Ty ne maličká. Jsi na to příliš nezkušená. Budeš ráda, když se k některému z nich vůbec přilíblížíš, aby ses ho dotkla." Odpověděla tvrdě a pohrdavě, ale Ben věděl, že za tím skrývá starost, protože Kalia měla dar útočníka znehybnit dotekem, ale v bojovém umění nevynikala. Byla z nich asi ten nejsnadnější cíl, ale on viděl, jak trénuje a proto se na ní nikdy nedíval zvrchu. Uvědomil si že Kália se po Sereniném rozhodnutí, snaží udržet klid, ale klouby které jí zběleli, kvůli tomu, že ruce držela v pěst, prozrazovaly až moc. "Jsi ochránkyně Kal, buď tedy ráda, že budeš chránit tak blízko, jak je to jen možné." Benovi došlo, že promluvila Olia, která si ho vždy se zájmem prohlížela a to neustále. Její tón, kterým chtěla Kaliu uklidnit, zněl spíše jako závist, ale na to teď nebyl čas. Vyhédl z okna a viděl Anysu s Marínou držet obranou linii, když se k nim zrovna přidaly Elena s Mariou aby čelily jednomu - dvěma - šesti - devíti - desíti muži. Všiml si prázdných láhví a basebollové pálky. Slyšel jednu z dívek říct. "Po dlouhé době bude veselo." Přinutilo ho to obrátit oči v sloup. Pak pohlédl každému z těch barbarů do tváře a nepřekvapilo ho co viděl. Bylo to typické, trapné i odporné. Proč tihle lidé, musí existovat vedle nás? Vyšvihl otázku do prostoru v hlavě, ale odpověd nečekal, protože by se ani nedostavila. "Peylo? Mohla by ses přidat k sestrám a vystřídat tak Anysu? Měla by se držet dál, aby mohla lépe využívat své schopnosti a nestrachovat se. Velo ty taky." Peyla přikývla a zanedlouho byla Anysa v místnosti, vyhlížejíc nervózně z okna, zatímce Peyla s Velou vystřídaly její pozici. Tamara hleděla upřeně na Serenu, očekávajíc rozhodnutí, když žádné nepadlo, sama otevřela dveře na balkón a jedním ladným pohybem vyskočila na kluzké zábradlí. Rozhostilo se naprosté ticho. Všichni v místnosti upřeli pohledy na Tamařiny záda. Kdyby jí viděli do tváře, spatřili by ten nejkrutější výraz jakého je rozzuřená žena schopna, protože odložila masku, za kterou své pocity skrývala. Kdyby nepromluvila, všichni by na ní upírali své zraky věčně. "Odejděte a já vám slibuji, že zůstane naživu. Pokud zůstanete, tak vám to nezaručím, ale budeme se snažit, abychom vám uštědřily rány, které se budou vstřebávat pouze týdny. Jak ty psychické, tak fyzické.. Nebudeme usilovat o vaší smrt, ale může nám to uklouznout." Ben z jejich slov, cítil obrovskou nenávist a potěšení. Muselo jí dát velkou práci dát jim vůbec možnost výběru. Viděl jak barbaři zaváhaly. Co jim může udělat banda holek? Jenže  to, jak se před nimi zjevily dvě z nich a ty lampy a elektřina, která obklopovala tu černovlasou bestii, jak na ní vzpomínaly, to je mátlo. Tohle přece není normální! Nebo je? Nikdo z nich se ale nehnul, až na jednoho, ale ten udělal krok vpřed a více stiskl pálku ve svých rukou. "Nepůjdu pryč. Banda ženských mi nic udělat nemůže." S tímhle plivnul na zem směrem k Eleně a jí bylo hned jasné, že on bude její první protivník, neboť tohle brala jako urážku její osoby. Tamara se nelítostně usmála. "Jsem ráda, že ses rozhodl takto, egoistický pse. Nic nemiluji víc, než když muž podcení ženu a jsem si jistá, že má společnice, k jejímž nohám si plivl to necítí jinak. Doufala jsem, že to já budu ta, která ti zlomí žebra, ale nemohu ignorovat, tvé činy. Doufám, že budeš naživu, až bude po všem. Ráda se s tebou utkám za pár let. Pokud si budeš troufat znovu a nezměníš se." Hora masa udělala pohrdavé gesto, ale Tamaru s Elenou to ještě více potěšilo. "Nikdo nezměnil názor?" Zeptala se znovu Tamara a odmlčela se. "Výborně. Jakmile uděláte krok, sestry si vás rozdělí. Kdo se dostane ke dveřím je můj a bude litovat." Dívky které bojovaly především fyzicky zaujaly bojové postoje. Ostatní zůstaly bez hnutí a připravovaly se na psychickou zábavu, zatímco Anysa horlivě kontrolovala myšlenky útočníků a analizovala jejich rozhodnutí. "My nechceme vás! Chceme jeho!" Vykřikl jeden pes z řady. "Proč?" Zeptala se Marína a v očích jí jiskřilo. "Protože sem nepatří!" Vykřkl jiný. "Ne!" Vykřikla Kália zpoza okna a vyběhla na balkón. "To vy sem nepatříte! Psi jako vy by existovat neměli!" Dokončila své a ukázala prstem na každého z přítomných. Tamara švihla po Kálii pohledem a šeptem jí okřila, ať se vrátí na své místo. Jenže Kália se ani nehnula. Myslela si, že trénovala tak tvrdě, že zvládne všechno. "Je to opice!" Vykřikl další. "Ať táhne!" Ozval si jiný. Všechny dívky se snažily neudělat ani pohyb. Nepřítel musí zaútočit první jinak by to byla vražda! Uklidňovaly se v duchu. Jenže každé jejich slovo jejich sebeovládání nahlodávalo víc a víc. "Pojd'te  pejsci!" Vábyla je Vela. " Udělejte co máte a bijte se za své odporné názory!" Přikazovala jim bez lítosti a věděla, že poslechnou nebot' nikdo jejím slovům neodolá, když používá své nadání. Jenže Kália byla nedočkavá. Nestačilo jí, že za vteřinu udělají první  krok vstříc své záhubě. Seskočila ze zábradlí balkónu, ladně přistála na zemi a rozběhla se vstříc prvnímu psovi, který jí byl nejblíže. Jenže on vytáhl zbraň a stm nikdo nepočítal. "Kálio ne!" Vykřikl Ben, když mu došlo, co se děje. Kália v tu chvíli neviděla jinou možnost. Musí k němu doběhnout, než vystřelí, aby ho dotekem vyřídila. "Olio, dělej něco!" Drkla Anysa do dívky stojíc po jejím boku. "Zastav ho!" Vyštěkla na ní. Jenže Olia se nedokázala hnout. Jen se dívat. "Sereno!" Otočila se Anysa k nejstarší, jenže věděla že ani ona nic dělat nedokáže. Rozhlédla se zoufale po místnosti, aby viděla jak je na tom Ben. Jenže ho nikde nenašla. Rozhlédla se znovu s novou a ještě větší panikou, že na okamžik zapoměla na svou sestru,ale potom zachytila jeho myšlenky. "Musím jí zachránit! Nesmí se jí nic stát!" Ucítila jeho pocity a ocitla se v tranzu. Nedokáza nikoho varovat ani myslet na nic jiného. Byla v jeho těle a sledovala vše jeho očima. Pak slyšela výstřel. "Ne! Ne!" Řvala v duchu, ale to nebyla ona to byl on. Vyběhla ven a ucítila na svém tělě nenávistný bezdůvodný pohled. Slyšela, jak se k ní rozběhlo několik lidí. To byly ti chlapy napadlo jí. Koutkem oka se na ně zaměřila a měla pravdu. Znovu se v nich rozdmíchal barbarský oheň. Viděla jak se její sestry davají do obrany. Nikdo se teď nemohl zabývat Kálií. Jenom ona. Přelétla pohledem po bílém bojišti a našla jí. Uprostřed červeného sněhu po boku těla jednoho ze psů. Rozběhla se k ní, jak nejrychleji jí to nohy dovolily, ale nepřipadalo jí to dostatečně rychlé. Uměla běhat víc! Tak proč né teď. "Káy!" Zavolala bezhlavě mužským hlasem. Nechápala to. Všichni jí přece říkáme Kal, tak proč jí najednou oslovuju jinak. "Jsem v pořádku!" Zašeptala sestra. "Ne to nejsi! Káy proboha! Co tě to napadlo!" Ozvala se znovu tím hlasem. "Bene promin!" Zavzlykala Kália. "Já se neudržela. Nemohla jsem!" Cítila jak jí pažemi objala a její tělo se začalo postupně uklidňovat. Všimla se rány na jejím rameni a poznala škrábnutí kulky, které jí ho zdobila. Jenže to nevysvětlovalo takovou kalůž krve. Pak to pochopila. Výstřely byly dva a muž který smíval svou tvář v té červeni byl ten, kterého zasáhla druhá kulka, teď byl mrtví. Nechápala proč teď cítí strach, když s tímhle se muselo počítat, ale byla ráda že je Kálie v pořádku. To je hlavní! Je v pořádku a najednou se ocitla jinde. Po očku viděla Serenu, která jí podpírala se starostlivým výrazem. Kdyby tu nebyla, nejspíše by Anysa spadla k zemi pod tíhou své hlavy. Poznala znovu své ruce, ale nebyla si jistá svým hlasem. Mlčela dlouho a snažila se zůstat jen ve své mysli a o nikoho jiného se nestarat. Zabralo jí to celých pět minut a věděla že za další dvě mniuty bitka skončí. Nadechla se znovu svými plícemi. Cítila že její tělo hoří a čelo jí skrápý pot. "Už je to dobré" Pokusila se Serena o ujištění. Anysa nepřítomně kývla hlavou. Před chvilkou byla v Benově těle. Pochopila, že neřekla svou vůlí jediné slovo, ale byla pouhý pozorovatel. Nevinný divák v první řadě. "Kal je v pořádku, bylo to škrábnutí." Serena kývla "Dobře drahoušku." "Jen si chvilku odpočinu." Odpověděla Anysa na ještě nevyslovenou otáku a svezla se k zemi, kde do vteřiny ztratila vědomí. Zdály se jí sny o přítomnosti a věděla že až se vzbudí bude po všem. Ve spánku sledovala Tamařiny kočičí drápy a skoky, když se přidala ke svým sestrám. Viděla Elenu, jak se zjevuje a zase mizí, aby mátla svého protivníka nejvyššího psa a uštědřila mu tak drsné rány, aniž by se jí stihl vůbec dotknout. Spatřila Marínu, jak si hraje se svou mocí, dávajíc elektrické šoky. Olia se vzpamatovala a přenesla Bena s Káliou znovu do bytu. Potom viděla Serenu, která se připojila až nakonec, aby zmrazila ledem ty psy, kteří svůj boj prohrály. Peyla tančila kolem svého protivníka hadím tancem a pokaždé když jí její útočník chtěl usadit novou ránou, přiměla své tělo aby se ohlo tak, aby vždy minul a poté mu jeho nezdar oplatila. Když byly všechny ochránkyně hotovy a muži leželi v bezvědomí na zemi nebo se dívali zmrazenou tváří skrz led, Anysa se konečně probudila do místnosti plné žen. Všimla si, že Kália má již ošetřené a obvázené rameno, jenže seděla naprosto bez hnutí pod přísními pohledy. Nikdo si radost z úspěchu nevychutnával, nebot' byl přítomen i velký neuspěch. Anysa se posadila do nepříjemného ticha a hledala v myšlenkách něco, čím by Kal zachránila, když v tom k viné dívce přistoupila Serena. "Bylo to od tebe neuvážené! Každá z nás se dokázala ovládnout a ty jako jediná předvedeš takovou scénu! Jindy bych rozhodnutí nechala na ostatních, ale tys toho psa zabila a ani tvá obhajoba, že ses bránila ti nepomůže, protože to ty jsi zaůtočila jako první! Už s námi nebudeš bojovat. Nikdy!" Všechny sestry mlčely. Serenino slovo mělo nejvyšší váhu, i kdyby nesouhlasily všechny, protí nevyšší to nestačí. "Nejsi hodna své moci. Sestry spojte své ruce okolo Kálii." Všechny ochránkyně hned poslechly a spojily ruce, až na Anysu, které stále seděla na gauči. Kália nebyla jen její sestra, ale v žilách jim kolovala stejná krev. Nemohla uvěřit tomu, že by Kália přišla o svou moc a ona o svou sestru. "Anyso ty taky. Musíme všechny." Zavelela Serena. Anysa se pomalu zvedla z gauče a kráčela malými krůčky jako na popravu. V každém tom těžkém kroku hledala způsob, jak svou sestru zachránit. Když v tom jí někdo chytil za zápěstí. Sklouzla pohledem a poznala Benovu ruku. Tázavě s nadějí mu pohlédla do očí. "Bene nech jí. Nakázala Serena autoritativním hlasem. Ben propletl s Anysou prsty a stikl jí ruku. Anysa se snažila přečíst Benovi myšlenky, aby věděla co má za lubem, ale byla zesláblá a těžko dolovala v jiných myslích, než v té svojí. Spolu tedy přešly k hloučku dívek a zaštítily Káliu. " Ustupte od ní." Zasyčela Olia, který trochu nedočkavě přešlápla. Anysa zachytila její žárlivou myšlenku a rozhněvala se. "Ne!" Odmítla. Ben obmotal druhou ruku kolem Kálii a zvedl jí k sobě. "Nezaslouží si, abyste jí odňaly její dar. Jednala bezhlavě, uznávám, ale vy jednáte přísně." Když mluvil, jeho hlas se vynul kolem každé z ochránkyň, ale věděl že vítězství je daleko. "Zabila psa!" Vyštěkla znovu Olia. Anysa ucítila jak se Elena v myšlenkách zachvěla a uvědomila si, že její protivník nebyl taky zraněn, ale zabit. "Elena taky zabila." Použla Anysa okamžitě nalezený argument. "Ale to bylo v průběhu, až když Kália boj sputila a kromě toho neuposlechla rozkaz a nebyla tam, kde měla být." Ozvala se Maria. "Nevyčítám jí to já, neměly byste vy!" Přidal se znovu Ben. "Koho zraní příště? Bylo štěstí, že svou chybu odnesla sama!" Pronesla svůj ortel Peyla. "Beze mě jí svůj dar neodejmente!" Varovala Anysa. "Musíme být všechny a já nesouhlasím a nepodvolím se." Tamara zasyčela jako kočka, když jí Serena zarazila a přistoupila krok k Anyse. "Uděláme dohodu Anyso. Ty víš že tvých schopností si ceníme, ale už dávno jsem poznala, že mezi námi nechceš zůstat a jsi tu jen kvůli své sestře. Mám návrh." Anysa polkla. Serena věděla že pro svou sestru je schopná čehokoliv. "Jaký?" Serena se usmála. "Tvůj život za její. I když jí schopnosti zůstanou, musí tu zůstat. Kde přesně už je mi jedno, ale s námi pokračovat nemůže a mi tu zůstat nesmíme. Svůj úkol jsme splnily a teď si nás rada žádá jinde. Budeš putovat navždy po mém boku a já ti přísahám, že tvá sestra bude navždy v bezpečí." Kália střelila vyděšeně pohledem ke své sestře. Anysa se, ale nerozmýšlela. Život její sestry byl pro ní, víc než vlastní. "Příjmám." Napřáhla Anysa ruku k Sereně. "Sestřičko ne!" Vyjekla Kália, ale Serene už potřásla ruku s Anysou a dohoda tak byla spečetěná. "Pro tebe cokoliv Káliko. " Ohledla se Anysa s úsměvem na Káliu, které se oči zalily slzami. Ben nebyl schopný slova. Netušil jak to mezi Ochránkyněmi funguje. Život za život. Doufal že obhájí Káliu, ale netušil jakou obět přinese Anysa. " Zbohem sestřičko a opatruj se." Pronesla svoje poslední slova Anysa a pustila se Benovi ruky, když ucítila, že je jako už tolikrát zvedá vítr a odnáší je pryč. "Postarej se o ní." Zaprosila naposled v Benových myšlenkách a ukázala mu svůj úsměv i starost. Ben kývl nazpátek. "Postarám." Slíbil v duchu a Anysa věděla, že slib dodrží.



He and dreams

4. srpna 2010 v 19:36 | Claire McCoy


Vidím se jak si obouvám kecky. Vidím se jak za sebou tiše zabouchnu dveře. Přitáhnu si rukávy svého milované svetru až těsně k prstům. Na zápěstí pod jedním z nich se mi houpe Bellin vysněný náramek. Vidím se dojít až k místu, které až nezdravě často popisuju v příbězích. Vidím se jak si obejmu kolena a dívám se na klidnou hladinu. Sním o obětí. O pažích ve kterých bych se mohla schovat patřící člověku, kterýho až příliž často vídám ve svých snech.

Vidím jeho ruce, které mě neobejmou. Sama to vím až moc dobře a přesto si ty představy nedokážu zakázat. Kéž bych aspoň věděla že si to zasloužím abych po něm mohla toužit oprávněně, ale nezasloužila bych si to ani kdybych se k němu hodila. Tělem i duší. Už jen to že bych to dokázala vyslovit nahlas dokazuje jak moc jsou moje přání tak vysoko a moje nároky nicotné.
Miluju když sním a když mě jeho paže opravdu drží v obětí. Když tiše brouká melodii a já opravdu můžu sedět jen tři centimetry od něj a poslouchat. Zabalit se a obrnit svou mysl těmi tóny a vědět že když se to děje, tak mi nic neublíží.

Miluju když se mi zdá sen ve kterém je všechno tak živé a plé hrozeb, než pak najednou vše zmizí, protože se oběví právě on a v tu chvíli je to jenom on. Miluju těch pár vteřin, které pro mně znamenají svět, když můžu hledět do těch jeho očí a otočit se a cítit jeho upíríjící se pohled na mně. Je mi jedno že je to jen pohled jen melodie a jen obětí. Přesto je to víc, než co bych od něj kdy mohla dostat, ale pak se vzbudím a je to pryč.
Dožene mně realita a ta mluví za všechno. Nakonec mi je pak líto že se mi zdají ty sny. Radši nic než vědomí že nenárokuju. Méně by to bolelo. Být nikdo ale být s tím spokojená. Bylo by to lepši než aby mi ty sny namouvaly něco jinýho.

 
 

Reklama