My heart, how are you?

Feel his touch

11. září 2010 v 21:52 | Claire Lullaby





29. Sklenička jí vypadla z rukou a roztříštila se na milion malinkatých kousíčků. V každém z nich viděla Claire něco, co by jí dokázalo s určitostí zabít. Né její tělo, ale zabít její srdce. Zlomit ho. Zbavit ho radosti a lásky. Nedokázala se pohnout, přesto se svezla na podlahu a tvář schovala v dlaních. Nedokázala si vybavit proč. Proč jí padají slzy po tváři. Proč tu tak bezmocně sedí na zemi v moři střepů. Proč jí sklenice vypadla z rukou. Co viděla? Co bylo v její budoucnosti? Nedokázala si to vybavit, ale ten chlad, samota a bezmoc jí obklopovaly. Měla pocit, že už nikdy nevstane. Už nikdy neucítí jeho ústa na svých. Už nikdy jí neobejme. Jediný kdo jí dokázal obejmout byla zlá předtucha. Věděla, že by se měla pohnout, ale nedokázala se přenutit. Jedna její část si přála, aby se vzpamatovala, protože nedávalo žádný smysl tu být. Přála si, aby tu byl a pomohl jí vstát. Dokázala jen vnímat čas a vycházející slunce. Které vystřídalo jas měsíce. Uvědomovala si to, protože byla naproti oknům. Netušila kdy jí ruce spadly ke kolenům, aby je pevně objaly. Cítilala svůj nepřítomný výraz, hledíc z okna. Uvědomovala si, že jí na kůži začíná hřát sluneční svit. Pak uslyšela kroky. Snažila se pátrat ve své paměti, čí kroky to jsou. Kde to vlastně je. Potom si uvědomila, že jí někdo našeptává konejšivá slůvka. Byl to moudrý, ženský hlas plný pochopení. Claire nevědomky vyhledala babičiny oči a vpila se do nich. Její babička nikdy nebyla zlá. Byla to žena, která za každé situace, udělalo to správné. Jakoby věděla, co je v tu chvíli potřeba. Nikdy nevyčítila ani nezuřila. Claire si nedokázala vybavit, žádnou vzpomínku ve které, by muselal popřít její dobrotu. Věděla, že její babička žije úplně jiný život. Na světě neexistovala žena, která by jí byla podobná. Měla pocit, že tu nikdy není, ale přesto se oběví v tu chvíli, kdy jí Claire potřebovala. Ničivé pocity jí začaly pomalu opouštět a ona dokázala vstát. Nepřítomně si nechala navléknout bundu. "Musíš se jít projít Claire. Pomůže ti to." Poradila jí babička a nasměrovala jí ke dveřím. "At, se stane cv budoucnu cokoliv, zvládneš to." Zašeptala ještě, líbla jí na čelo a nechala jí přede dveřmi. Claire sáhla na kliku, která jí zastudila. Tělem jí projela úleva. Byl to jiný chlad, než předtím. Tenhle jí utěšil a nabyl její tělo novou energií. "Babča má pravdu." Zašeptala si sama pro sebe a otevřela dveře. "Zvládnu to." Povzbudila se a otevřela dveře do známé ulice.



Why?

20. srpna 2010 v 23:45 | Claire McCoy



28. Klopýtala. Krok za krokem. Opakovala si stále dokola. Jak je to možný? Teď jí připadalo jako by měla nohy těžké jako kámen a každá její myšlenka vážila snad tunu. "Katy?" Ozvala se zavolání. "Katko!" S úšklebkem se otočila za tím naléhavým hlasem. Nesnášela když jí tak někdo řekl, ale bylo jí blbý to říct nahlas a ještě aby někomu do očí to teda asi ne. Trochu jí to vyvedlo z otupělosti, když si uvědomila že se za ní řítí Hanka. "Ahoj Haní." Vypravila ze sebe trochu přidušeně, což jí ani nepřekvapilo vzhledem k tomu, že to není zase tak dávno co jí málem umačkal dav ječících fanynek. Přinutilo jí to znovu se zašklebit. Nikdy by jí nanapadlo, že někdo může mít i takovej konec. Oddychla si, když se jí v hlavě oznámila, že jí zachránily. "Jsem ráda, že jsi v pořádku! Málem mě odnesly, když jsem viděla, že tě tahají z davu. Nehýbala jsi se. Díky bohu, že jsem tě našla, jinak bych neměla klid." Katy zalapala po dechu. "Hanko pozor nebo to budeš ty kdo mě udusí." Snažila se ať to zní přátelsky, ale bolel jí celý člověk na to aby byla mluvila vlídně a Hančino obětí ve kterém byla právě svírána jí moc nepomáhalo i když byla ráda, že jí teď spadl kámen ze srdce. Aspoň v to doufala. "Jé promiň. Kde jsi vůbec byla?" Zeptala se jí Hanka najednou zvědavě. Katy si prohrábla vlasy a uvědomila si že v té ruce drží papírek od Bena. "Nevím jistě. Myslím, že mě probralo pár lidí. Slyšela jsem Moničin hlas, ale pak najednou bylo ticho a já se probrala ve stanu. Bylo mi blbý tam být, tak jsem se sebrala a radši jsem odešla." Zastrčila si ruku s papírkem do kapsy. Nebyla si jistá co je na něm napsaný a ani se tím nechtěla chlubit. Hanka nejistě kývla. "Ach tak. Hlavně že jsi v pohodě. Půjdeš se ještě kouknout?" Otázka jí zaskočila ale hned jak padla, tak neměla chuť se znovu tlačit davem. Při té představě se jí ve tváři oběvil zdrcující výraz. "Myslím že ne Haní, to se radši nechám umlátit bezdomovcem než tam být znovu." Hanka pochopila. "No tak se zatím měj. Napíšem si." Domluvila a dala se na odchod. "Měj se. " Zamumlala Katy a vydala se opačným směrem. Mířila k nějakým opuštěným stolečkům. Bylo jí to jedno. Z dálky rozeznala židle a to bylo skoro to jediné co jí zajímalo. Možná si ještě chtěla zajít pro podpis, ale nevěděla to jistě. Byla Hanka vážně bez sebe strachy nebo se jí za zády posmívala? Zakroutila hlavou. "Jsem paranoidní." Samozřejmně že o mě měla strach. Ujistila samu sebe a pak šla chvíli mlčky a snažila se na nic nemyslet dokud se nesvalí na židličku. Když se tak stalo hlava jí začala pracovat na plné obrátky a bodala do ní jednu věc za druhou. K tomu se ještě spouštěly komentáře a roje otázek. Chvíli to nechávala být, než jí to nakonec přestalo bavit. Sáhla automaticky do kapsy pro mobil. Vytáhla ho, ale kromě něj vytáhla nevědomky i Benův vzkaz. Rozhlídla se a pak znovu upřela oči na ruku s trofejí. Položila si mobil na klín a začala rozbalovat překvápko. Lísteček byl mení než se zdál. Chvíli se zmohla na tiché. "Huh!" když přelétla obsah. Měla pocit, že sebou sekne, ale nechtěla si znovu projít tím, jak by se koukala na svoje tělo když se topí. Oklepala se, aby zahnala churné myšlenky a znovu se přesvědčila jestli vidí to co si myslí. Konečně to ze sebe vysypala nahlas. "Číslo! On mi dal svoje číslo!" Byla naprosto vedle. Nechápala to. Proč?



I can not believe this happened

17. srpna 2010 v 14:10 | Claire McCoy

__flashReplacement__


27. Nevěřila svým očím. Celých pět minut nebyla schopná logicky uvažovat. Byla jím omámená. Po těch minutách si uvědomila, že je vlastně naživu. Nechala se tím radostným pocitem obejmout a sklouzla očima z Benovi tváře. Ve dvou vteřinách si přejela v duchu všechno co se odehrálo v její hlavě když omdlela. Na konci všeho si uvědomila, že není ve stanu s Benem sama. Na okrajích jejích myšlenek se začala klubat panika a pocit trapnosti. Koukla po očku na všechny přítomné, kteří byli svědky jejího takzvanéno ponížení. Aspoň ona sama by to tak nazvala. Cítila, že se jí ve tváři jeví pocity, které se proháněly její myslí. Radost z toho že žije. Okouzlení, že je na dosah Bena. Stud, že se jí tohle stalo a pocit viny z toho, že je zdržuje. Všimla si, že se na ní Monika upřeně dívá. To její vinu ještě prohloubylo. V duchu si pomalu začala nadávat. Nevěděla jestli má promluvit, ale přála si ať to udělá někdo jiný. Najednou vešel do stanu někdo další. Chvíli si s někým něco šuškal a potom si odvedl jednoho z finalistů pryč. Po chvíli slyšela jak dav venku propuknul v radostné pištění a potom slyšela zpěv. Napočítala do deseti a potom se zvedla z pohovky. Nechápala jak jí sem dostaly. Cítila na sobě až mnoho očí, než aby se cítila jinak než v rozpacích a ticho kolem ní jí taky moc nepomáhalo. První našla svoje ústa a potom se nadechla a spustila. "Citím se opravdu dost trapně. Ani nevím co říct. Chtěla bych vám poděkovat, ale asi bych už měla jít. Máte dost starostí a mě tu nikdo nepotřebuje. " Snažila se aby to znělo aspoň trochu normálně, ale byl to skoro šepot. Nevěděla jeslti jí někdo rouzměl a bála se podívat na všudy přítomné tváře. Rozhledla se po stanu a hledala rychlý únik. Potom jí nechtěně oči sklouzily k Benovi a k tašce kterou měl na klíně. Vykouzlilo jí to úsměv. "Doufám, že budeš mít aspoň trochu radost z toho co v ní najdeš." Zase šepot. Proboha to nemůžu mluvit nahlas? Promítla si v duchu. Věnoval jí úsměv. "Děkuju. a vážně se cítiš už dobře? Byla si mimo docela dlouho." Rozpoznala, že se snažil o nenucený tón. Slyšela si někoho odklašat. Podívala se na dotyčného. Byla to Monika. "Ben byl úplně nesvůj. Takovýho jsem ho ještě neviděla." Cítila z jejího hlasu seběvědomí a přátelskost. Trochu připitoměle jí věnovala smile. "Opravdu vám děkuju už jsem v pořádku. Měla bych jít a vy máte koncert a autogramiádu. Možná se ještě uvidíme." Neveděla jeslti svoje slova myslí upřímně, ale opravdu se chtěla dostat pryč. Připadala si jako naprostý blbeček. V duchu se prala sama se sebou. Z touhou zůstat zde, ale i s tím dostat se odsud. Ukázala na východ. "Můžu tudy?" Snažila se nedívat na Bena, ale právě on jí odpověděl. "Vyprovodím tě." Cítila jak k ní míří a přitom taky to, jak se jí zrychluje tep. Proboha uklidni se, je zadaný. Nadávala si. Zadaný s holkou, která je pro tebe skoro jako sestra. Doufala, že to její reakci na jeho těsnou přítomnost sklidní.  Vydala se sním tedy k okraji stanu. Když se zastavila odhodlala se mu kouknout do očí. Vynaložila opravdu velké úsilý se v nich neztratit. Skoro neslyšela co říká, ale ucítila, že jí do rukou vkládá papírek. Zmohla se na úsměv a potom se vydala pryč. Pryč od něho proti tomu, že její srdce křičelo, ať se otočí a běží zpátky za ním. Rozum měl nakonec převahu.




Dream Evil

5. srpna 2010 v 16:58 | Claire McCoy



26. Byla v lese. Nevěděla jestli běží nebo se jen prochází. Možná obojí. Připadalo jí to zvláštní. Cítila kolem sebe mnoho pachu a vůní. Naprosto přirozené pro stromy a mech. Jenže něco nebylo v pořádku. Neměla by tady být. Né právě teď. Jak se tady ocitla? To je mrtvá? Ne. To není možné. Nemůže být. Zastavila, aby se stihla nadechnout. Vlastně ani nevěděla jestli ovládá své vlastní tělo. Dala se znovu do chůze, aniž by to svým chodidlům přikázala. Takže sní? Sledovala kam jde, když jí najednou došlo, že ve svém těle ani není. Vždyť nevidí svýma vlastníma očima, ale z pozice někoho dalšího. To je snad přízrak? Vědomí oddělené od svého vlastního těla? Co se to děje? Její tělo pokračovalo dál. Prodírala se zvláštními keři. Byla si jistá, že takové v životě neviděla. Potom narazila na kapradí, ale to bylo skoro stejně vysoké jako běžné dospělé stromy. Rozhodla se jít skrz něj. Vlastně tudy jít nechtěla, ale její fyzická část ano, takže jí nezbylo nic jiného, než jen přihlížet. Najednou ucítila, jak se kolem začala rozprostírat mlha. Šla dál a dál a pak si uvědomila, že stojí po kotníky ve vodě. Otevřela ústa. Měla dojem, že její tělo promluví, ale místo toho se ústa znovu zavřela. Její tělo, nahromadilo v plicích vzduch a potom znovu zpozorovala změnu ve svém obličeji. Došlo jí že našpulila rty a nakonec jemně odoufkla mlhu kolem sebe. Připadalo jí nesmyslné, že mlha opravdu ustoupila. Potom viděla své oči pozorovat vodní hladinu. Vypadala klidně. Skoro jako nemluvně. Proč jí pak ale pozoruje? Příblížila se blíže ke svému tělu. Nakoukla přes rameno a najednou neviděla jen odraz kapradí v mlze. Ve vodě plavaly její vzpímínky. Výjevy od jejích batolecích let až po dobu kdy poprvé uviděla Claire. Byla jako v tranzu. Dokázala jen pozorovat tu nezranitelnější a nejroztomilejší hnědovlásku jakou kdy poznala, když v tom zaslechla hlasy. Byly jí povědomé. Známé. Kde je slyšela? Kdo na ní mluví? Stála jako přikovaná. Teda aspoň jako duch ano, ale její tělo se pomalu ponořovalo do vody. Katy si toho všimla. Zhrozila se. "Stůj! Utopíš nás!" Byla strachy bez sebe. Snažila se své tělo přinutit, ať vyleze. Jenže zbytečně. Ono už dávno zmizelo pod hladinou. V tom ucítila v puse vodu. Před očima se jí zatmělo. Někdo na ní stále mluvil. Né. Někdo na ní volá. Znovu ucítila v ústech vodu.
Instinktivně jí vyprskla. "Katy? Katy jsi v pořádku?" slyšela dívčí hlas, ale bála se jí odpovědět. Stejně by jí neslyšela. "Dejte jí čas. Je v šoku." slyšela další. Cítila něčí paže ovinuté kolem ní. Cítila něčí dech až příliž blízko. "Katy?" promluvil něžně. "Otevři oči." zaprosil. jak by mohla otevřít oči? Když je neovládá. Vždyť nemá žádnou moc nad svým tělem. Vždyť je mrtvá. "Prosím. Otevři oči." zaprosil znovu ten hlas. Ten hlas. Komu patří? Snažila si ho v duchu vybavit. "Prosím." slyšela ho znovu. "Bene je v bezvědomí. Nech jí ať se trochu prospí." uslyšela další hlas. Ben? On je tady? "Bene?" Promluvily její ústa. "Katy? Katy otevři oči. Jsem tady." Zavrtěla hlavou. "Ne. Ty tady nemůžeš být. Nemůžeš být mrtvý." Byla zoufalá. "Katy já nejsem mrtvý. Podívej se na mě." "Jenže, já jsem mrtvá. Viděla jsem to. Umřela jsem." Trvala na svém. Došlo jí, že zní vyčerpaně. "Jenom jsi omdlela." vysvětlil jí někdo další. Omdlela? To všechno byl jenom sen? "Otevři konečně ty oči, ano?" zaprosil Ben a tušila, že to řekl naposled. Pokusila se tedy vyslat signál svým víčkům. Najednou ucítila nepřejemné světlo skrz řasy. Zamrkala a potom se snažila je otevřít pořádně. Když se jí to povedlo uviděla ten nejkrásnější úsměv na celým světě a byl jenom byl pro ní. Byl to Benův úsměv.


Meeting

5. srpna 2010 v 16:41 | Claire McCoy



25. Všude panoval hluk. Fanoušci ječeli jako o život. Přála si mít tu moc všechny umlčet, ale to bylo nemožné. Připadala si v tom zástupu nesmyslně hloupě. Viděla, jak se některé holky snaží přelést zábradlí, které je dělilo od jejich idolů. Zakroutila hlavou. Poté si všimla, jak někdo hodil po Denosi plyšákem. Vzpoměla si na svou tašku. Chtěla jí zvednout a přehodit přes zábradlí, ale lidi se jí lepili na záda. Viděla kolem procházet bena. Přímo před jejíma očima. Jako vždy byl neuvěřitelně andělský. Instinktivně na něj zavolala. Otočil se za hlasem a po dlouhé monutě jí našel. Nikdo z nich nechápal jak je to možný.. Byla mu povědomá. Nedalo mu to a vydal se k ní. Když viděla jeho kroky mířit k místu kde stojí, cítila jak nátlak za ní zesiloval. Taška byla zablokovaná pod jejím pasem. Nebylo moýné mu jí dát. Lidi jí tlačily na zábradlí víc a víc. Stěží se mohla nadechnout. Když už byl skoro na dosah ruky uvědomil si, že když se ještě kousek příblíží dav jí umačká. Střetl se s jejím pohledem a vykouzil na své tváři omluvný výraz. Nevěděl co říct a tak se mlčky otočil k odchodu. Zmizela jí poslední naděje, ale nad tím neměla čas přemýšlet. Když Fanoušci viděli jak jejich idol odchzí pryč, přitačili Katy na zábradlí víc než předtím. Katy si uvědomila, že nemůže dýchat. Pokusila se couvnout, jenže to se jí nepodařilo. Přepadlo jí zoufalství. Před očima se jí začaly míhat černé scénáře. Bála se. Snažně přemýšlela, ale nemohla nemohla najít žádně řešení, tak spackané situace. Slyšela, jak na ní někdo volá, ale nedokázala odpovědět. Začaly se jí zavírat oči. Slyšela povědomé hlasy. Jeden z nich byl ale starostlivější než ostatní. Nemohla si vzpomenout komu patří. Někdo prosil. "Vytáhněte jí!" Nevěděla co se děje, protože v tu chvíli byl nátlak tak velký, že ztratila vědomí. Rozhostilo se ticho a ona jednou svojí části mysli pochopila jednu věc. Omdlela.



Familiar face

5. srpna 2010 v 14:48 | Claire McCoy



24. Počasí se nezdálo tak vlídné, jak tomu bylo ráno. Když občasně vzhédla k obloze, došlo jí že se zatahovalo víc a víc. Protože měla jen ten svetr začínala jí být pomalu zima. Nevšímala si toho. Rozhlížela se všude kolem a snažila se najít dobré místo. Parkoviště vypadalo přelidněně. Davy slečen se prodíraly dalšími davy se shanou se dostat co nejblíže k podiu. K tomu se Katy dopracovat nechtěla. Chtěla si najít jiný způsob, jak Benovi předat tašku. Nelákalo jí mačkat se u repráků. Přemýšlela kudy asi budou finalisti procházet a kam vůbec půjdou, než se dostanou na podiu. Když uviděla bílí stan a k němu oplocenou cestu rohodla se prodat co nejblíže k němu. Všude panoval strašný hluk. Když se protlačila davem do první linie šílenství připadalo jí, že přišla a pravou nohu a je po kocovině. Nenapadlo jí si vzít špunty do uší. Na co proboha myslela. Lidé se překřikovali navzájem. Slyšela dívky odpočítávat ty zatraceně dlouhé minuty. Zakoukela očima a začala radši kontrolovat obsah tašky pro Bena. Když zjistila, že plyšák ani dopis neutržili žádné vážné zranění a samotná taška vypadala ještě v dobrém stavu někdo jí sáhl na rameno. Lekla se a rychle se otočila. Dívka naproti ní se omluvně usmála. "Promin. Zahlídla jsem tě a chtěla jsem se tě zeptat jestli půjdeš se mnou k podiu." Katy chvíli mlčela, než si vůbec srovnala v hlavě co jí vlastně Hanka řekla. Když si přectavila, že se tím davem bude prodírat znovu nebylo ji dvakrát do dalšího úsměvu. "Promiň Haní. Zkusím to tady a kdyby mi to tu nevyšlo, tak se protlačím k tobě." Hanka pokrčila rameny. "Jak myslíš. tak se uvidíme potom." Kývla a chtěla Hance říct ahoj, jenže jí někdo praštil loktem do brady. Katy se zapotácela. Hanka jí chytla za ruku. "Ježiši dávej bacha ty krávo!" Okřikla holku co zrovna bez zájmu odcházela pryč. Katy se držela za bradu. "To byla pecka." Hanka si jí starostlivě prohlédla. "Si v pořádku?" Katy kývla. "Snad jo. Děkuju." "Není za co Katy. Kdybych to holku ještě dohnala vrátila bych jí to. Takový sobecký lidi jsou úžasní." "Nech to být. Stejně si neuvědomí, jak se chovají." "To máš pravdu." souhlasila Hanka. "Pěkný náramek." Pochválila ho. Katy se chytla za zápěstí. " Skoro jsem na něj zapoměla." Řekla polohlasem a začala si ho sundávat Hanka na ní trochu nechápavě zírala. Když si toho Katy všimla zasmála se. "Víš, když jsem byla na cestě sem. Napadlo mě, že ho dám Benovi." Hanka kývla,, že jí chápe. "Nehledej v tom logiku." "Nehledám." Uchechtla se. "radši už půjdu." "Jasně, tak zatím ahoj." Usmála se na ní a dala náramek do tašky. Pak zaslechla takovou dávku jekotu, že si přála mít aspoň deset rukou, aby mohla umlčet aspoň ty kteří stály až příliž blízko ní.



Half a minute

4. srpna 2010 v 19:34 | Claire McCoy





23. Celou cestu vlakem poslouchala "Save room" a "Family Portrat" Culila se na neznámé tváře spoluestujích a bylo jí upřímně jedno, že vypadá jako blázen. Tenhle den prostě nemůže nic pokazit. její ruce stále sklouzávaly k tašce s plyšákem. Její zápěstí bylo zdobeno neposedným náramkem, který si jí začal připomínat jakmile si vyhrnula rukávy svetru. Byl jedna z nejmilejšách věcí, které měla. Když dojela na nádraží chvíli se procházela ulicemi. Když usoudila, že je čas se najíst zamířila do jedné z restaurací a dala si něco k jídlu. Když dojedla vytáhla s tašky obálku s dopisem a otáčila jí zamyšleně v rukou. Potom jí schovala a vyšla z restaurace ven. Trvalo jí pár chvil promyslet, jak se dostane na místo konání, kde dorazila ješě s předstihem. bylo půl třetí. Rozhlédla se kolem dokola. Všude byly hloučky lidí. našla si jednu osamocenou dívku a dala se sní do řeči. Od ní se dozvěděla, že se vše koná vzadu na pakrovišti. Podělala a šla si sednout na zábradlí. Tašku držela těsně u sebe. byla jí trochu zima. Měla jen ten zelený svetr. Pořád přemýšela o tom jaké to bude až to vypukne. Malovala si v duchu Benovu tvář, když jí vyrušl mobil. Koukla na displey a zajásala. Zmáčkla tlačitko příjmout hovor a ještě než ho přiložila k uchu nadšeně vyhrkla. "Ahoj Clí!"


Big day

4. srpna 2010 v 19:33 | Claire McCoy






22. Ležela v posteli a koukala do stropu. Byla schopná myslet jen na Bena. "Uvidím ho. Dneska ho uvidím!" Jásala ve svých myšlenkách. Zazvonil budík. Zakoulela očima. Stejně skoro nespala. Nemělo smysl ho vůbec nastavovat. Posadila se a umlčela ho. Přešla k oknům a vytáhla tričko, když si ho chtěla navléct došlo jí, že už je dávno oblečená. Zakroutila hlavou a zasmála se sama sobě. "Tak tohle bylo dobrý." Pochválila se a dala ho zpátky. Místo něj si vzala už jen zelenkavý svetr. Na chvíli do něj schvovala tvář a přičichla si k němu. Milovala tu vůni. Všechny věci, které se vypraly voněly, jak měly. Ale tenhle svetr voněl vždy stejně, ať už ho vyprala v čemkoliv. Chvli si ještě užívala jdo doteků a pak si ho přetáhla přes hlavu. Zkontrolovala se v zrcadle a přestlala už tak dokolané peřiny. Otevřela dveře svého pokoje a vyplížila se chodbou do kuchyně. "Prázdno." Konstatovala s úsměvem. Její první zastávka byla u ledničky. Chvíli uvažovala co dál. Když si prohlédla obsah a že moc na výběr neměla, rozhold a se pro tousty. Když udělala rodině snídani a sama se najedla vzala do ruky mobil. Chtěla zavolat Claire, ale pak si uvědomila, že bude ve škole. Dala ho zpátky do kapsy a začala bubnovat prsty o stůl, mezitím co pozorovala pomalé ručičky na hodinách. Když uběhla první půlhodinka nesnesitelného čekání, uslyšela kroky dalšího vstanulého. Ucítila jak jí líbnul do vlasků a automaticky poznala kdo to je. "Dobré ráno mami." Nahodila úsměv. "Dobré ránko zlato." Kývla a přesla ke dřezu si nalít něco k pití. Všimla si že v ruce muchlá kapesník. "Krásně to tu vůní." Pochválila polohalsně. "Vaší oblíbenou kávou." Dodala Katy. "Jo. Káva a děti. To jedinné máme spolu společného." Zamumla si pro sebe. "Zase jste se pohádaly?" Zeptala se a sledovala starostlivou mámu. "Záleží na tom?" Slyšela odpověď. Katy pokrčila rameny. "Nejspíše ne." Chvíli obě mlčely než mamka prolomila ticho. "V kolik vyrážíš?" Zeptala se. Katy koukla na hodinky a zvážila možnosti. "Vlastně právě teď." Odpověděla a vstala. "Jen si zaběhnu pro věci." Usmála se a rychle vstala. "Užij si to tam!" zavolala za ní máma s úsměvem. "Neboj." Odvětila přes rameno a vběhla do pokoje. Popadla tašku a klíče a běžela rychle zpátky přes chodbu ke dveřím. Přestírané spoždění uměla vždy dobře zahrát. Viděla, jak jí máma z kuchyně pozoruje a tak jí zamávala. Máma jí poslala vzdušnou pusu. Katy se usmála a uchopila kliku u dveří. Když je zavřela vydala se na vlak s tou nejkrásnější náladou, jakou uměl vykouzlit Benův úsměv v Katynčině mysli a hlas ke sluchátkách.


Great friendship

4. srpna 2010 v 19:31 | Claire McCoy





21. Loučení bylo těžké. Ani jeden z nich ho nechtěl. Musel odjet. Měl brzy autogramiádu v Praze na Chodově. Když se ocitla sama, rozhodla se jít domů. Chvíli zkoušela něco málo uklidit nebo se zabavit psaním, ale bezvýsledně. Povzdechla si a zapla počítač. Chvíli trpělivě koukala jak se načítá, potom se bezvýrazně podívala po pokoji. Venku začalo pršet. Zakoulela očima. "Bezva." Né že by jí déšť vadil. Ten milovala, ale né v zimě. Zapla icq a po dlouhé době zkontrolovala kontakty. Nic se nezměnilo. Lidi od kterých to čekala byli jako obvykle online. Vyjela šipkou znovu nahoru. Klikla na jedno jméno a začala psát omluvu, že tu tak dlouho nebyla. Než stačila zprávu odeslat ozvalo se Oou od příjemce, kterému patřila. Usmála se. "Ahoj Zlato." Pozdravila ještě jednou. Katy jí odepsala, že se nic neděje. Byla jedna z mála, kdo jí bezdůvodně neodsoudil a nezavrhl za to,že miluje Bena. Jako jedinná z té malé skupiny lidí, kterým věřila, věděla skoro o všem, co se jí vrtlo hlavou. Dokázala jí svěřit své pocity a Katy se naopak mohla vždy svěřit Claire. Co na tom, že se znají pár týdnů. Tohle je prostě přátelství, které má budoucnost. Znovu se usmála, když si uvědomila, jak je ráda, že to icq vůbec zapla. Sice si jednou za čas volají ,ale to je málo. Slibila si, že odteď sem bude chodit častěji. Chvíli si povídaly co je nového, než si začaly vykládat o blbostech. "Málem bych zapomněla." Přečetla si Claire zprávu. "Copak?" Zeptala se nedočkavě. "Můžu do tý Prahy. Na tu autogramiádu." Claire se zaradovala spolu s Katýskem. "Bože to je úžasný. Strašně ti to přeju!" Odepsala s nadšením. Tohle jí aspoň zvedlo náladu. Podívala se na fotku Bena v jednom z rámečků. Nikdy si o ní Benovi neřekla. Katy jí tu fotku prostě poslala. Vzpomínky jí zase naplnily radostí. Když se bavila s Katy stesk byl najednou o trochu snesitelnější. Měla pocit, že dokáže zvládnout každou nepříjmenou smsku nebo pohled fanynek. "Děkuju ti. Za všechno. Za to, že jsi a taky za to že nás náhoda svedla dohromady. Můžu ti říct cokoliv." Zmáčkla enter a když jí Katy napsala rychlou odpověď, zasmála se. Monitor zaměřoval Claire znovu a znovu na tu jedinou větu. "To byl prostě osud beruško."


Love Actually

4. srpna 2010 v 19:30 | Claire McCoy






20. Bylo ráno. Otevřela oči a našla ho leže vedle sebe. Nejspíš jí pozoroval jak spí. Při té představě se na něj ušklíbla. Rozesmál se, když mu došlo čím se provinil. Chvíli na sebe jen tak koukali, než si Claire přitáhla peřinu ke krku a schovala se k němu. Políbil jí do vlasů. "Asi se ti ještě nechce vstávat, že?" zašeptal. Místo odpovědi zabručela, čímž si vysloužila další polibek. Chvíli jí pobrukoval Mmm od Laury Izibor a pohrával s jejím neposlušným vrabčím hnízdem. "Jak dlouho jsi vzhůru?" zeptala se rozespale. "Dlouho ne" zalhal mile. Od toho snu nespal skoro vůbec. Prohlížel si fotku Katy a poté se díval na ní, jak klidně spí. Nebylo nutné, aby se ho vyptávala na něco, co ani on sám nechápal. Přesvědčoval sám sebe, že je to jen sen, který se mu už nikdy zdát nebude. "Máš hlad?" zeptala se ho. "Možná trošku." usmál se. "Dobře." odpověděla a naposledy si užila teplo pod peřinkou v dokonalém obětí. Donutila se vstát. Ben vstal taky. Hodili se do kupy a šli dolů aby se nasnídali. Po malém pátrání v kuchyni, kdy je nikdo nevyrušil, usoudili že mají dům pro sebe. Claire se u jídla pořád dívala na hodinky. Nedokázala si užít poslední chvilky, kdy mohly být spolu, když jí tížil Benův odjezd. On na tom nebyl o nic lépe. Rozhodl se tedy pro pozdější odjezd. Když dojedli, šli zpátky do pokoje, aby si pustili nějaký film. Jakmile vkročili do místnosti, Ben se znovu podíval na fotografii. Claire šla zapnout počítač. Ben už po stopadesáté uchopil rámeček do ruky a přejel prsty po jedné z hran. Tiše si povzdechl. Claire vytáhla pár přípustných kandidátů z šuplíku. Rozložila je na stůl. Věděla úplně přesně, který film si vybere, ale stejně tam nechala i ostatní. Ušklíbla se sama sobě nad myšlenkou, že ten film mají pořád rádi, když by ani nespočítala kolikrát se na něj dívali. Vstala ze židle a šla se Benovi kouknout přes rameno. Nějak se jí nelíbilo, že je k ní otočený zády. Usmála se. "Tuhle mám ráda." Otočil se na ní s tázavým výrazem. "Myslím tu fotku. Katy jsem poznala na netu. Je to úžasná holka. Líbila by se ti." Ben na ní malinakatou chviličku civěl. "Na netu?" zopakoval po ní. Kývla. "Stavila jsem se u ní, když jsem jela za tebou. Tuhle fotku jsme udělali těsně než jsem nasedla do vlaku." Vysvětlila. Ben jen stále tupě koukal na fotku. "Je to tvá fanynka." Dodala a vybrala rozhodující dvojici dvdíček. "Vyber si." Nevnímal. "Bene. Vyber si mezi nimi." Trhnul sebou. "Co?" zeptal se znovu. Claire svraštila obočí a zamáchala mu před očima obaly. Ben položil rámeček zpátky na své místo a omluvně se usmál. Pak si prohídl výběr. Claire čekala na předem známý verdikt. Ben se jen připitomněle usmíval a těkal očima z jednoho dvdčka a zpátky na Claire. Když si toho všimla znovu se ušklíbla. "Já vím. Že se vůbec ptám." Pokrčil rameny. "Láska nebeská je prostě tradice." Se slovy vzal obal a šel dát dívko do mechaniky. Claire mezitím s úsměvem ustlala postel a uvelebyla se. Ben počkal než se všechno načetlo a pak se přidal ke Claire. Dotčený, že nepočkala na něj a sama si udělala pohodlý centimetr od jeho náruče. Jak mohla? Když jí to došlo. Hned to napravila polibkem a Ben jí nedočkavě objal.



She died because of you

4. srpna 2010 v 19:28 | Claire McCoy





19. Procházel se mezi stromy. Pobrukoval si neznámou melodii. Byl báječný den. Cítil se jako z jinýho světa, ale něco mu chybělo. Nemohl si vzpomenout co to je. Ačkoliv pátral v mysli, nikde nic nenašel. Najednou se mu zdálo, že uslyšeů tiché hlasy. Došlo mu, že vedou rozhovor. Rozhodl se jít za zvukem. Větve se mu snažily zastoupit cestu jakoby věděly proč. Zastavil se ve stínu v kapradí. Všiml si, že kousek od něj sedí dívka u tůně. bla k němu otočená zády. Vlnité vlasy zbarvené do hněda se zdály až temné. Šaty měla zvláštní. Vypadaly jako z příběhu. Příběh? Měl pocit, že jí zná, ale netušil odkud. Chtěl na ní zavolat, ale nebyl schopen slova. Znovu zaslechl hlasy. Když poslouchal došlo mu, že to mluví ta dívka. Jenže tam byla sama. To vedla rozhovor sama se sebou? Nechápal. Cítil, že je mu to známé, ale přitom si nevzpomínal na nic. Vážně tady bylo něco špatně. Tohle přece není normální. kdo je ta dívka? Proč promlouvá sama k sobě? Kde to jsem? Ani les už mu nepřipadal stejně známí. Byl jiný. Cítil to v něm. Zmateně si kladl v duchu otázky, když v tom ucítil kolem pasu ruce a na rameni dotek dechu. Otočil se. Na první pohled viděl před sebou neznámou dívku. Když se jí podíval do tváře, její hnědé oči ho upoutaly a svázaly. Nebyl schopen slova natož pohybu. Zelenkavé šaty padly přímo na její ladné tělo. A když zavál vítr, hnědé prameny jí tančily na ramenou. Dívka se usmála štěstím a políbila ho. Automaticky se mu na jazyku rozplynulo jméno. Bez jediného váhání ho vysovil. "Claire!" Rozhovor za jeho zády náhle stichl. Otočil se a střetl se s dívčím pohledem. Zabolelo ho to. Cítl v nich hořkost, nenávist a smutek, ale i něco dalšího. Něco co se tím pohledem snažila skrýt. Pocítil, jak doteky druhé dívky z něj najednou spadly. "Claire?" zašeptala dívka za jeho zády. Ben se otočil na zpět. "Claire tady není Bene. Jsem tu jen já. Katy. S Claire jsi se přece rozešel." Vydechla těžce. Najednou se mu vrátily všechny vzpomínky. Jak Claire poznal. Jak se tvářila, když jí škádlil. Na to jak mu vyprávěla, příběhy o lidech, které výdá v přectavách. Na její výraz, když psala. Na to jak dokázala smazat všechny problémi jen tím, že s ním byla. Jejich společné noci. Filmy a popcorn. Chvíle, když spolu nebyly. Jak jí našel ve sprše zničenou. Jak jí chodily ty smsky. Všechno dobré i zlé. Nakonec si vzpoměl, jak se spolu rozešly. "Ne!" vyhrkl. "Ne. To přece není možné!" Otočil se k tůni, ale místo ní tam bylo jezero, které znal. Jenže dívka už tam nebyla. Dívka jménem Claire, na kterou už dávno zapomněl. Na jejíž jméno si nedokázal vzpomenout. Zmizela. Jen vodní hladina se čeřila. Rozběhl se k ní a začal jí pročesávat pohledem. Nedokázal pochopit proč není vodní obraz klidný. Věci mu nedávaly smysl. Nedokázal na to přijít nebo si to jen připustit, ale nakonec se na ní objevily mokré šaty a pod šaty tvář mrtvé dívky. Nebyl schopen pohybu. "Claire." zašeptal zoufale. Dívka za jeho zády se šourala blíže. Vrhl se do vody pro tělo. Byl zničený. Tohle přece nemůže být pravda! Uchopil její pás a táhl na břeh. Položil jí do trávy a začal jí oživovat. V duchu si stále říkal "Proč!" Snažil se opakovat tytéž samé pohyby. Katy položila ruku na jeho rameno. "Bene." vydechla. Nevnímal. "Bene. Přestaň. Už je pozdě." zašeptala. Jeho pohyby si vzpomalily až nakonec ostaly. "Proč?" vydechl svou otázku vyčerpaně. Katy si klekla k mrtvému tělu a podívala se do její spící tváře. Potom smutně koukla na Bena. "Protože chtěla umřít." zašeptala do větru. "Proč?" vydechl znovu, ale odpověď už znal. Znovu se mu před očima zjevil její pohled plný hořkosti, nenévisti a smutku. Jenže pod tím vším skrývala jen to, jak bezvýhradně ho miluje. Zničilo jí to. "Zemřela kvůli tobě." vydechla dívka.
Prudce se posadil. Hlavou mu zněly její slova. "Zemřela kvůli tobě." Rozhlédl se po místnosti a uvědomil si, že přerývavě oddechuje. Uvědomil si, kde je a našel jí ležet vedle sebe. Slyšel její dech a na dotek cítil její teplo. ůbyl to jen sen". Konstatoval pro sebe, aby se uklidnil. Poté vstal z postele a přešel k oknu. Chvíli si vybavoval všechny události ze snu. potomse otočil a přešel k rámečkům. Vzal jeen do ruky. Znal jí ze snu neo tam byla, protože věděl kdo je? Čekal na odpověď, ale dívka na fotce se jen stále usmívala.


New smile

4. srpna 2010 v 17:05 | Claire McCoy


18. Pořád si prohlížel fotku. Byl jako v tranzu. "znám jí. Vím, že jsem jí už někde viděl." Přejížděl břískami prstů po její tváři. Claire otočila klíčkem v zámku. Dveře se otevřely. Vyzula si boty a pozdravila babičku. Potom se vydala po schodech do svého pokoje. Když odlepila oči od země, došlo jí, že z okoje vychází světlo. Došla k pootevřeným dveřím a vzklouzla dovnitř. Ben vzhédl od rámečku. Střetl se s jejím pohledem. V tu chvíli to bylo divné. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Dlouho mlčeli. Claire si po chvíli uvědomila, že v ruce má kliku. Zavřela za sebou a potom hodila bundu na židly. Stála k němu otočená záda. Nevěděla co teď. Tušila jen, že mluvit musí první on. Ben položil fotku zpět na skřínku. Pomalu se otočil směrem k ní a pořádně se nadechl. Claire se snažila přohrabovat v poličce a usilovně hledat zapalovač. Cítila se jako spoutaná v provazech. Když ho ukořistila,dala plamen svíčce a položila jí bokem. Skoro necítila tlukot svého srdce. Bylo chladno nebo se jí to jen zdálo? Pocítila Benovi teplé dlaně kolem svého pasu a hlavu na svém rameni. Jeho teplý dech jí jako už tolikrát znovu zašimral. Vážně jí teď políbil na šíji? Zarazila se. Vážně? Nebyla schopná žádného pohybu či gesta. Ben se naklonil ještě blíže. Znovu jí zašimral. Ucítila jeho rty vedle jejích neposlušných vlasů. "Tohle jsem nechtěl" slyšela ho říct. "Tolik mě to mrzí. Nevěděl jsem to. Nebyl jsem na to připravený. Netušil jsem, že tohle snášíš. Každý den nebo i hůř. Miluju tě. Nechci aby ses trápila. Ničí mě to. Mučí mě, už jen pomyšlení na to, že jsem ti tohle způsobil." Sklonila hlavu a otočila se k němu. "Bene" povzdehla si. Sebrala odvahu a podívala se mu znovu do očí. " Prosím tohle neříkej. Nechtěla jsem, aby tě to trápilo. Chci s tebou být a tohle k tomu prostě patří. Nekažme si to teď. Prosím, zapomeň na to." Ucítila n očích slzy. Sklonila znovu hlavu. Bože nechc brečet! Né teď a né před ním! Rychle si protřela rukávem oči. Uchopil její vradu a přitáhl si jí k sobě. Plaše mu zaopětvala pohledem. Nežně se usmál a Claire to taky přinutilo k úsměvu. " Nebudu se trápit, když tě neuvidím smutnou." Bylo to konstatování, ale věděla že čeká na odpověď. Povdechla si. "Dobře." Znovu se usmál. "A víč co?" Zeptal se hravě. "Co?" Koukla nechápavě. "Ještě máme celou dnešní noc, než se rozloučíme." Kdy to řekl. Cítila ve svém těle svěžest, ale potom se její srdce sevřelo, při pomyšlení, že jí zase brzy odejde.



Feeling

4. srpna 2010 v 17:03 | Claire McCoy


17. Když vzhédl a došlo mu, že je pryč snažil se si vzpomenout, jak dlouho seděl mlčky. Beze slova a bez pohledu. Vstal. "Musím jí najít!" rozhodl sám pro sebe. Jenže kde jí mám hledat? Máme jen tohle místo. Nikde jinde jsme spolu čas netrávili. Nemůžu hledat jehlu v kupce sena. Sotva vidím obrysy stromů. Jak dlouho jsme tu vůbec byli? Po těhle konstatováních a mnoha dalších otázkách a argumentech, které ze sebe v duchu vychrlil se rozhodl, že zkusí jestli nešla domů. Vydal se cestou pouličních lamp. Pořád myslel na její slova. Chápal jí. Vybavil si, jak ho prosila, ať zapomene. "Čekala na mou odpověď, ale já jsem mlčel!" udeřil pěstí do sloupy jedné svítilny. "Doufala a trápila se. Jen kvůli mě" vydechl. "Ublížil jsem jí." opřel se hlavou do studené lampy a zavřel oči. Na chvíli se rozhostilo ticho. Slyšel jen svůj dech. Kéž by stála před ním stejně jako jí teď vidí ve svých vzpomínkách. Přál si otevřít oči a mít jí tady. "Je mi to líto." zašeptal do tmy. Takhle si dnešní den nepřectavoval. Chtěl vidět její smích né pláč. Zavál vítr. Přinutil své tělo k pohybu. Odtáhl se od lampy. Dal se do těžkých kroků. "Kdybych to jen mohl vzít zpátky." pomyslel si. "Místo prázdna bych mluvil. Po deseti minutách vyčítání umlčel sám sebe a pokračoval mlčky. Claire se toulala ulicemi. Společnost jí dělaly její tiché slzy. Pořád myslela na Bena. Na to jak se zachoval. Snažila se tu vzpomínku vytěsnit z hlavy, ale ona se stále vkrádala zpátky. Kdyby tam zůstala ještě chvíli, kdyby měla ještě o vteřinu déle sledovat jeho nehybnou tvář, zlomilo by jí to srdce. Uběhla snad hodina, než se rozhodla vydat se na cestu domů. Dorazil k jejím dveřím. Zazvonil a doufal. Jenže Claire mu neotevřela. Místo toho se ve dveřích oběvila její babička. "Dobrý večer. Omlouvám se nechtěl jsem rušit, ale potřebuju mluvit s Claire. Je doma?" snažil se, aby to vypadalo vyrovnaně, ale trochu se zadrhával. Starší paní chvíli tiše hleděla, než nakonec Bena pozvala dál. Vzala ho do Claireřinina pokoje. "Můžeš tu na ní počkat." dovolila mu s úsměvem. Pak šla znovu lušitiť křížovky. Ben postával v potemělém pokoji. Rozhlédl se. U dveří po jedné straně měla ve zdi knihovnu. Na kraji jedné z vrchním poliček měli své místo krabičky různých čajů. Opodál uviděl dvě velké čajové sklenice. Vedle polic byl stůl s pc. Nad ním si všiml velkého obrazu New Yorku. Na další stěne bylo okno. Žaluzie byly stažené. U poslední stěny stála postel a nakonec těsně u dveří skříňka. Když se díval po zdech nemohl najít vypínač od světla. Podíval se vzhůru. Celý strop byl pokrýtý řetězy malinkatých žároviček, které se spíše používaly k ozdobám domu nebo Vánočního stromku. Zakrávala je průhledná látka, která obklopovala takto vytvořené hvězdné nebe a v každém rohu se vznášela až ke koberci, vždy uprostřed svázána stuhou. Po slepu našel zásuvku a zapl žárovičky. Když to udělal znovu se rozhlédl. Na skřínce si všiml rámečků s fotkami. Sundal si budnu a šel blíže. Na první fotce byla Claire s lidmi které neznal, až na jednu osobu. V druhém rámečku byl on sám. Lépe řečeno jeho karta s podpisem. Usmál se sám pro sebe a podíval se na třetí fotku. Byla na ní dívka. Měla nádherné upřímné oči. Na rámečku bylo napsané "Katynka". Prohlížel si jí. Nevěděl jak dlouho, ale měl pocit, že tu dívku už dávno zná.


Solution

4. srpna 2010 v 17:01 | Claire McCoy

16. Slzy stále dopadaly na vodní hladinu. Snažila se sebrat, ale měla pocit, že tohle nezvádla. Ben si pořád prohlížel příchozí smsky. Byla to zpráva za zprávou. Nevěřil svým očím. Tohle přece nemůže být pravda. Nemůže se to dít. Teď chápal, proč se takhle chovala. Podíval se jejím směrem. Byla k němu otočená zády. Nevěděl co jí ma říct. Byl naštvaný a smutný zároveň. "Proč jsi mi o tom neřekla?" vydechl sklíčeně. Claire se podívala uslzenýma očima k šerému nebi. "K čemu by to bylo. Komu by to pomohlo?" Přisunul se k ní blíže. "Vždy se dá něco dělat." Podívala se na něj. "Vážně? Tak jaký máš plán? Co s tím chceš dělat?" Pokrčil rameny. "Třeba si můžeš změnit číslo." Navrhl. "Někdo jim ho musel dát. Nemůžu si změnit číslo pokaždé když tohle začne." Setřela rukávem další slzy. "Neměla jsi mi to zatajovat. Týká se to nás obou. Mohla jsi mi to říct." zašeptal nechápavě. "Miluju tě Bene. Když jsem s tebou můžu na všechno zapomenout. Problémy, lidi, tyhle věci. Vše zmizí když jsem s tebou. Vidím na tobě to samé. Když jsme spolu jsme jen ty a já. Nic víc." Usmála se. "Nechtěla jsem, aby ses zbytečně strachoval a myslel na to. Máš dost svých starostí. Nechci tímhle ztrácet náš čas. Zapoměň na tohle." zaprosila a doufala, že něco řekne, ale nic. Ticho. Stále sledoval mobil ve své dlani. Přemýšlel, nad jejími slovy. Nad tímhle vším. Jak se všechno sype, když nejsou spolu a když se konečně odhodlal odtrhnout oči, chtěl se podívat do její tváře. Jenže už byla pryč.


Without hope

4. srpna 2010 v 17:00 | Claire McCoy

15. Skrývala se v jeho náručí. Přála si, aby takhle mohli sedět věčně. Bez překážek a starostí. Políbil jí do vlasů. Užíval si tichou melodii, která je doprovázela. Kolébal jí v náručí. Nechtěl jí znovu opustit. Jenže jednou ten čas stejně přijde. Podíval se na tu krásnou tvář. Jak jí může znovu nechat samotnou? Měl strach, že se něco děje. Něco co mu nechce říct. Jinak by nemohla být takhle zničená. Stále nevěřila svým očím. Vážně ho tu má. Tady a teď. Jsou spolu. Pořád kontrolovala vodní hladinu. Ujišťovala se, že se na ní třpytí jejich odraz. Když si byla jistá zavřela znovu oči a ještě víc zabořila hlavu do jeho náruče. Vdechovala jeho sladkou vůni. Snažila se, vrýt si jí do paměti. Najednou píseň v půlce ztichla. Claire otevřela oči a zamračila se. Doufala že ne, ale ano ozval se zvuk přijaté smsky! Vážně nevěděla co teď. Nechtěla si číst smsky před Benem. Co když jí zase píše neznámé číslo. "Příšla ti zpráva." usmál se. "Já vím." zašeptala. Nepodíváš se kdo ti píše?" zeptal se. "Je mi to jedno. Teď jsem s tebou. Ostatní počká." odpověděla a předstírala úsměv. Ben jí šibalsky políbil. "Nehodlám tě omezovat jen kvůli tomu, že jsem tady. Přečtu ti jí." natáhl se pro mobil. "Ne!" vyhrkla ze sebe. "Proč ne? Je to jen smska." "Já vím." usmála se. jen mě to nezajímá." snažila se být klidná, ale tohle bezstarostně neznělo. Mobil na sebe znovu upozornil. Claire ho sjela pohledem. Co mám dělat? Ptala se sama sebe. Ben se pro něj znovu mezitím natáhl. Vymanila se z obětí a otočila se proti němu. Ben už zmáčkl tlačítko pro zobrazení textu. Políbila ho a protohovala polibek jak jen mohla. Pak se Ben něžně odtáhl. "První ti to přečtu Okey?" Když to dořekl zmizela jí poslední naděje. Jeho čekající výraz jí ale donutil kývnout. "Okey" zašeptala. Ben se tedy zahleděl do displeje. Trochu se zamračil. "Neznámé číslo. Píše ti jestli budeš mít čas jet do Ostravy na Nový Měsíc a podepisuje se jako Dý. P.S. Promin kočko píšu od kamarádky." Když dočetl, spadl jí kámen ze srdce. Ben se na ní usmíval. Podívala se do jeho andělské tváře, ale on se stále usmíval. "Co je?" zeptala se. "Nic kočko." Pokrčil ramenama. Uchechtla se a štouchla do něj. "Nech toho." Mobil zabrněl znovu a ozvala se další příchozí zpráva. Oba se podívali na obrazovku. Claire se napjaly všechny svaly v tělě. "Prosím ne!" Křičela v duchu. Ben automaticky otevřel novou sms. Slova mu byla do očí. "Nech Bena být! Rozejdi se s ním. Nezasloužíš si ho!" Claire se naklonila blíže a přečetla si to taky. Znovu jí zabolelo u srdce jako už tolikrát. Do tváře se jí vrátil smutek. Podívala se Benovi do tváře, který to stále nechápal s očima upřenýma na mobil. "To jsi neměl vidět." Zašeptala a odvrátila tvář, aby neviděl její pocity. Podívala se k nebi a snažila se zadržet slzy. Teď ho to jen bude bolet a mě taky. Ozvalo se tiché kap, když slza dopadla na vodní hladinu a zčeřila tak dokonalý odraz beznaděje.


I love you

4. srpna 2010 v 16:59 | Claire McCoy

14. Utřela si oči a přepla v mobilu na jinou píseň. Sledovala vodní hladinu, když jí někdo dlaněmi zastřel zrak. Znovu se jí vybavil Ben. Bylo to jako dejavu. Teď by políbila jeho dlaň a znovu mu řekla, že se nikdy nemílí, že ho vždy pozná podle toho jak dokonale voní. Jenomže to nebyl on. Nemohl být. Zázraky se nedějí. Aspoň né když jsou od sebe tak daleko. "Kéž bys to byl ty." vydechla. Políbil jí do vlasů. "Jsem tady s tebou." odpověděl Benův hlas. Sundal ruce z její tváře a objal jí. Ztratila se v jeho náručí. Cítila jeho teplou tvář vedle své. Podívala se na vodní odraz. Byl tam. Opravdu byli spolu. Bála se, že spí. Že sní. " Slíbíš mi, že když se otočím budeš tu pořád?" Hlas měla plný zoufalství. "Nic mě od tebe nedostane lásko." Slíbil a znovu jí věnoval polibek. Obrátila svůj pohled k němu. "Bojím se" špitla. "Čeho se bojíš?" zeptal se. "Bojím se, že teď právě sním. Vídím tě ve svých přectavách tak často. Mám strach že tohle je jen další iluze." Vysvětlila. Podíval se jí do očí a pak jí dlouze políbil. "Neopustím tě." Něžně pohladil její tvář. "Jsem tu kvůli tobě. Přijel jsem za tebou Claire. Miluju tě. Další den bez tebe by byl pro mě neskutečný. Krásný, ale smutný. Miluju tě." Při jeho slovech se usmála. Setřel její slzy. " Neplač lásko už jsme spolu. A bude to dlouho. Den neskončí dokud neřekneme." Slíbil. "Chyběl jsi mi." Políbila ho a opřela svou tvář o jeho srdce.


Place

4. srpna 2010 v 16:58 | Claire McCoy


13. Polehávala u vody. Dívala se na odraz své tváře na hladině. Každou vteřinu jí pípal mobil. Fanynky jí zasypávaly smskami, jakoby byla nějaká celebrita, až na to že tyhle smsky nebyly vůbec přívětivé. Neměla ponětí, jak sehnaly její číslo, ale něměla sílu s tím cokoliv dělat. Bylo by to k ničemu. Ben se to nesměl dozvědět. Proč taky. Co by s tím udělal? Jen mu předělávat starosti a obavy o ní. To nechtěla. Zapla si písničku od Garyho Julese. Jmenovala se Falling Awake. Snažila se ponořit do melodie. Chyběl jí. Myslela na něj každou svojí částečkou. Vybavovala si jeho úsměv. Oči. To jak se na ní díval, když zapoměla na přítomnost. Jeho teplé ruce, které jí hladily po vlasech, když jí rozrušily její myšlenky na životy, které vedla pod tužkou a papírem. Když se jí vybavily jeho rty a to jak jediný jeho polibek dokáže rozzářit pochmurný den, zavřela oči. Měla pocit, že už to nevydrží. Byli teď od sebe tak daleko. Je jí pořád zima. Bez něj jí nedokáže nic zahřát. Posadila se a objala si kolena. Znovu se zahleděla na odraz ve vodě. Chvíli se dívala na svůj pochmurný obrázek. Pak se rozplynul a znovu viděla Bena. Stekla jí po tváři slza. Znovu zapípala další smska. Chtěla skočit do té vody. Jakoby existovali kouzla. Kéž by skočila a jho odraz byl vedle ní. Pohladil jí po vlasech a řekl jí, že jí miluje tak, jako to dělával. Kéž by se mohla ztratit v jeho hebkém náručí. Další slza. Otřela si tváře. Tentokrát to byl on, kdo běžel mezi domy a ulicemi. Bylo to už moc dlouho. Tohle déle nevydrží. Nevěděl jak Claire, ale on rozhodně ne. Měl jí plnou hlavu. Byla jeho svět. Součást jeho života. Dva týdny byla moc dlouhá doba. Doufal, že tam bude. Byl si skoro jistý. Nechtěl jí psát ani volat. Chtěl vidět její rozzářené oči, až se opět setkají. Cítit její sladký dech, až jí obejme. Pohladit vlasy, ve slunečním světle a povívajícím větru. Usmál se na prázdný chodník. Znovu se rozběhl k jezírku, kde vždy sedávali. Na kouzelném místě, kde se vždy mohli najít, Na místě, které bylo jen a jen jejich. Tady a u něj. Jejich místa.


Wind

4. srpna 2010 v 16:51 | Claire McCoy



12. Nestíhala. Už dávno tam měla být a stát při něm. Rychle se navlékla do modrých šatů sahajíc jí po kolena. V televizi právě volaly finalisty a posílaly je dál nebo do čekárny. Zavolaly Benovo jméno. Trhla sebou. Bleskově se otočila směrem k obrazovce. Vlasy jí spadly na šíji. "Bene běž do čekárny." ozvalo se z televize. Claire se sevřely útroby. Popadla kecky do ruky a vyběhla z pokoje. Je to jen pár bloků, musím to stihnout. Utíkala bosa. Tenké hedvábné šaty se houpaly ve větru. Uvědomila si, že jí vítr poprosil o tanec, ale musela odmítnout. "Dnes ne, větrný princi." zašeptala tanečníkovi. "Musím to stihnout." vydechla pro sebe. Cítila jak jí běhá mráz po zádech, ale snažila se ten chlad nevnímat. Všechny její myšlenky teď patřily jen jemu. "Bene." Nevadilo mu, že tam stojí a čeká na svůj postup nebo konec v soutěži. Netušil jestli vypadne, ale věděl, že tím nic nekončí. Slyšel někoho říct "Postupuješ," ale ty slova nepatřily jemu. Byl nervózní, ale ve srovnání s ostatními si nepřipadal tak hrozně. Hlavou se mu promítaly vzpomínky. Smích, zpívání a ta jistota, že vás ostatní podrží. Měl radost. Opravdovou radost. Po očku se kouknul na Denise. Přeju mu to. Všem to přeju. Zaslouží si to. Řekl si v duchu a usmál se. Kouknul dolů na fanoušky a fanynky. Viděl jak se některým v koutcích očí třpytí slzy. Dojmené. Přestal vnímat hlasy a tu napjatou chvíli, která se do něj nermomocí chtěla dostat, aby ovlivnila jeho pocity. Uvědomil si, že tam stojí jen tak napůl. "Zváštní." Napadlo ho v duchu. "Bene vypadáváš." Věděl to. Tak nějak to tušil. Někdy víte co člověk řekne ještě než to vysloví. Teď si vychutná svou poslední píseň. Daly mu do ruky mikrofon. Rozezněla se hudba. Na chvíli zavřel oči a ponořil se do melodie. Mama please stop cryin" slyšel svůj hlas. Nestihne to. Běžela jako o závod. Spustil se déšť. "Ještš dva bolky" opakovala si v duchu. I can't stand the sound. Už jen pár kroků. Your pain is paintful and it's. Slíbila mu, že tam bude. Tearing me down. Zpíval dál. Viděl pláč. Na mnohých tvářích byl vidět smutek. Očima prohedával sál. Doufal, že jí najde. Musí být v davu. I hear glasses breakin' As I sit up in my bed. Měla pocit, že slova ji zní v hlavě. Dorazila k velkolepím dveřím. Měla štěstí, že jí otevřeli. Rozběhla se. Zdmi se rozléhal jeho hlas. Uvědomila si, že nejde pozdě, ale to, že zpívá znamená konec. Rozběhla se za ním. Když vběhla do sálu vyhledala jeho oči. Uviděl jí. Dozněly poslední tóny písně. Věnoval jí úsměv a ona jemu vzdušní polibek.


Their separate ways

4. srpna 2010 v 16:39 | Claire McCoy





11. Dnes museli jet na finále. Mělo se zpívat Rockové kolo a oni už tam měli dávno být. Seděli ve vlaku. Claire vzpomínala na včerejší noc. Ben neustále pobrukoval Mmm od Laury Izibor. Oba se na sebe culili. Měl pocit, že nikdo a nic nemůže pokazit tenhle den. když lidem docházelo, že mají ve vlaku SuperStár chodili si pro podpisi. Fanynky si v jednom kuse něco šuškali a vraždily Claire pohledem. Jí to ale nezajímalo. Vypla si mobil, aby jí nerušili případné smsky o kterých Ben nevěděl. Neustále jí věnoval pozornost. Držel jí za ruku a každou chvilku jí šeptal do ucha jak moc jí miluje. Když jí po chvíli začal věnovat i polibky, měla pocit že snad bude probodnuta deštníkem. O tři hodiny později už byli v hotelu. Claire se ubytovala v jiném. Ben měl pokoj s Martinem, který se s ní ochotně seznámil. Potom, už museli jít protože měli své plány. Claire nechtěla Bena rozptylovat, tak se vymlouvala že má svůj program. Museli se rozloučit. Navíc opravdu měla pár věcí. Chtěla si například prohlédnout město. Když se domluvili, trvalo jim to skoro půl hodiny, než sebrali odvahu a šli každý svou cestou.


Another World

4. srpna 2010 v 16:38 | Claire McCoy




10. Když dorazili domů. Sussi už tam naštěstí nebyla. Dokonce mu tam nechala věci, které jí půjčil. Velkorysé. Byli šťastní. Celou dobu si povídali a smáli se. Když dostali oba hlad, udělali si jídlo. Znovu spolu umyli nádobí. Tentokrát to odnesl Ben. Byl mokrý jako žába v rybníce. Šel se do ložnice převléct a Claire ho následovala. Připomělo jim to ten minulý týden, kdy se místo filmu škádlili. Ben jí chytil kolem pasu. "Nezmizíš mi znovu?" Zaopětovala mu pohledem. "Nezmizím" zašeptala. Oba se usmáli. Poté jí políbil. Když otevřela oči nemínila si ten políbek nechat. Vrátila mu ho. Potom si jěště chvíli polibky vraceli nazpátek, než jí pak Ben přitiskl rty na šíji. Když se odtahoval zašimral jí jeho dech. Couvla. Podklouzli jí nohy a spadli spolu na postel. Zasmáli se. Když se Ben ocitl nad ní měl pocit, že se dívá na nejkrásnější stvoření na světě. Ovinula mu ruce kolem krku a přitáhla si ho blíž na sebe. Pokaždé když byli spolu cítili se jako v říši snů. Jenže dnes to bylo jiné. Cítili mnohem více, než kdy předtím. Oba toužili po tom druhém. Vyměňovali si své polibky. Přítáhla si ho ještě blíže. Jeho mokré oblečení jí zastudilo. Zasmála se. Ben se trochu nadzvedl, aby viděl proč se směje. Všiml si jejích věcí. Byla vlhká. Studilo jí to. Čekala co s tím provede. Když zvažoval situaci o minutu déle, než se jí líbilo vzala lem jeho košile a sundala mu jí. Potom si znovu přitáhla jeho teplé tělo na sebe. "Je to lepší?" optala se šibalsky. Oplatil jí hravým pohledem. Řekl bych, že je tu ještě pár mokrých kousků, které zabraňují dokonalosti situace." Zahrála vážný výraz. "Nechcete mi názorně ukázat, které kousky máte na mysli pane Cristovao?" Hlas měla stále hravý. "Nedáváte mi na výběr slečno." Odvětil vřele. Nadzvedl se a přetáhl jí její tričko přes hlavu. Zasmála se. "Myslela jsem, že sundáš ještě něco svého." Políbil jí. "Musím se přiznat. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale proč bych sám sobě odpíral vidět tebe. Navíc na zbytek máme ještě spoustu času." Znovu jí něžně políbil. Poté zase a ještě jednou.Opřel se loktem o lůžko a omylem zapl ovladačem hudbu. Zrovna hrála písnička Mmm od Laury Izibor. Bylo to dokonalé. Claire ho ale musela přerušit, protože trochu zakašlala. Ben cítil, že ramena má úplně studené. Vstal a zapl topení. Když se vracel viděl, že je z něho promočená. Na jednu stranu ho naštvalo, že si toho nevšiml dříve, ale na tu druhou mu to připadalo dost příhodné. Pousmál se sám sobě. Došlo jí na co myslí. "Asi to není dobrý nápad mít na sobě vlhké věci, že?" Optala se a zkousla ret. Zářivě se usmál. "To pravdu asi není dobrý nápad." Přisvědčil. Prohlédla si ho. "V tom případě, když souhlasíš, tak bys měl sundat i ten zbytek." Vydal se pzátky k ní. Dlaněmi si ho přitáhla a znovu se začli líbat a postupně se zbavili i ostatních věcí. Když byli oba nazí zalezli si pod peřinu. Byla přece jen opravdu zima. Mezi líbáním se na sebe culili. Bříškami prstů hladil její tvary. Ona si dlaněmi razila cestu po jeho hebké kůži. Obkreslovala obrysy jeho svalů. Prsty kroužila po jeho dokonalých ramenou. Užívala si každý okamžik. Najednou dole ucítila lehký nátlak. Chvíli přetrval, ale potom zmizel. Byl jemný a opatrný. Cítila se úplně jinak. Svěží, chtěná. Měla pocit, že neexistuje čas ani prostor. Jsou tady jen oni dva. Takhle a navždy. Byli úplně v jiném světě. Přestali mít pojem o okolním světě. Netušili, jak dlouho se milovali, ale v tuhle chvíli měli oba pocit, že se nikdy neunaví a budou se milovat stále.


Be together

4. srpna 2010 v 16:36 | Claire McCoy




9. Hledal jí. Měl pocit, že už byl úplně všude. V hotelu se ještě ani nezapsala. "Kde jsi Claire. Kde můžeš být." šeptal sám sobe. Z mysli se mu vynořovaly na šťastné chvíle, kdy se spolu procházeli ulicemi, povídali si v lese nebo se smáli na gauči. Jak cítil její teplo, když mu usínala v náručí, jak se dívala do neznáma, když spolu seděli u jezírka. Naše místo! Napadlo ho. Dal se rychle do běhu. Od jezírka byl zrovna jen kousek, byla to pro něj snad poslední šance. V hlavě mu hučelo jeho bušící srdce. Prosil jen o jedno, aby tam byla. Už viděl cestu, která k němu vedla. Vydal se rychle po ní. Vždy sedávali hned na konci. Doufal, že tam bude. Musí tam být. "Prosím." Doufal. Když dorazil k cíli, nebyla tam. Ztratil poslední naději. V té chvíli se mu zhroutil svět. Proč se všechno musí vždy pokazit. Šel k jezeru blíž. Jakoby stále doufal, že jeho oči jsou slepé. Chtěl vidět zázrak. Chtěl sám sobě nalhat, že tu sedí zády k němu. Zavřel oči. Přectavoval si jí, jak k ní běží. Dívá se na odraz své tváře ve vodním zrcadle. Toužil znovu slyšet její smích. Její slova a cítit její sladký dech. Cítit její hlavu na jeho svetru. Moci jí zabalit do své bundy, vždy když neměla tu svou. "Claire." vydechl sklíčeně. Chtěl se usmát na její rozplývající se tvář v jeho myslí. Přectavil si její dotek na jeho rameni. Oslovila ho. Jeho iluze byla tak skutečná. "Bene je mi to tak líto." řekla. Pomalu otevřel oči. Tohle bylo až příliž věrohodné, než aby si to mohl vysnít. Otočil se. Stála tam. Pomalu skládala obvázanou ruku zpátky k tělu. Opravdu tam byla. Oči měla uplakané. "Jsi tady." Nevěřil svým očím. "Přijela jsem hned, jak jsem mohla. Chtěla jsem ti to vysvětlit. Já ho nepolíbila Bene. To on mě a já ho praštila. Je mi to líto, že jsi mi chtěl uštědřit stejnou ránu." Po tváři se jí skutálela slza. Mrzí mě to Bene." Objal jí. "Takhle to není Claire." "Byla to jen náhoda." Přišla za mnou, protože pršelo. Daj jsem jí jen suché oblečení. Nic mezi námi není. Miluju tebe. Vždy tě budu milovat." Políbil jí do vlasů. Stáli takhle dlouho. V obětí a beze slov. Pršet už dávno přestalo a nad jezerem se vyhouplo slunce. Když se potom rozhodli, že už půjdou Ben vzal Claire k sobě. Nechtěl, aby nadále přebývala v hotelu. Chtěl být sní co nejvíce je to možné a Claire to necítila jinak.

She

4. srpna 2010 v 16:34 | Claire McCoy

8. Procházel se poloprázdnými ulicemi. Nohy ho nesly neznámo kam. Neovládal se. Bylo mu na nic. Jakoby vše okolo zmizelo a nezbylo nic, než jen vědomí, že máte zlomené srdce. Pořád na ní myslel proti své vůli. Byla v každé jeho vzpomínce i když se jí marně snažil vytěsnit z hlavy. Začalo pršet. Bylo mu to jedno. Šel dál. Nic pro něj nemělo smysl. Vše ztratilo svůj půvab. Zastavil se. byl promočený. Postrádalo to logiku bezcílně se toulat. "Jdi domů." Přikázal sám sobě. Když změnil směr snažil se vnímat cestu. Zaměstnávat se okny, záclonami a chodníkem. Vnímal studené kapky dopadající na jeho tvář. Znovu si vzpoměl na Claire. Na to jak voněla, když spolu seděli ve sprše. Už dost! Už ne! Donutil sám sebe. Byl skoro u svého bytu. Začal vytahovat klíče, když mu někdo položil ruku na rameno. Automaticky pomyslel na Claire. Otočil se za dotekem a nevěřil svým očím. "Ahoj Bene, můžu dál?" Před ním byla Sussi v tenké mikině. Jeho bývalá přítelkyně. Stál jako blbec. "Bene prosím. Prší a já jsem jen v tomhle. Pustíš mě na chvilku k tobě?" doufala, že je v pořádku. "Jasně. Promin. Jen si mě zaskočila. Pojď dál." Odemkl dveře a vešel do chodby. Šla za ním. Zamířil ke svému bytu. Chvíli si pohrával s klíčemi, než našel ten správný. Otevřel a vešel do bytu. "Je všechno v pořádku Bene?" nebyla si jistá, jestli se má ptát. "Jo, vše je Okey. Najdu ti něco na sebe. Koupelna je ti k dispozici." Dívka se na něj usmála. "Andílek jako vždy." Ben šel do ložnice a vytáhl čistou košili. Sundal si mokré věci a natáhl si ryfle. Košili držel stále v ruce. Chtěl se trochu osušit než si jí dá. Vytáhl ještě jedno tričko a šel za Sussi jí ho dát. Děkovně ho přijala. "Ještě ti zkusím najít nějaké tepláky." konstatoval a vydal se zpět do ložnice. Začal pátrat v šuplíkách. Někdo zazvonil. "Bene někdo zvoní." oznámila Sussi a začal si sundávat mokré věci. Zvonek zazvonil znovu. "Bene znovek." zavolala ještě jednou a přetáhla si přes hlavu půjčené triko. Slyšela bouchat někoho na dveře. Rozhodla se otevřít. Vzala za kliku a otevřela cizinci. Za dvěřmi stála neznámá dívka. "Kdo jsi?" vydechla překvapeně. "Sussi. Jdeš dál?" zeptala se nejistě. Claire byla zmatená. Sussi? Kdo je sakra Sussi. "Kdo je to?" ozval se Benův hlas a kroky. Když došel ke dveřím byl překvapený. "Claire. Co ty tady." vydechl. Byla v naprostém šokua prohlížela si situaci před sebou. Chtěla něco říct, ale nevěděla co. Benovi došlo, že má na sobě jen ryfle a když si prohlédl Sussi taky nebyla úplně oblečená. Došlo mu co se jí honí hlavou. "Claire. Není to tak, jak to vypadá." Doufal, že mu uvěří. "Musím jít." Zašeptlala zoufale a rozběhla si pryč. "Claire počkej." Zavolal za ní. natáhl na sebe košili a popadl bundu. "Kam jdeš?" zeptala se Sussi. "Kam asi myslíš?" odsekl naštvaně. "Proč bys za ní chodil. Kdo vůbec je? Jak dlouho jí vůbec znáš. Chrlila ze sebe. "Neuraž se, ale myslím že do toho ti dávno, už nic není. Mezi námi to skončilo, jestli si pamatuješ a já nebyl ten kdo to zničil." "Jsi Super Stár Bene. Probuď se. Proč myslíš, že je s tebou." "Pleteš se. Ona není jako ty Sussi. Miluje mě a já miluju jí." vysvětlil a otočil se k ní zády. "Kdyby tě milovala. Neublížila by ti." odmlčela se, když viděla že ho zmrazila. "Myslíš že to nepoznám? Před chvíli jses tvářil jako tehdy, když jsem ti zlomila srdce já." Zůstal otočený. Nechtěl se jí, už nikdy podívat do tváře. "Jenže ona se vrátila narozdíl od tebe. Nechci ani pomyslet proč jses tu dnes oběvila ty. Když bydlíš pár bloků odsud a udělej mi laskavost. Nebuď tady, až se vrátím." domluvil a zabouchl dveře. Utíkal ven. Ztratil příliž mnoho času. Bál se, že jí nedokáže najít. Když se rozhédl do všech stran, zjistil že je tu sám a lilo jako z konve. "Claire? zakřičel do bubnujícího deště. "Kde jsi" zašeptal.


He

4. srpna 2010 v 16:32 | Claire McCoy


7. Uběhl skoro týden. Každý den si volali a psali smsky. Claire toho měla nad hlavu a Ben na tom nebyl o nic lépe. Dnes večer, ale měla nasednout do vlaku a jet za ním na další brzké finále. Vůbec netušila, že si její anděl právě, už dvě hodiny užívá cestu po kolejích za ní. Mordovala a prala se s úkoly. Domlouvala další náhradní termíny písemek a snažila se ignorovat své spolužáky. Většinou si za jejími zády šuškali pomluvy a lži. Měla sto chutí se otočit a předvést jim, že každá holka se nepere jako srab, ale umí dávat i pořádné rány. Kluci byli většinou v pořádku. Našlo se sice pár takových, co si neodpustily zbytečné poznámky, ale to se přežít dá. Jeden takový se jmenoval Mick. Byl to nafoukaný blbeček. Když skončila poslední úmorná hodina, vydala se k východu. Jakmile otevřela poslední dveře a vyšla ven, zastoupil jí cestu. " Uhni Micku, nemám na tebe čas!" Sykla a snažila se zkrz něj prodrat. "Ale, copak? Někam spěcháme? Myslel jsem, že mezi námi přeskakuje jiskra." Claire byla znechucená. "V tom případě nemyslíš mozkem!" Neměl v úmyslu se snadno vzdávat. Navíc jeho ego nic nezasáhne. Chytil jí kolem pasu. "Jen se nedělej. Já vím, že po mě házíš očima." Ny rychlo v duchu zvážila své šance. Hádat se tu může celé hodiny, ale na to teď nemá čas. Něco jí napadlo. Dala mu ruce kolem krku. "Máš pravdu, nač se přetvařovat." Vydechla poraženecky. Na tváři se mu rozlil úsměv výtěze. Potom se k ní přitiskl, aby jí políbil. "No to snad né!" Křičela v duchu. Ucítila jeho rty na svých. Když se, pak odtáhl chtělo se jí zvracet, ale nasadila sladký úsměv. Jako holčička, když dostane lízátko. Jednou rukou mu vzadu za krkem prohrábla vlasy, pak je uchopila, aby nezdrhnul. Tu druhou sevřela v pěst a pořádně ho uděřila do brady, jak jí to učil kamarád. Teď by jí určitě pochválil, kdyby to viděl. Bylo hezké dívat se, jak se Mick zapotácel a spadl na zem. Nebyl schopen slova. Musela schovat schovat do dlaně. Měla pocit, že jí pokřupaly všechny klouby. Teď je na řadě závěrečná řeč. "Zkus to ještě někdy a přísahám, že příště to neodnese jen tvůj ksicht!" Otočila se k odchodu, ale pak se zastavila a chtěla ještě něco dodat. "Jak tě mohlo napadnout, že bych Bena podvedla? Neublížila bych mu!" Mick se pomalu zvedl ze země a zkontroloval si bradu. Pak nahodil ten svůj namyšlený postoj ke každé situaci. "Ale Benettová vždyť jsi to právě udělala!" kývl směrem za ní. Claire se otočila a spatřila ho. Právě odcházel. Odešel hned po polibku nebo viděl i mé závěrečné finále? Doufala, že to druhé. Otočila se zpátky k Mickovi. "Přece musel vidět i to jak jsem tě praštila." odhájila, ale hlas měla nejistý. "To si nemyslím zlato. Když jsem ho kontroloval odcházel, jak jsi se po mě plazila" Jakmile to dořekl měla pocit, že ho zabije. Vykročila k němu, ale nakonec si to rozmyslela. "Kašlu na tebe. Jsi jen obyčejný zmetek." Řekla a dala se do svyžného kroku směrem domů. Chtěla jít za Benem, ale nebyla připravená mu všechno vysvětlit, když viděl jen ten odporný polibek. Když přišla domů, ošetřila a obvázala si ruku. Potom si zabalila věci a rozloučila se. Koukla na hodinky. Měla čas, ale chěla jet za Benem co nejdříve. Zkoušela mu volat, jenže jí to nebral. Bouchla dveřmi od domu a běžela na vlakáč. Musím tam dorazit co nejdřív. Půjdu k němu a všechno mu vysvětlím. Opakovala si znovu a znovu. Pořád se jí do podvědomí vkrádal Mickův obličej. Nenáviděla toho idiota. Vypláchla si pusu, ale stále ho cítila. Přidala víc na rychlosti. "Prosím Bene hlavně mě to nech objasnit." zašetlala sama pro sebe. Nedokázala si představit co mu řekne. Zapípal jí mobil. Doufala, že je to on. Nebyl. Opět šílená fanynka. Těch výhružek měla už plné zuby, ale rozhodla se že Ben se o tomhle nedoví. Stejně by s tím nemohl nic udělat. Jen by měl o ní strach. Tedy pokud se mu ještě nezhnusila. Ben nemohl uvěřit svým očím. Jak to mohla uděla? Když se líbá s jiným, proč zůstává stále s ním? Proč to dělá? Co čeká? Proč píše, že mě miluje? Proč za mnou jezdí? Proč mi lže, když zjevně miluje někoho jiného. Měl v hlavě tolik otázek. Nic nechápal. Připadal si bezmocný. Hned potom co jí viděl se rozhodl jet zptáky domů. Proč si to udělala Claire? Začal mu zvonit mobil. Volala mu. Nejspíše mu chtěla zase věšet bulíky na nos. Vypl si vyzvánění a schoval mobil do kapsy. O kousek dál seděl zamilovaný pár. Pozoroval je. Hlavou se mu honily vzpomínky. Když viděl, jak se ti dva milují. Vzpoměl si na jeho lásku ke Claire. "Prosím, tohle nemůže být pravda." Křičel v duchu. Bál se věřit vlastním očím.



Letter

4. srpna 2010 v 16:30 | Claire McCoy



6. Byla jako tělo bez duše. Celý den se snažila dopsat sešity a naučit se na testy. Nechtěla být doma. Byla ve škole se spolužáky. Mluvili na ní, smáli se a vyzvídali, ale nebyla s ní skoro řeč. Chtěla mu zavolat. Vysvětlit proč odjela, ale bála se. Nevěděla jak by reagoval. Co mu vůbec měla říct? Bylo to jakoby ho nemilovala. Jako, že si chtěla užít a zbohem. Bála se, že by jí. zradil hlas. Ve škole si na ní buď ukazovali nebo se s ní chtěli spřátelit. Někteří jí nenáviděli. Už dřív na ní někdo vyhrabal číslo a chodily jí smsky typu "Nech ho být!" ale nikdy né v takovém množství. Měla toho po krk. Chtěla jen vše dohnat a vypadnout. Neustále poslouchala jeho písničky a oddalovala chvíli kdy mu zavolá. Ben vůbec nic nechápal. Potom co jí volal včera se jí nepokoušel znovu zastihnout. Myslel si přesně to, čeho se Claire obávala. Myslel si, že ho chtěla využít, ale proč a jak? Nikdy na to nevypadala.Nezajímala se o média. Nikdy neprahla po tom, aby se jí novináři na něco ptali. Byla jen s ním Byl si jistý, že je ta pravá která ho miluje. On jí miloval. Stále si připomínal její úsměv, zmatenost a to jakým způsobem se na všechno dívala. Každá věc pro ní byla neskutečná. Pro všechno měla tolik různých pojmenování. Každou situaci vysvětlila tisíci různými způsoby. Tak proč se stalo tohle? Kam vůbec zmizela? Tohle si zasloužil? Neustále na ní myslel. Měl pocit, že z toho zešílí. Dnes se šel projít. Nevědomky zamířil k parku. Šel stejnými ulicemi jako chodívali spolu. Až když dorazil k vyvýšenině u jezírka kde sedávali došlo mu kde je. Nohy ho sem zavedly automaticky. Kéž by tu byla. "Claire vrať se mi." začalo pršet. Došlo mu že je jen v mikiněa v ruce stále drží její tričko, které mu po ní zůstal. otočil se a zamířil zpátky domů. Pišlo mu to jako perfektní počasí k jeho náladě. Když se vrátil do bytu byl celý zmáčený. Zamířil tedy rovnou do ložnice pro nové oblečení. Když si sundal mokré věci a natáhl si na sebe nové. Všiml si na zemi obálky. Zvedl jí ze země a prohlídl si jí. To musí patřit Claire. Sedl si na postel a rozlepil jí. Vytáhl papír. Poznal její rukopis. Rychle přelétl stránku. Bylo mu divné číst souvislé věty. Vždy od ní četl jen její úryvky a vize.
Četl ještě jednou a pomaleji. "Chci ti jen říct, že i když jsem to oddalovala jak to jen šlo, realita nás nakonec stejně dohnala a já jsem se musela vrátit zpátky do svého světa. Musím dohnat vše co jsem zameškala. Vím, měla jsem tito říct, ale jak jsem mohla? Poslední den bychom strávili jako dva trosečníci s poslední pitnou vodou. Chtěla jsem si na dlouho zapamatovat tvůj úsměv a přála jsem si aby i ty sis pamatoval ten můj. Mrzí mě pokud jses se mnou chtěl rozloučit. Připadadalo mi to jako ironická a krutá rána prubodit se z nádherného snu. Víš, že bez tebe nepřežiju ani vteřinu. Strašně mi chybíš, už jen když ti píšu tento dopis. Prosím neměj mito za zlé. Miluju tě." Claire..


Tears and confusion

4. srpna 2010 v 16:26 | Claire McCoy


5. Zapoměla si natočit budík, ale i tak se vzbudila dříve než Ben. Vstala a natáhla se do ryflí. Jenže své tričko nenašla. Musela si vzít Benovo, které měla včera večer na sobě. Omyla se a vzala si jablko. Potom se naposledy podívala na spícího anděla. Musel jí v noci přenést do postele, protože si byla jistá, že spolu usnuli na sedačce. Chtěla ho ještě políbit, než se vrátí domů, ale bála se že by ho vzbudila. Vytáhla z bundy obálku a položila jí vedle něj na polštář. Včera to bylo nádherné. Kdyby mu řekla, že se musí vrátit zpátky, nikdy by si takový večer neužili. Cestu ven vzala přes obývák kde nechala tašku. Popadla jí ze země a ještě naposledy se otočila směrem k ložnici. Mezi pootevřenými dveřmi ho naposledy viděla. "Vypadá jako anděl" napadlo jí. Usmála se a zamířila ke dveřím. Otevřela je a potichu je zavřela. Ocitla se na studené chodbě. Cítila se mizerně. Dala do kroku. Venku na ní čekal taxík. Chtěla se projít, ale nebyl čas nestihla by vlak. Nasedla do auta. Řidič jí odvezl před hotel a počkal na ní. Skočila si pro kufry a odhlásila se. Potom znovu nasedla a zamířili na vlakáč. Když dojeli na místo, vystoupila a zaplatila mu. Sedla si na blízkou lavičku a vytáhla mobil. Odolávala nutkání mu zavolat. Měla na krajíčku. Tolik s ním chtěla být, že by zameškala školu. Nemůže. Měla dvacet minut. Tak dlouho jí budou mučit vzpomínky a jeho hlas ve sluchátkách. Musela ho poslouchat zrovna teď. Nemohla si zapnout něco od Imogen Heap nebo Yirumi. Do mysli se jí vkrádal text od Pink. Benův úsměv a vůně. Ty doknalé chvíle. Proč nemůže být všechno lehké. Proč nemůže být jako ostatní. Prostě se zbalit a jít. Rozbrečela se. Nesmíš mu zavolat. Kázala si. Vydrž to. Ben se vzbudil. Ospale se rozhédl po pokoji. Bylo ticho. Lůžko vedle něj bylo prázdné. Vstal, umyl se a oblékl. Dal si něco na zub a potom ustlal. Obálka slétla na zem. Vůbec si jí nevšiml. Podíval se na hodinky. Teprve osm? Myslel, že už je dávno po poledni. Nechápal kam, tak brzo Claire šla. Neříkala mu, že by dnes něco měla v plánu. Doufal, že spolu stráví i tenhle den. Bylo mu to divné. Vzal do ruky mobil a vytočil její číslo. Nezvedla mu to. Nechtěla. Myslela si, že už si přečetl dopis. Chce jí to rozmluvit nebo se rozloučit ať na něj ještě počká. To němůže. Zvláštní ani mu nebere mobil. Rychle se navlékl do bundy, popadl klíče a jel do hotelu. Když tam byl zamířil k jejím dveřím a zaťukal. Nikdo neotevřel. Zkusil to znovu a uslyšel kroky. Když se dveře otevřely, Claire tam nebyla. Stál tam neznámí kluk. Nechápal to. "Známe se?" optal se blonďák. "Asi to zní trochu blbě, ale tady by měla být moje přítelkyně." vysvětlit Ben nechápavě. Jenže místo naděje dostal ránu do srdce. "Musím tě sklamat. Tady není. Přihlásil jsem se před chvílí a nikoho jsem odtud odcházet neviděl." Odpověděl a zavřel mu před nosem. "Odhlásila se?" zeptal se sám sebe tichým hlasem. Vřera to bylo tak perfektní. Co se stalo? Proč mu nezvedá mobil? Ještě chvíli tam stál. Než mu hlava přikázala se pohnout. Rozhodl se vrátit domů. Když přišel do prázdného bytu. Práskl sebou na gauč. Chvíli hledal ovladač, kterým včera vypl televizi. Našel ho pod jedním polštářem i s jejím tričkem. Vše co mu po ní zbylo. "Kde jsi Claire?" zašeptal k němu.

 
 

Reklama