Physically together

2. It is true

18. prosince 2010 v 23:59 | Claire






Je nějaký návod na to, jak žít dál, když umře osoba se kterou sdílíte svůj život? Je snad naděje na to, abyste se zachránili před šílenstvím, když jedinou bytostí, která stojí při vás je kočka vaší milované mrtvé kamarádky? Jste si jistí, že láska vašeho života umřela, protože to tak osud chtěl? Opravdu to byla jen nešťastná náhoda? Co uděláte, když si sáhnete na dno? Na dno vaší duše. Bude při vás vaše podstata bytí stát nebo právě bohyně je příčinou tragédie?!

Když se vzbudila a uvědomila si, že usnula na podlaze, vrátily se jí vzpomínky na události minulého dne. Při té skutečnosti se jí sevřelo srdce. Nechápala, jak je to možné. Jak může její srdce pracovat, když je zlomené? Jediné co zvládla bylo si vyčistit zuby. Netoužila vidět svůj odraz v zrcadle a proto se neobtěžovala v koupelně rozsvítit. Popadla klíče a ještě předtím než opustila byt naplnila Kefvě misku granulemi. Když konečně zabouchla dveře, aby utekla někam, kde jí nebudou pronásledovat myšlenky na její spolubydlící, uvědomila si že má hlad. Instinktivně se vydala k baru kousek od bytu. Pozdě si uvědomila, že na to místo chodila s Melanií.

Když vešla, zamířila rovnou k baru. Obědnala si něco rychlého a né příliš těžkého k jídlu. Snažila se nemyslet. Prostě dělat jen to co je třeba. Nechala číšnici odběhnout, aby splnila její obědnávku. Očimla přejížděla pult u kterého stála a nevědomky si začala probírat své kaštanové vlasy. "Katalíno!" Ozval se naléhavý šepot za jejími zády. Když ten hlas poznala začala se otáčet. "Ne! To přece.." Začala slova ve svých myšlenkách, ale než stačila svou větu dokončit, zůstala znovu sama. Stála jako opařená a zírala na místo před sebou. V duchu si stále přehrávala co se právě stalo. "Vážně... Vážně jsem jí teď viděla? Seděla přímo tady?" Když se trochu vzpamatovala, přešla k boxu. Nikdy nevěřila v nadpřirozený věci a nikdy s tím nehodlala začít, ale víra a jejich bohyně...

Myšlenky proplouvaly její hlavou jako nikdy nekončící film. Tohle bylo místo Melanie. Tady si vždycky chodila sednout. Vždy si tady četla knihy a články které Katalína napsala. "Ale pokud jsem jí tady právě viděla, proč se mi nezjevila už doma?"




1. Stay in touch

13. listopadu 2010 v 19:13 | Claire Lullaby




Melanie

Pamatovala si, jak tu byly jedna pro druhou. Už od malička si spolu hrály. V každé situaci stály při sobě. Jenže Melanie měla nehodu a v posledních minutách svého života pomyslela na jediné jméno: Katalína!



Katalína

Když Katalíně zavolala policie, aby jí oznámila, že její jediná přítelkyně a rodina měla smrtelnou bouračku, nemohla tomu uvěřit. To přece nemůže být pravda. Nesmí! To nejde! Opakovala si v duchu stále. Nedokázala si představit, že by viděla její spící tělo. Bez života. Bez úsměvu.

Vrátila se do jejich společného, prázdného bytu. Hodila klíče do misky na skřínce kousek ode dveří. Sundala si kabát a na chvíli se zastavila. Zavřela oči. Kdyby svůj kabát dala na věšák viděla by věci své milované Melanie. To by neunesla a na hroucení má dost času. Nechala ho tedy spadnout na zem. Otevřela znovu oči a dávala si pozor aby jimi nebloudila po bytě. Nechtěla zavadit o její věci. Zamířila do kuchyně. Sáhla do police pro skleničku a nalila do ní vodu z kohoutku. Pomyslela na to, jak se Melanie uměla křenit. "Proč si nevezmeš vodu z láhve, vždyť jich máme plnou lednici. Nemusíš si nalívat vždycky extra." Katalína ji na to vždycky odpověděla lenivým a škládlivým tónem. "Kdybych použila láhev, neslyšela bych tvůj krásný hlas kočko. Když mi říkáš, že jsem něco extra, tak si jako extra ráda připadám. Milovala to, jak Mel uměla protočit panenky a vrátit se ke sledování svýho seriálu.

Povdechla si. Ach bohyně! Proč ona? Chvíli doufala, že jí bohové odpoví, že je to zlí sen a ona se teď probudí, ale to už by se musela vzbudit dávno. Napila se a zbytek vody vylila do dřezu. Skleničku nechala na lince a vyhoupla se vedle ní. Někdo zavrněl po jejím boku. Pootočila hlavu a došlo jí, že je to Kefva. Kočka, kterou Mel našla na ulici. Přitáhla jí do bytu a nechala se Kefvou ochočit. Katalína si vzpoměla na to, jak se kvůli Kefvě jednou pohádaly a potom je předmět jejich vražedných pohledů usmířil. Zakroutila hlavou a vzala kočku do náruče. Chvíli jí hladila a nechala se jí utěšovat. "Zbyly jsme sami Kef. Naše láska už se nikdy nevrátí." Šeptala jí Katalína a nechala, aby jí z očí spadaly slzy. "Už se nevrátí." Potvrdila znovu a sesypala se na zem. Stulila se do klubíčka a nechala žal aby jí prostoupil. "Vrať se Mel. Bez tebe to nezvládnu. Šeptala mezi vzlyky, než usnula.



Without barriers

20. října 2010 v 13:31 | Claire Lullaby




2. Schoulená ležela v Nejiho náručí a přemýšlela o jejich budoucnosti. Dala mu své srdce i přes to, že nesměla. Kdyby spolu zůstaly tady, všichni by se snažily je rozeštvat. To nechtěla. Radši by zemřela, než aby žila podle pravidel a vzdala se ho. "Aljo?" Zašeptal Neji naléhavě, tak aby jí, ale nevzbudil pokud by spala. Netušil jestli má víčka zavřená a proto se první zeptal šeptem, než aby jí případně vzbudil i když už spolu byli dlouho, takže každou chvilku budou muset z lesa vyjít. Každý svou vlastní mučednickou cestou. "Ano Neji?" Zašeptala Alja stejně tiše, aby z jejího hlasu nepoznal strach a zoufalství, ale on ucítil jak se zachvěla, když mu odpovídala. Pomyslel si že je to tou zimou a přitáhl proto jejich šaty blíže aby přikryl její nahotu. V myšlenkách si tiše zanadával, že spolu leží v trávě nazí, když už začíná být zima a potom se vrátil k původním myšlenkám. "Ach Aljo. Právě jsme se odevzdali jeden druhému i přes všechny překážky a původ. Měl jsem být silný a zabránit tomu." Slova ho bodala, když je vyslovoval a věděl že jí také. "Bylo to silnější." Obhájila je Alja. "Já vím, ale aspoň já jsem měl mít rozum." "Bylo to silnější Neji a tím to hasne." Nehodlala ho nechat, aby zkazil její vzpomínky. Ani její ani ty jeho. "Aljo lásko, co ale budeme dělat? Nedokážu tě opustit. Kéž bych mohl, ale nejde to. Připoutala jsi mě k sobě. Nedokázal bych tě vidět v cizí náručí." Zase si v duchu zanadával za své zoufalství, které jí teď předestřel. Dokázal být sám před sebou zbabělcem, ale nechtěl tak vypadat v jejích očích. Kéž by před ní dokázal skrývat své slabiny. Připadal si před ní nahý, i ve chvílích kdy měl šaty na sobě. Svou duši před ní obléct nedokázal. "Neji. Myslíš, že já bych dokázala být v náručí někoho jiného? A tebe vidět pod důtkami a bičem? Nenáviděla jsem, když se dotýkaly tvé kůže!" Povzdechl si nad těmi vzpomínkami a uvědomil si, jakým způsobem to říkala. Kdyby to šlo přitiskla by se k němu ještě víc. Když shledala, že už to ale nejde, pohladila jeho jizvy na ramenou. V duchu věděl, že plakala pro každou z nich. Znovu si povzdechl a přijal jejich poslední možnost. Posadil se a otočil se naproti Alji. Už se stmívalo, ale přesto jí viděl do nádherných očí. Byla před ním bez možnosti zahalit se. Možná se i trošičku styděla, ale byla jeho a on sí jí teď nechtěl pohlédnout, ale odhalit jejich poslední možnost a předestřít jí, tak jak před nimi ležela. "Aljo. Mé srdce dávno patří tobě. Nemám ti co nabídnout. Nemám nic, než jen svou sílu, tělo a duši a i ty jsou pod tvým vedením. Chci abys byla šťastná a přesto to - chci být tím, kdo bude žít pro tvůj úsměv. Můžeme utéct. Chci s tebou pryč od všech těhle lidí. Někam daleko, kde nás nikdo nezná, ale budeme chudí. Už nebudeš mít krásné šaty ani věno. Nebudeš mít nic víc, než sebe a mne a to co se nám možná podaří vybudovat. Nechci pro tebe bídu. Já jí znám celý svůj život. Nechci pro tebe stejný osud. Můžeme utéct, ale chci abys věděla co náš čeká a co ne." Povdechl si a uhnul na chvíli jejímu pronikavému pohledu. Zdálo se, že jí to bylo všechno jedno. Ani jednou se nezměnil výraz v její tváři. Pořád zářila. Možná to vzal ze špatného úhlu. Možná by jí měl říct, jak příšerné by pro ní mohlo být žít, tak jako on. Už se k tomu odhodával. Znovu se jí podíval do tváře a otevřel ústa, ale ona ho zastavila. První ho utišila gestem, potom polibkem. Když se odtáhla, chytla jeho tvář do dlaní a usmála se. "Neji. Vím, jaký máš strach o mou budoucnost. A přísahám ti, zkus někdy zalitovat našeho odevzdání a naučím se dávat rány pěstí. Je mi úplně jedno v jakým blahu, bych byla kdybych tady zůstala. Život bez tebe, pro mě nemá cenu, Vzala bych si ho. Bez možnosti vidět tvou tvář a úsměv. Bez tvá náruče a polibků ti přisahám, že bych si ho vzala." Někde v koutku jeho těla ho zamarazilo, když slyšel její odhodlání, ale měl pocit, že mu narostly křídla, když mu právě řekla, jak moc ho miluje. Zaradoval se a všechno zlo a bída světa v ten moment zmizela. "Tedy útěk." Zašeptal. "Ano útěk." Přisvědčila a znovu ho políbila. Potom vstala a začala se oblékat. Chvíli jí pozoroval a potom se taky oblékl. Vyšly spolu na kraj lesa, kde si věnovali poslední pohledy a vzdušný polibek a vydali se pryč. Do míst, které museli nazývat domovi. Prozatím.



Together at last +15

3. září 2010 v 9:37 | Claire Lullaby





Stál mezi stromy, kde ho nebylo vidět a díval se na ní. Na tu jenž jí patří jeho srdce. Seděla u tůně, ale nevzhlédla. Netušila, že stojí pár kroků za ní. Pozorovala vítr vytvařející na hladině malinkaté stříšky třpyticí se ve slunečním svitu. Něco zašramotile v lese, kousek od místa kde stál Neji. Oba se automaticky ohledli. Alja spatřila jeho a on stromy za sebou, ale nic víc a tak se otočil s úsměvem, co mu pohrával na rtech. Jejich oči se setkaly. Zalekla se své nervozity a otočila se rychle zpátky. Její líce se začaly zabarvovat do červánků. Dávno věděla, co k němu cití, ale bála se beznaděje. Byl to on. Ten jemuž patří každičká část její bytosti, i kdyby jí nechtěl. Malinko se pousmála svým myšlenkách a hořícím tvářím, které vždy vše prozradí. Když viděl jak rychle otočila svou hlavu zpět k vodě, jak jen letmo zaopětovala jeho lásce jakoby se na místě propadl do nejčernějšího moře temnoty. Nesnáze na sobě nedal nic najevo a pomalu zamířil k ní. Nejistě si prohrábl své krátké čokoládové vlasy a posadil se vedle ní. Ta vzdálenost mu připadala daleká, přestože byl od ní dva malé krůčky. Alja se začervenala nanovo a nahnula se více k odrazu své tváře mezi stříškami svitu. Havraní prameny jí spadly k okrají tváře. Nečekaně i pro něj pozvedl svou ruku a přiblížil jí k jejím vlasům. Nežně je odhrnul zpátky za ucho. Jeho dotek jí povzbudil. Nevěděla co dělá ani co jí pohání, ale utrhla stéblo trávi a usmála se. Letmo si ho prohlídla a zelétla k jeho očím. Pak znovu na okamžik sklonila hlavu novými rozpaky. Zvedla ruku se stéblem a následovala jím jeho tvář. Její myšlenky mířily do nebe. Jakoby jeho pohled znamenal vše. Koncem stébla se ho dotkla a začala obkreslovat jeho jemné rysy. Kolem lící, rtů kolem nosu i nazelenalích očí.
Povzdechl a zajel jí do vlasů. Nakonil se k ní tak blízko, až měl její nádhernou, lahodnou vůni na dosah. Lehce se opřel o bok její tváře tou svou a nadechl se pramene. Voněla po jahodách a moruších. Skoro ho omámila. Vzdálený hlásek v jeho hlavě na něj zašeptal, že tohle by dělat neměl. Příliž brzy pro oba se tedy začal odtahovat. Jenže to co cítil bylo silnější, než aby ho přebil tichý rozum. Byl od ní vzdálený jen malinko. Znovu se příbližil  a nanovo povzdechl. Přece jen si svůj tah naposledy rozmyslel a nakonec se láskyplně opřel čelem o to její. Její nádherné modré oči měl od sebe jen kousínek. Alja v jednom koutku své mysli, ucítila, že ho musí povzbudit, aby pokračoval  v tom, co tak krásně začalo. Zvedla tedy svou ruku a svými prstíky začala hladit jeho ruku, kterou se opýral o mech a trávu. Pomalu a hladce si razila cestu po jeho předlokzí loktu a po chviličce i paži až ke krku a za ním nechala ruku být. Rozhodla se si ho jemně přitáhnout k sobě blíže. Byl její reakcí skoro ochromený, ale nedočkavost ho přiměla na nic nečekat. Poručil své paži, aby se dala do pohybu a zvedl svou ruku. Lehce pohladil její bradu, potom jí znovu zajel oběma rukama do vlasů a nosem se otřel o její tvář. Oba ucítili dech toho druhého. Byla to tak neoodolatelná chvíle. Podíval se jí do očí, než je zavřely. Nežně a přitom vášnivě jí políbil. Poprvé jen pootevřel ústa a vtiskl jí polibek na dolní ret. Když si uvědomila jeho horký zrychlený dech, tělo jí přimělo mu polibek oplatit.  Byl tak nadšený z toho, že ho nezastavila, ale ve snu nečekal, že by mu polibek vrátila. Alja nikdy nikoho nepolíbila.  Nikdy ani nečekala, že by políbil někdo jí. Ve snu jí nanapadlo, že  by to byl ten komu její srdce dávno patří. Byla to pro ní nejkrásnější chvíle jakou kdy prožila. Pohltila je radost a začali se líbat, až měli problém nechat toho druhého nadechnout. 
Jejich těla začala spalovat vášeň. Žíznily po tom druhém a docházelo jim, že polibky už nestačí. Neji schovával Alju ve svém náručí, když ho ruce nutily jí svléknout suknici a korzet. Alja byla rychlejší. Sama nechala svou mysl dokonale pohltit tuhou, která jí přiměla svléknout Nejimu košili. začala si razit cestu po jeho kůži. Užívala si dotek na jeho vyrýsových svalech. Srdce jí letělo stejně jako se třepotají křídla kolibříka. V koutku mysli si uvědomila, že Nejíizačal bojovat s jejím šněrováním. Byla ráda, že je pohlcena touhou s rozpaky by nevěděla co dělat.
Za chvíli leželi oba nazí. Kdyby měl Neji čas, nevěřil by jak rychle k tomu došlo. Alja cítila jeho doteky všude, kde to jen bylo možné. Kůže se jí zachvěla pokaždé, když po ní přejel. Tolik se vždy bála, že její nezkušenost vše pokazí ,jenže k tomu vůbec nedošlo. O to víc to bylo vzrušující. Znovu zatoužila po jeho polibku a přitáhla si ho blíž. Vášnivě se líbali, když dole ucítila zvláštní ale jen lehký nátlak. Chvíli přetrval než úplně zmizel. Cítila Nejiho nedočkavost po požitku, ale přitom věděla, jak je jemný a opatrný. Toužila mu dát všechno, co mohla. Odlehlá části mysli, která se oddělila od jejího těla jí pořád dokonale opakovala, že po ní taky celou dobu toužil a její city byly opětované. To tu chvíli dělalo ještě přenádhernější, než je. Neji znovu a znovu opakoval tytéž pohyby ani o tom nevěděl. Jeho tělo dělalo jen to, co pro něj bylo přirozené. Dychtilo a bralo si to , po čem prahlo a když to dostalo nepřestávalo chtít víc. Bylo to poprvé v jeho životě co zažil takové pocity a nesmírný chtíč. Opět a zase opakoval pohyb, když Alja zasténala rozkoší. Nechápala co to je. Měla pocit, že jí hlava exploduje. Bylo to tak nesmírně silné a intenzivní. Mohla zkusit použít všechna slova světa, ale pochybovala, že by to bylo dostačující. V tu chvíli přestalo všechno existovat. Zůstali jen oni dva. Navždy a napořád. Nikdo z nich netušil, jak dlouho se dokáží milovat, dokud je nepřemohla únava a usnuli si v náručí.



 
 

Reklama